(Zora 2009/3, str. 9—11)
Pro svůj život, od útlého dětství trávený převážně v zatuchlém ústavním prostředí, nenabyla touhu překonávat životní překážky, bylo udušeno i její vědomí lidské hrdosti. Této nanejvýš skromné a pěvecky nadané ženě bylo dopřáno jen málo radosti z rozdávání vlastního pěveckého umění.
Narodila se v Šedajovicích dne 15. března 1909 jako téměř nevidomá. Rodiče učinili největší chybu, když ji již ve třech letech předali do opatrovny pro nevidomé děti při Klarově ústavu v Praze a více se k ní nehlásili. Výchova zde probíhala pasivně, a to mělo pro její další život trvale negativní důsledky. V devíti letech byla přijata do školy hradčanského Ústavu pro nevidomé děti, kde získala základy všeobecného vzdělání. Ráda se věnovala hře na klavír a housle, ale nejraději zpívala.
Když jí bylo 19 let, projevila zájem o sólový zpěv. Základy pěvecké techniky získala u své první učitelky M. Šuhové. V roce 1933 ji při nějaké příležitosti slyšela zpívat Julie Nessy-Becherová, dcera českého nevidomého hudebníka K. Nessyho.
Přijala ji jako svou žačku. Protože Poncová měla absolutní hudební sluch, výbornou paměť pro hudbu i text, a k tomu i potřebnou píli i vytrvalost, výsledky se brzy dostavily. Zásluhou své učitelky nastudovala a veřejně provedla poměrně rozsáhlý repertoár zahrnující písně a árie ze všech slohových období, od J. S. Bacha až po současné skladatele, včetně árií oper S. Sudy a písňových cyklů K. E. Macana. Písně J. Suka aj. Její hlas zaujal také I. F. Stravinského, který byl právě tehdy hostem u Nessy-Becherové.
V roce 1936 vykonala Poncová státní zkoušku ze sólového zpěvu. Vystupovala potom velmi často na příležitostných koncertech, a také v rozhlase. Nadšený potlesk posluchačů prožívala s neskrývanou radostí. Kdo by v této době předpokládal, jak jinak se bude této nadějné pěvkyni život vyvíjet.
Stále bydlela v Ústavu, rodiče o ni neměli zájem. K vlastnímu vyučování se téměř vůbec nedostala, protože pro vedení hradčanského Ústavu stačilo, když svým uměním Ústav reprezentovala. Vůbec nikoho nezajímal její soukromý život. Byla také proto stále vedena jako chovanka, nikoliv jako učitelka.
Tato situace trvala až do roku 1948, kdy došlo k reorganizaci slepeckých ústavů. Protože nebyla v zaměstnaneckém poměru, nepřešla do stavu učitelů ani v nově vytvořené Národní škole pro nevidomé žáky, ani na hudební školu bývalého Deylova ústavu. Národní správa všech slepeckých zařízení rozhodla, aby B. Poncová byla předána do zaopatřovacího ústavu Palata, třebaže její mládí tomu neodpovídalo a zjevně se tímto opatřením zničí její kariéra. Tímto drastickým nanejvýš nespravedlivým zásahem byl zpřetrhán její další umělecký i soukromý život. A znovu nebylo nikoho, kdo by se postaral o tuto slepou umělkyni. Pro vzniklý trvalý hořký pocit křivdy ztratila chuť k samostatnému životu. Nevěděla si v osamocení rady, rodina o ni neměla zájem, složila proto ruce v klín.
V ústavních zařízeních strávila celých 73 let bez práva na vlastní soukromí. Nikdy nepoznala teplo domova. V polovině padesátých let se sice provdala, ale tento svazek netrval dlouho. Manžel jí záhy zemřel a ona podruhé a navždy ztratila nabízenou životní i uměleckou šanci. Později se ukázalo, že byla poslední. Takže ani bohatství lásky jí nebylo dopřáno v plné míře. Mnohaletý vliv internátního prostředí neblaze působil na její duševní i tělesný stav. V poslední době se ke svému okolí stala úplně apatickou. A v tomto neštěstí končil dne 12. května 1985 její fyziologický život, když duševní odumřel již dávno.