Objev Valentina Haüye

(Zora 1989/2, str. 39—41)

 

První krok pro masovou kolektivní výchovu a vzdělávání nevidomých učinil v roce 1784 V. Haüy založením vůbec prvního Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Paříži. Plnění takových úkolů si nebylo možné představit bez knihy. Téhož roku proto vytvořil reliéfní latinku podle nákresů pařížského tiskaře J. M. Moreaua. Znal ovšem tzv. jehlové písmo M. T. Paradisové, které nepřevzal. Byl přesvědčen, že se hodí pouze pro individuální potřebu.

V roce 1786 vyšla první kniha tištěná jeho písmem. Užil v ní velká i malá písmena psané podoby latinky. Po zkušenostech upravil neúměrnou velikost písmen (1790). Téhož roku byla při Ústavu otevřena vůbec první slepecká tiskárna.

Bylo také nutné najít způsob, jak by mohli nevidomí psát. Proto V. Haüy činil s nevidomými pokusy psát rydlem do papíru, který byl podložen měkkým materiálem. Psalo se ovšem zrcadlově obráceně, aby při otočení listu byla reliéfní písmena ve správné poloze. Tato snaha se nesetkala s úspěchem pro mimořádné nároky na žákovy představy o mikroprostoru, který zaplňují obrácená písmena. Psaní kladlo mimořádné nároky i na zručnost.

Po prvních zkušenostech s tištěnou reliéfní Haüyovou latinkou se jeho následovníci soustředili na zjednodušování jednotlivých písmen. Jedním z prvních upravovatelů byl jeho první nevidomý žák F. Lesueur, který odstranil malá písmena a ponechal abecedu pouze z velkých písmen (1806). Pozdějším upravovatelem byl učitel pařížského Národního ústavu pro mladé slepce Batarde.

Počínaje Haüyem jsou reliéfní písmena v knihách pro nevidomé lisována do papíru. Tisk je nebarevný. Pouze své první knihy se pokusil tisknout současně i černě.

Haüyův knihtisk lze považovat za objev, protože do této doby nebyl známý. Dřívější poukazy na písmo pro nevidomé se o této technice nezmiňují. V. Haüy k němu dospěl pozorováním běžných černotiskových knih. Všiml si totiž, že na rubu každé potištěné strany jsou písmena mírně protlačena. Přišel tak na myšlenku, písmena pro nevidomé do papíru lisovat do té míry, aby byla hmatatelná. Všichni další autoři reliéfního písma začali pro tisk i psaní používat papír, i když v této době byl velice vzácný.

Haüyovo a Lesueurovo pojetí latinky se nejdříve rozšířilo v Itálii, kde vzniklo hned několik jeho novelizací. Po roku 1817 se začíná Haüyova latinka na obnoveném Národním Ústavu pro mladé slepce v Paříži používat v širším měřítku (Guilié, Gueit, již zmíněný Batarde, P. A. Dufau aj., vesměs oční lékaři). V jiných zemích se uplatnila Kleinova reliéfní hladká a později i propichovaná latinka a to pro svou geometrickou jednoduchost.



Další><PředchozíTři vynikající osobnosti v tyflopediiApogeum