165 let Brailleova písma

(Teorie a praxe speciální pedagogiky 1989/90, str. 126—132)

 

Písmo všeobecně zásadně ovlivňuje způsoby i kvalitu informací. Je neodmyslitelnou stránkou lidské řeči. Působí na úroveň myšlení jednotlivců i celých národů. Zprostředkovává poznání myšlení lidí v minulosti i v současnosti. Umožňuje poznat myšlenky i děje v časovém posunu. Psané slovo trvá v čase. Přenáší se přes generace a staletí. Přitom nerozhoduje ani způsob ani tvar zápisu. Bez písma si tedy nelze představit současnou úroveň vzdělání a informací. Tutéž funkci plní i brailleské písmo pro nevidomé čtenáře. Na celém světě pracují speciální knihovny, jejichž knižní fondy tvoří knihy plné reliéfních bodů. Nevidomí si ke svému písmu proklestili cestu vlastním úsilím.

Vynález knihtisku (J. G. Gutenberg, 1445) zintenzívnil zájem o knihu. Umění číst se demokratizuje. Tato skutečnost měla také vliv na snahy najít vhodné písmo pro slepce.

Z tohoto hlediska bylo historicky nevyhnutelné, aby — až přijde čas — bylo vytvořeno i písmo pro nevidomé, protože jejich sociální integrace se vyvíjela zároveň s rozvojem celé společnosti, ovšem s historicky nutným opožděním, které bylo ovlivněno úlohou, jíž nevidomí zaujímali. Demokratizace vzdělávání všech lidí se pohybovala v rámci každé vývojové etapy stále blíž k masovosti. Dalo se tedy očekávat, že podobný trend zasáhne i sociální skupinu nevidomých, i když s historicky nutným posunem.

Bylo třeba překonat množství předsudků, než bylo nevidomým přiznáno právo na aktivní spoluúčast v lidské společnosti. Ještě větší bylo třeba vyvinout úsilí, aby jim bylo přiznáno právo na vzdělání a na přiměřenou produktivní práci. Od mýtů a legend o slepotě přes utilitární pojetí péče a charitativní chápání postavení nevidomého člověka, snahy o rehabilitaci osobnosti slepce i zneužívání slepých chudáků k věhlasnosti společensky tzv. výše postaveného až k úsilí samostatných a pracujících nevidomých a tvořivé místo ve společnosti k úplnému osvobození. Taková byla historická pouť, na které sehrálo vzdělání nevidomých, a tedy i písmo, významnou úlohu.

Postupná společenská rehabilitace osobnosti nevidomých, jak ji možno v historii sledovat, se odráží i v oblasti jejich možností přístupu k informacím a přiměřenému vzdělání. Umožnila snít o adaptaci nevidomého a o konkrétní formě jeho společenského zařazení. Tato cesta měla svá specifika, z nichž hodlám na některá poukázat.

Nejdříve společnost odmítla nevidomé vzdělávat, protože vzdělání bylo výsadou úzkého okruhu lidí. Nevidomí jsou všeobecně pokládáni za přítěž lidské společnosti. Později se začalo připouštět, že v některých oblastech lidských činností mohou být i oni užiteční. Tato utilita byla selektivně diferencovaná na základě třídního pojetí. I v takových výjimečných případech se jednalo pouze o členy bohatých vrstev obyvatelstva nebo o nevidomého, kterého se některý člen majetné třídy rozhodl podporovat. Pohnutky však byly většinou charitativní, nebo pro osobu mecenáše atraktivní, nějak prospěšné.

Ve starověku nebyla výchova nevidomých ani aktuální, ani možná. Výjimečně byl umožněn přístup k základům věd nevidomým z tzv. vyšších vrstev obyvatelstva. Jestliže se ovšem již dříve otec nerozhodl postiženého dítěte se zbavit utracením. Již v této době je zmínka v Quintilianově díle Institutio oratoria o možnosti číst ryté a tepané písmo prsty.

Snad prvním nevidomým, který používal své vlastní písmo, byl Didymos z Alexandrie. Dále to byl nevidomý Al Amidi, více známý pod svým plným jménem Alí ben Ahmed ben Jusuf ben Al Chid. Oba pracovali jako učitelé na univerzitách arabského orientu.

Represivní přístup k řešení otázky života nevidomých skončil v období feudalizmu. Začal poskytovat péči regresivní. Chudí byli stále mezi nejubožejšími z ubohých. Pouze bohatí jedinci si mohli činit nároky na základy vzdělání. Střední vrstva se potulovala jako lepší žebráci, dovednější z nich se stali vypravěči nebo zpěváky. Pravděpodobně jeden z prvních dokladů tvořivosti potulného slepce se nachází v Knize drahocenných pokladů arabského spisovatele Ibn Rusteho. Je to píseň, která snad pochází z Ruska 10. století. Známá je také pozdější činnost jihoslovanského nevidomého guslara O. J. Karadžiće. Tito potulní zpěváci a vypravěči byli nezávislí na církvi, a proto relativně svobodní. Římskokatolická církev se je však snažila umísťovat v azylech, kde bylo jejich hlavní povinností modlit se za spasení chlebodárcovy duše.

V druhé polovině středověku se objevují ojedinělé tlaky některých nevidomých k získání elementárního vzdělání. Nechtějí již sloužit mnichům jako profesionální modliči. Jedním z prvních důsledků těchto snah bylo zakládání různých bratrstev. V této době již někteří nevidomí jedinci, příslušníci majetné třídy, si kladou nároky na vzdělání, a tak vznikají pokusy o tvorbu písma, které by bylo možné číst hmatem.

V 15. století navrhl své písmo Ital A. L. Brandolini. Na možnost číst ryté písmo prsty upozorňuje i Erasmus Rotterdamský. Španěl P. Mexia doporučuje psát na voskovou tabulku rydlem (1542). 1560 zveřejňuje svůj návrh další Španěl F. Lucas. 1575 přichází se svým návrhem vyřezáváné latinky Ital Rampazet. Jiný Ital, G. Cardano se v roce 1552 ve svém spisu zmiňuje o možnosti vzdělávat nevidomé.

Další návrhy se objevují v 17. století. Němci Aders a Hasenfratz doporučují psát hustým inkoustem, který lze po zaschnutí hmatat. Němec G. Ph. Harsdörfer v roce 1651 popisuje voskovou podložku s rydlem. Podobný způsob později doporučuje i slovenský pedagog S. Ormis. Ital J. Bernoulli používal šablonu s vyřezávanými písmeny. Pravděpodobně i Francouz J. M. Moreau sestavil v roce 1640 svůj typ písma pro nevidomé. Zcela zvláštním případem je Jacob z Netry (nevidomý). Znaky pro jednotlivá písmena si vytvořil z různě tvarovaných a vyřezávaných kolíčků.

Mimořádně závažný návrh podal Ital F. Lana Terzi, který poprvé použil body. Jednotlivá písmena odděluje různými liniemi. Uveřejnil ve svém spisu Prodromo v roce 1670.

Uzlové (uzlíkové) písmo, které objevili Španělé při dobytí Peru, nelze pokládat za písmo pro nevidomé, jak se někde uvádí.

Prvním písmem, které bylo používáno v širokém měřítku při vzdělávání nevidomých, byla reliéfní hladká latinka Francouze V. Haüye. Jednalo se o transformaci běžné psací latinky do reliéfu. Používalo se v jím založeném Výchovně vzdělávacím ústavu pro nevidomé v Paříži, který je prvním svého druhu na světě. Haüyovo písmo částečně upravil jeho nevidomý žák F. Lesueur.

To jsme se již dostali do období, kdy vznikaly další podobné ústavy. Jejich pracovníci vyvíjeli ve smyslu tvorby písma mimořádnou aktivitu.

Byly to především dvě mutace latinky Rakušana J. W. Kleina, hladká a propichovaná. Později se vynořilo hned několik návrhů ze soutěže, kterou vypsala Edinburská společnost pro umění (1832). Byly to vesměs aplikované latinky nebo speciální znaky. Nejvýraznější osobností zde byl J. Gall.

Nejzajímavější situace je v samotné Paříži, kde L. Braille vytvořil v roce 1825 své šestibodové písmo. Nezávisle na tomto činu zavádí každý nový ředitel Národního ústavu pro mladé slepce své písmo. Nezdálo se jim možné, že by jejich slepý chovanec mohl vytvořit písmo, které zvítězí, jehož 6 bodů, ze kterých se skládá, bude trvalým pramenem poznání všech slepců. Nejdříve tedy ředitel Guillié (1817), který mimo zavedení svého písma povolil vyzkoušet dvanáctibodové písmo Ch. Barbiera.

Z dalších několika desítek uvádím jen ty autory, kteří byli nejvýraznějšími osobnostmi. Je to nevidomý zakladatel Ústavu pro nevidomé ve Vratislavi J. Knie, M. Gueit, A. Zeune, W. F. Daniel, S. Howe aj. Zvláště výraznou osobností je nevidomý W. Moon, jehož písmo se vlastně v Anglii používá v omezeném rozsahu dodnes. Podobně i německý tyfloped W. L. Lachmann, který podal hned několik návrhů. Mimo tyto většinou hladké reliéfní latinky se používala i latinka perličková.

Brailleovu reliéfní šestibodovou abecedu lze hodnotit jako vtipné zobecnění tehdy známých soustav, především dvanáctibodového Barbierova písma, přičemž se uplatnilo Brailleovo vyspělé intuitivní myšlení. Svým činem poskytl nevidomým šanci pracovat s písemnými informacemi a zúčastnit se vzdělávání podle individuálních předpokladů každého jednotlivce. Jeho písmo však nebylo přijato s nadšením, jak bychom očekávali, ale prošlo několika vlnami odporu učitelů na všech ústavech pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí. Nakonec však zvítězilo jako nejlépe vyhovující pro zápis všech oborů lidské činnosti. Ani pokusy H. Mullotové ani jiné systémy je nemohly překonat. A konečně ho využívají i všechny elektronické pomůcky sloužící nevidomým uživatelům elektronických zařízení.

První ředitel Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži zavádí v roce 1819 písmo, které je vytvořeno z reliéfních bodů, ale jednotlivá písmena jsou příliš dlouhá (šest bodů pod sebou). Nevidomým proto nevyhovuje. Několik nevidomých chlapců vyvolalo soutěž na jeho zlepšení, když už předtím samotnému Barbierovi navrhli některé změny. On je však nepřijal. Nepovažoval slepé mladíky za kompetentní mu vůbec něco navrhovat. Ze soutěže vyšlo Brailleovo písmo jako vítězné v roce 1825. Tehdy ještě číslice a interpunkce vytvořil způsobem oddělovacích čar (podobně jako F. Lana Terzi). V této době bylo uveřejněno v brožuře nazvané Způsob psaní slov, not a chrámového zpěvu s pomocí bodů k používání slepci, pro které je vytvořil L. Braille, korepetitor Národního ústavu pro mladé slepce. Vyšla v roce 1829.

Ředitel Ústavu odmítl vzít v úvahu návrh svého nevidomého žáka. L. Braille se proto odhodlává napsat tehdy nejvýznamnějšímu tyflopedovi J. W. Kleinovi do Vídně, který mu však vůbec neodpověděl. A tak musel čekat celých 25 let na uznání svého písma, kterého se dočkal pouhé dva roky před svou smrtí. Tehdy vedení Ústavu v Paříži nakonec pochopilo výjimečnost osobnosti L. Braille a nechalo mu sejmout posmrtnou masku, podle které sochař Jeffrom vytvořil mramorovou bustu. Byla slavnostně umístěna ve vestibulu Ústavu, ve kterém prožil mnoho dětských radostí, ale ještě více hlubokého zklamání z nepochopení.

Brailleův šestibodový systém je vytvořený s ohledem na fyziologii a psychiku vnímání bříškem ukazováku. Je plně ortografický a nepůsobí žádné potíže při adaptaci na jiné jazyky. Do dnešního dne nebyl překonán. Užívá se na celém světě.

165. výročí vzniku Brailleova písma, které přineslo nevidomým možnost samostatně číst a psát, je příležitostí vzpomenout a ocenit jeho všestrannost rekodifikace pro všechny vědní obory včetně elektronických zařízení i jazyky celého světa.

F. F. V. Foucault — psací stroj rafigraf L. Braille jej používal pro dopisování s rodinou	Vzor písma z rafigrafu