(Zora 2009/5, str. 11—12)
(Text je, na rozdíl od redakcí zkráceného, původní)
Vzpomeňme dobrého a nenápadného člověka, který svou průkopnickou činností přispěl k rozkvětu hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomou mládež v Praze. Byl jedním z prvních hudebních pedagogů, kteří pochopili záměr J. Drtiny umožnit nevidomým a slabozrakým hudebně nadaným absolventům všeobecně vzdělávacích škol při tehdejších ústavech pro nevidomé děti a mládež získat na nové odborné škole středoškolské hudební vzdělání zakončené státní zkouškou na konzervatoři. Po diferenciaci ústavů v roce 1948 z dosavadního hudebního oddělení Deylova ústavu vznikla hudební škola (byli přijímáni i vidomí žáci z okolí), jsem se s Nálevkou setkával na hojně navštěvovaných prázdninových vzdělávacích kurzech pro nevidomé učitele hudby, které zavedl nově jmenovaný ředitel samostatné hudební školy J. Drtina. Spolu s Nálevkou trvale nebo přechodně působil: bývalý vedoucí hudebního oddělení dřívějšího Deylova ústavu K. Hejda, nevidomý, později mimořádně úspěšný hudební skladatel, I. Tylňak, slabozraký hudební skladatel a úspěšný konstruktér L. Korunka, krátce i nevidomý hudební skladatel A. Perman, později J. Budín, J. Pražák a M. Arner.
Po zrušení všech ústavů v roce 1950 zanikla i jejich hudební oddělení. Nová hudební škola získala celostátní charakter. Ke studiu jsou přijímáni nadaní nevidomí a slabozrací zájemci z celé republiky. Pro úplnou kvalifikaci učitele hudby bylo na závěr studia zapotřebí vykonat státní zkoušku na konzervatoři.
V roce 1961, zásluhou J. Drtiny, se hudební škola transformuje na Střední hudební školu internátní pro mládež s vadami zraku s pomaturitní dvouletou nástavbou. Úspěšné zakončení studia se rovná absolutoriu konzervatoře. V roce 1976 vyvrcholilo dlouhodobé intenzivní úsilí J. Drtiny založením Konzervatoře pro mládež s vadami zraku. Bylo by proto nanejvýš spravedlivé, aby tuto skutečnost vzalo na vědomí a profesně (nikoliv tradicionálně) i současné vedení této konzervatoře (viz J. Smýkal: Kdo byl J. Drtina — Zora 2004/9, s. 1—5).
B. Nálevka se narodil v Pardubicích dne 13. května 1909. V útlém věku ztratil zrak. Krátce po skončení první světové války byl v roce 1919 přijat do Deylova ústavu v Praze. Zde získal základní všeobecné i hudební vzdělání. Již v průběhu studií projevil velký hudební i výrazný literární talent. Psal verše, které jsou roztroušeny v různých dobových časopisech. Aktivně se zajímal o esperanto a zúčastňoval se mezinárodních sjezdů. Byl výborným šachistou.
Nejvíce se však věnoval hudbě. Po několikaleté usilovné přípravě u tehdejšího správce hudebního oddělení Deylova ústavu K. Hejdy vykonal v roce 1938 na pražské konzervatoři státní zkoušku z hudby a odešel vyučovat do místa svého rodiště. V Pardubicích se mu však nevedlo. Trvalé existenční zabezpečení získal až v roce 1949 jako učitel v hudební škole bývalého Deylova ústavu, který byl v roce 1950 zrušen.
Státní zkouškou ze hry na akordeon, které se B. Nálevka podrobil v roce 1954, si rozšířil svou odbornou aprobaci. Zasloužil se o rozvoj akordeonového oddělení v době, kdy se už i na lidových školách umění zavádělo vyučování hře na tento původně lidový hudební nástroj. O svých zkušenostech psal do odborných časopisů a rovněž do Hudební přílohy časopisu Zora.
Dlouhá léta byl Nálevka činný ve slepeckých organizacích a Vysokoškolské komisi Svazu invalidů. Za svou práci byl oceněn medailí Svazu invalidů.
V průběhu šedesátých let odešel do důchodu. Zemřel dne 27. května 1977.
B. Nálevka svou hudebně-pedagogickou činnost vykonával rád. Těšil se z úspěchů svých studentů, kteří odcházeli působit do tehdejších lidových škol umění. Svým povahovým založením byl vstřícný, kamarádský, projevoval velké porozumění pro těžkosti nevidomého člověka a zvláště začínajícího učitele hudby. Povzbuzoval svou vždy veselou náladou. Netrpěl bolestínstvím, žil plným a tvořivým životem. Také proto si zaslouží naši úctu a trvalou vzpomínku.[1]
[1] Poznámka z roku 2011: Mezi uvedenými osobnostmi (nevidomými i vidomými) můžeme nalézt odborníky i osoby, které se věnovaly péči o nevidomé v oblasti jejich sociálního (společenského) postavení. S tím jsme se již setkali při hodnocení úkolů slepeckých spolků usilujících o aktivní život svých členů, a na druhé straně spolků, které si stanovily za cíl řešit sociální otázky slepců sbírkami, různými dobročinnými akcemi apod. Otázky sociální upřednostňoval například N. Doležel a částečně i A. Klar. Problémy vzdělávání slepců považoval za prioritní například J. W. Klein, J. Schwarz aj. Ve vídeňském výchovně vzdělávacím Ústavu získalo tyflopedickou aprobaci několik významných odborníků, například J. R. Beitl, J. Libansky aj. Nejvíce tyflopedů však hledalo střední proud, řešilo problém, jaké druhy vzdělání jsou nejvhodnější pro životní uplatnění. Problém byl v tom, že pod tlakem společenských změn se původní úkoly měnily v cíle a vznikly nové, obecnější cíle, které se vlivem dalších společenských změn staly úkoly, což se historicky opakovalo několikrát. Připomeňme si například takové změny cílů v úkoly v porevoluční Francii a později nástupem Napoleona Bonaparta. Historicky první cíl, tj. začlenit slepce do azylů Tyflodochium, Quinze-vingts aj.) překonal cíl umožnit jim elementární všeobecné vzdělání. Takové vzdělání se v praxi ukázalo jako jeden z úkolů, protože se vyskytly problémy se zaměstnáváním absolventů vzdělávacích ústavů. Vzdělání se proto v praxi stává pouhým úkolem a jako cíl vystupuje nutnost zajistit jim přiměřené zaměstnání. Tento vývoj cílů a úkolů výchovy a vzdělávání slepců úzce souvisí s vývojem a stavem společnosti; je na ní dialekticky závislý