Za Drahomírem Hanákem

(Zora 1999/10, str. 5—8)

(Viz též Zora 1985/6, str. 11—13)

 

Kdo by neznal tuto mimořádnou osobnost! Osobně jsem ho poznal jako mladého učitele působícího v měšťanské škole v Chrlicích, kde byl členem zkušební komise, u které žáci školy při Ústavu pro nevidomé v Brně (v té době v Chrlicích) získávali vysvědčení o absolutoriu měšťanské školy. Později jsem rád navštěvoval školu při jejích kulturních akcích a konečně jsem ji nejlépe poznal v době, kdy jsem ve škole pod vedením D. Hanáka působil jako učitel.

Nejen pro připomenutí bývalým žákům a učitelům, nýbrž i pro doplnění, připomenu jeho životní cestu za nevidomými, i cestu, po které s nimi kráčel.

Kdo byl D. Hanák? Učitel v brněnském Ústavu pro nevidomé, později vrchní ředitel všech moravských ústavů pro nevidomé žáky i dospělé. V roce 1950 se stává také ředitelem školy při tomto Ústavu. Základní školu pro nevidomé žáky přivedl na úroveň běžných škol. Byl dlouholetým členem redakční rady časopisu Otázky defektologie. Zaujímal významné postavení v celé oblasti speciální pedagogiky.

Jako dlouholetý ředitel ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně se po V. Rackovi zasloužil o další přeměny ústavní školy ve školu odpovídající reálné společenské situaci. Přes všechny ideově politické tlaky je třeba zhodnotit, že se podílel na demokratizaci výchovy a vzdělávání zrakově těžce postižených žáků. Po V. Rackovi převzal iniciativu tvorby speciálních učebních plánů, učebních osnov i učebnic pro nevidomé žáky, jejichž tvorby byl celostátním koordinátorem. Podílel se na tvorbě koncepce základních i středních škol pro nevidomé a slabozraké. Zasloužil se o založení neplně organizované ZŠ pro slabozraké v Brně (1957), byl iniciátorem otevření střediska pro vývoj a výrobu speciálních učebních pomůcek. Má své místo v rozvíjející se tyflopedické praxi.

D. Hanák se narodil dne 15. června 1915 v Šitbořicích u Hustopečí. V letech 1921 až 1927 navštěvoval obecnou školu v Nikolčicích, 1928 až 1936 gymnázium v Brně. Zkoušce učitelské způsobilosti se podrobil v roce 1937 na Učitelském ústavu v Brně. V roce 1940 se zúčastnil kurzu pro sportovní cvičitele. Učitelskou způsobilost pro vyučování v měšťanských školách (tzv. IV odbor) nabyl v roce 1944. V roce 1957 absolvoval studium na Vysoké škole pedagogické. V roce 1940 se navíc zúčastnil kurzu pro sportovní cvičitele.

Vyučovat začal v roce 1939 jako výpomocný učitel. Do brněnského Ústavu nastoupil již jako zkušený učitel v roce 1946 po odcházejícím učiteli J. Pozdníkovi. Jako člen komise pro zkoušky z učiva měšťanské školy měl již elementární poznatky o nevidomých žácích se kterými se jako examinátor setkával ve škole v Chrlicích.

Od dubna 1950 do konce téhož roku působil po páteru N. Doleželovi jako vrchní ředitel. Dne 1. ledna 1951 byl Ústav pro nevidomé zrušen. Základní a střední školství bylo odděleno. V Brně zůstává pouze osmiletá národní a neúplná střední škola. Po odstoupení V. Racka vykonával od 1. září 1950 do 31. července 1977 funkci ředitele školy. Rozvíjí mezinárodní styky, je propagátorem a organizátorem celostátních sportovních her zrakově těžce postižených dětí a mládeže. Na základě zásady spojení školy se životem přeměnil dětský domov na internát. V době, kdy byl vrchním ředitelem se mu nepodařilo zabránit zrušení spolkové mateřské školy pro nevidomé děti v Brně-Pisárkách.

Svou širokou iniciativou získal D. Hanák v defektologii společensky významnou pozici. Je všude tam, kde se organizují tyflopedické semináře i akce s defektologickou tematikou. Dvakrát se podílel na obsahové přestavbě škol tyflopedického zaměření. Z jeho iniciativy bylo v roce 1961 obnoveno vyučování hře na hudební nástroje.

Byl dlouholetým předsedou poradního sboru n. p. Komenium pro tvorbu speciálních učebních pomůcek. V této funkci se zasadil o vznik Vývojového a výrobního střediska n. p. Komenium v Brně.

V šedesátých letech se intenzivně věnuje odborné publikační činnosti. Snad první jeho článek je v časopise Mládež vyžadující zvláštní péče (1950), ve kterém podává zprávu o návštěvě Polska. Jeho publikační činnost byla bohatá a vždy k aktuálním tématům. Podílel se na tvorbě několika titulů speciálních učebnic pro nevidomé žáky. Při projednávání otázek týkajících se speciálního školství jeho přítomnost se postupně stává samozřejmou.

Spolupracoval na několika titulech speciálně pedagogicky zaměřených sborníků, externě spolupracoval s katedrou speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Společenskou angažovanost doplňovala vždy jeho dobrá nálada a výjimečná společenská adaptabilita. Právě touto vlastností si získával i odbornou pozici. Za svou činnost byl několikrát veřejně oceněn a vyznamenán.

D. Hanák zasáhl významným dílem do budování československého tyflopedického školství. V Brně založil neplně organizovanou základní školu pro slabozraké žáky.

Bilancujeme-li intenzivní dlouholetou odbornou činnost D. Hanáka, zůstává jeho osobnost natrvalo zapsaná jako tvořivá a nelze ji historicky opomenout. Je jeho zásluhou, že i když nebyl filozoficky nikdy spjat s tehdejším ideologickým tlakem, věděl, jak dosáhnout prospěchu pro tyflopedické školství. Zůstává příkladem jednoty racionálního i emocionálního vztahu k oblasti, ve které dlouhá léta a rád působil. Zanechal zde hlubokou brázdu, ve které by měly klíčit květy životních úspěchů nevidomých dětí i dospělých a podněty pro práci současných pedagogů. Jestliže napíšu, že své žáky měl rád, že podporoval iniciativu učitelů, pak je to málo. On přímo tíhnul se s nimi stýkat a rád mezi ně chodil i v době, kdy již byl v důchodu. Osobně mám krásnou vzpomínku. Když jsem za účelem instalace své speciální pomůcky pro hudební výchovu rozřezával žákovské stolky, přišel, pouze se podivil a řekl: „Ukaž, kolik každý stolek stál?“ Taková důvěra v člověku zůstává.

Zemřel dne 4. září 1999. Odešel nestor nejen moravské, ale celé československé tyflopedie. My žáci, i my bývalí učitelé a jeho spolupracovníci víme, že památka D. Hanáka zůstane vždy mezi námi, že jeho pozůstalost je v nás.