Sedm let chovancem chrlického Ústavu
(Paprsek, 1999/květen, str. 41—43)
Pět desítek let uběhlo někam do nenávratné dálky. Prý někde v prostoru je ženou paprsky věčnosti. Ale dohonit je, to je možné pouze ve vzpomínkách. A člověku se chce některé roky uchopit a vrátit, jiné vylepšit svými životními zkušenostmi, některé zahalit tmou a tajně je úplně vymazat, jiné znovu prožít. Těch padesát let za nic nemůže. To spíše roky, které jim předcházely, to snad těch devět let, do kterých bylo zničehonic přesazeno mnoho dětství, mládí, kdy vznikaly první nevinné lásky, kdy se ale také v budoucích lidech probouzel pocit nespravedlnosti, kdy poznali tlak lisu současnosti, kdy zjistili, že život je jim blíž tím hezkým, kdy je obklopila faleš zakuklenců s odznakem kříže. Dětský život má tu výhodu, že svými krásami dovede překrýt to, co nazýváme násilím. Násilím tělesným i duševním. Lásku vrchnosti nevinné dětství a probouzející se mládí tu nepoznalo, všechno bylo zahalené černou flórou sutany a hnědým nacizmem. Poslední léta také nadějí svobody a očekávání.
Z těch devíti roků jsem zde mezi těmito zdmi neprožil všechny — od mých čtrnácti let jich bylo celých sedm. Několik šťastných dětských, několik plných starostí dospělého člověka. Rostl jsem zde s kořeny venkovského kluka, sílil jsem zde v košatý strom. Kvetl jsem zde v prostředí, které opylovalo mé květy, sílil jsem zde v prostředí, které způsobilo, že mé ovoce je sladkohořké. Rostl jsem ve volnosti, ale také v kruté falešnosti sepjatých rukou, které ve své modlitbě chystaly blaho pozemské svému majiteli. Sepjaté ruce v modlitbě byly uzavřeny v prostoře kaple, nepřejte si je rozepnuté!
Poznal jsem zde svou první lásku, děvčátko, které se později stalo mou celoživotní družkou. Prožil jsem mnohá přátelství, z nichž většina vydržela dodnes, i když jsou svým způsobem vzdálená. Poznal jsem pocit strachu o život svého otce, který trpěl v nacistickém koncentračním táboře, poznal jsem strach o svůj život, když kolem padaly bomby, ale také hrdost hospodáře v malém domku kdesi na Slovácku, ve kterém moje matka prožívala válku a já jsem byl očekáván jako silný muž, kterým jsem se opravdu cítil.
Poznal jsem tvrdost náboženského útlaku, poznal jsem krutost komunistického útlaku. Obě ideologie mne provázely a neustále se kolem mne motaly. Ty první v dětství a jinošství, ty druhé v době, kdy jsem byl živitelem pětičlenné rodiny. Tím více si vážím a plnými hrstmi prožívám svou nynější svobodu. Takové jsou dojmy, které v člověku zůstávají navždy. Jaké to však bylo pohledem z vnějšku?
Spolek Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku otevřel tři zaopatřovací ústavy pro slepce, do kterých byli umísťováni chovanci podle intencí ředitele, pátera N. S. Doležela. Finanční prostředky se získávaly sbírkami a milodary. Ošetřovací příspěvek na chudé byl vymáhán od domovských obcí, rodiče nebo jiní příbuzní na to neměli.
Zatím, co se Zemský vzdělávací ústav staral, aby připravil své absolventy k aktivnímu životu, tyto spolkové ústavy umísťovaly slepce do pasivity a nečinnosti. Nevidomí se stali objektem charitativní péče a byli povinni se jí podřídit.
Zaměstnanci Ústavů byli vybíráni z řad nejoddanějších kléru. Jelikož měli vesměs velmi nízké platy, přiživovali se na úkor svých svěřenců. Vlastní rodinu bylo třeba uživit. Řádový kněz Doležel jako tajemník uvedeného spolku zde vládl ve funkci vrchního ředitele. On ani jeho zaměstnanci netrpěli nouzí. Ústavy objížděl jen v době, kdy se na zemědělském hospodářství konala zabijačka, nebo se naskytla jiná „prospěšná“ příležitost. Obyvatelé Ústavů v době válečných let byli neuvěřitelně vykořisťováni a někteří z nich v důsledku nedostatku základní výživy zemřeli na tuberkulózu.
V roce 1922 otevřel spolek Zaopatřovací ústav v Chrlicích u Brna, na jehož založení se podílel i ředitel Zemského výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé A. Špička, který pomáhal získat dělníky v domnění, že to bude ústav pracovní. Chovanci zde však byli v nečinnosti až do roku 1926, kdy byly konečně otevřeny dílny. Nevidomí dělníci však neměli žádný podíl na zisku, obdrželi pouze 30 Kč kapesného měsíčně. Pojištěni nebyli. Ošacení ani obuv od Ústavu nedostávali. Byli závislí na obdarování příbuznými, kteří na ně nepobírali žádný státní příspěvek, nebo očekávali dary od cizích osob. Tak si život rozhodně nepředstavovali. Navíc byli vystaveni nátlaku vykonávat náboženské příkazy, včetně denní návštěvy kaple a úmorného modlení. Většina z nich brzy Ústav opouští.
Po sedm let (1940—1947) jsem jako chovanec Zemského výchovně vzdělávacího ústavu žil v tomto zařízení. Krátký čas jsem při bohoslužbách hrál na harmonium. Nikdy jsem neobdržel ani dík. Byl jsem svědkem ubohého poddanství, jež prožívali starší slepci, kteří byli kmenovými chovanci Zaopatřovacího ústavu. I nás školáky odměnil správce jedním krajícem sádlem namazaného chleba za několikadenní práci při skládání desítek tun koksu do sklepů. Tento obrázek doplní i neuvěřitelná lakota správce Ústavu, když za probíhající válečné fronty si přivlastnil větší množství potravin pro osobní spotřebu a nám pubescentům dávali pouze černou meltu a suchý chléb. Některé potraviny jsme při toulkách po budově našli zkažené. To jsou jen střípky příkladů péče ze strany vládnoucích fanatiků.
V dílnách se pracovalo naplno, ale do kapes tehdejšího dílenského mistra a správce Ústavu. My starší si dobře vzpomínáme na dary z UNRRA. Bylo to několik metráků potravin, velké množství ošacení aj. Jen po dvakrát jsme měli k večeři rybu a chléb. V kanceláři se dveře od cizích návštěvníků netrhly. Žalovat nebylo komu. Zoufale na tom byli sirotci, kteří se museli spolehnout pouze na to, co jim bylo laskavě dáno, co spadlo jako drobty z bohatých stolů.
V roce 1950 bylo toto zařízení postátněno. V roce 1951 je Ústav přeměněn na domov nevidomých důchodců a dislokován do odboru sociální péče. Práceschopní a staří slepci mají možnost přivydělat si v dobře zařízené dílně. V současné době je zde ke chvále vedení Ústavu zřízeno rehabilitační a rekvalifikační středisko.
N. Doležel byl ve své době známou osobou. Do brněnského Ústavu byl přijat jako katecheta v roce 1918. Již v roce 1921 obdržel na vlastní žádost trvalou dovolenou, aby realizoval plánované akce spolku Péče o slepé. Jednalo se o zřízení několika zaopatřovacích ústavů pro nevidomé. Je zajímavé, že Doležel nerozvázal pracovní poměr v Zemském ústavu, zůstává trvale jeho zaměstnancem a pobíral vysoký plat. Dlouhodobá dovolená mu skončila vlastně až v roce 1943, kdy byl jmenován vrchním ředitelem všech moravských ústavů pro nevidomé.
Spolek si nekladl za cíl poskytnout slepcům pracovní možnosti. Zřídil pro ně dva útulky. Přijímáni byli slepci, kteří se v dravé kapitalistické společnosti nedovedli uživit. Byly to ústavy v Chrlicích u Brna (1922) a v Nových Hvězdlicích u Vyškova (1924). Dále spolek otevřel Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách (1926). K rekreačnímu pobytu zakoupil zámeček Mitrov na Českomoravské vrchovině.
Ředitelem všech těchto zařízení se stal placený tajemník spolku N. Doležel. Neváhal do tak slibného podniku vložit svůj dědický podíl, který činil 200 000 Kč. Za to však po celý život pobíral dva vysoké platy. Jeden jako zaměstnanec Zemského ústavu na dovolené a druhý mu vyplácel spolek. Vloženým jměním získal nárok na rozhodující slovo, protože váha slova se měřila množstvím majetku jako v kterémkoliv podniku.
Základním Doleželovým heslem byla Péče o slepce od kolébky do hrobu. Chápal ji v tom smyslu, že naplnil dvě zařízení nevidomými, kteří potom živořili odloučením od společnosti. V těchto azylových zařízeních tím přetrvával vlastně středověk. Chovanci měli kolébku již dávno za sebou, čekali pouze na ten hrob. Tím více vyniká současnost, kdy vedení Ústavu se snaží zprostředkovat obyvatelům zařízení skutečný život.