Kdo byl František Novozámský

(Zora 1999/6, str. 9—11)

 

U příležitosti 5. výročí úmrtí F. Novozámského člověku nedá a neodolá nutkání připomenout tuto mimořádnou osobnost známou mezi brněnskými nevidomými padesátých až osmdesátých let. Jestliže však bych rád připomněl jeho mimořádné zásluhy o kulturu brněnských nevidomých, považuji za dobré vrátit se k jeho životním osudům.

Narodil se jako syn domkáře a cukrovarského dělníka ve Velešovicích dne 3. prosince 1903. Maturoval na Učitelském ústavu v Brně roku 1922. Vyučoval ve školách vyškovského okresu (Podbřežice, Rychtářov, Kojátky, Bučovice, Pozořice). Během této doby externě studoval na přírodovědecké fakultě. Získal kvalifikaci vyučovat v měšťanských školách. V rámci své učitelské činnosti považoval za samozřejmé působit v kultuře, jako například v divadelních souborech, byl cvičitelem na Všesokolský slet, knihovníkem obecní knihovny a dokonce sbormistrem pěveckého sboru.

V roce 1939 přešel do měšťanské školy v Brně. Jeho život vážně poznamenala německá nacistická okupace. Byl nasazen na žňové práce, kde utrpěl úraz, po němž ztratil zrak. Nová životní situace ho natolik zaskočila, že celý rok nečinně trpěl. Trpěl především nejistotou, zda bude moci být zase jiným prospěšný. Pozvolna začal pečovat o své dvě děti a za manželku (učitelku) vedl domácnost. V rodině nastalo uvolnění, jelikož u manželky nalezl hluboké porozumění a důvěru, kterou tak moc potřeboval.

Byl šťastný, mohl-li se pohybovat mezi lidmi. V roce 1945 proto vstoupil do Podpůrného spolku samostatných slepců. Naučil se brailleskému písmu, stal se kulturním referentem základní organizace nevidomých v Brně. Tuto práci konal až do té doby, kdy ho zaskočilo vysoké stáří. Netoužil po významnějších funkcích. Organizoval přednášky, hudební besídky, společné vycházky. Po vzniku zvukové knihy organizoval společný poslech, vedl kurz němčiny aj.

Rozměry a hloubka jeho osobnosti byly však větší než poskytovala slepecká organizace. Usiloval o vybudování kulturního centra pro brněnské nevidomé. Nutnost se stala příležitostí, když dosavadní místnost, kde se konaly schůze výboru, musela ustoupit novým stavebním záměrům města. Kdo hledá najde! V blízkosti se objevila zrušená restaurace a nebyl by to on, kdyby se nechal odradit. To byl podzim roku 1962. Gigantickým úsilím docílil přidělení prostor, které však slepecká organizace nebyla ochotná platit. Popravdě řečeno ani jsme o to nestáli, protože jsme si nebyli jisti, jak moc by Svaz invalidů zasahoval a nárokoval své akce. On měl rád svobodu. Docílil toho, že veškeré náklady proplácel tehdejší obvodní národní výbor v rámci rozpočtu jako klub důchodců. Společně jsme zajistili provozuschopnost včetně skromného vybavení.

Největší starosti působilo vytápění, které bylo lokální na uhlí. Navrhl jsem sbírku. Dohodli jsme se spolu a šli za sponzory, abychom získali potřebnou částku na zakoupení elektrických akumulačních kamen. Nás ani ve snu nenapadlo jít jinam než za samotnými nevidomými, aby se stali hospodáři svého klubu. Bylo to o pololetních prázdninách v roce 1963, kdy jsme oba nezávisle na sobě několik z nich navštívili. Vzpomínám, že jsem kontaktoval i nevidomé manžele, kteří předem prohlašovali, že mne shodí ze schodů. Neučinili tak a patřili mezi největší dárce. Tímto způsobem jsme získali několik tisíc korun a kamna slouží dodnes.

Tu se teprve objevily schopnosti F. Novozámského. Klub nebyl ani jeden den prázdný. V pondělí tu byly úřední hodiny základní organizace, v úterý půjčovala M. Veverková brailleské knihy, které zapůjčovala pražská Slepecká knihovna, ve středu se konaly přednášky, kurzy ženských ručních prací, čtvrtek byl vyhrazený schůzkám se zvukovou knihou, kurzu němčiny, v pátek to byly šachy, v sobotu čaje o páté, a v neděli se konaly vycházky do blízkého okolí Brna. Ideově politické akce Novozámský neorganizoval. S malými obměnami tento první klub nevidomých pracoval asi dvacet let.

Novozámský je spolu se skromným podílem autora tohoto článku zakladatelem historicky prvního klubu nevidomých v Československu, který založil v Brně bez pomoci Svazu invalidů. Bylo to unikátní zařízení, kde se nevidomí a slabozrací mohli scházet a připravovat vlastní kulturní akce. Zde vznikala přátelství, rozvinula se přednášková i hudební činnost. Nevidomí se mohli scházet za vlastní zábavou a poučením. Novozámský byl prvním instruktorem výuky brailleského písma pro později osleplé.

Do posledních dnů svého mimořádně dlouhého a nadto velmi užitečného života se vzdělával četbou, za svou těžce nemocnou manželku se i ve své devadesátce staral o domácnost. Vždy pečlivý až neústupný proti snahám o znehodnocování kulturního zaměření klubu. Zemřel dne 19. června 1994.