Louis Braille a jeho odkaz

(Zora 2009/1, str. 7—12)

 

200. výročí narození tvůrce písma, které umožňuje vzdělávání slepců na celém světě, je natolik závažnou okolností, že i náš český časopis Zora bude mu v několika měsíčních pokračováních „z mého pera“ věnovat odpovídající pozornost. Nečiním si nároky na vědecké pojednání, mám však v úmyslu vyčerpat všechny dostupné informace, především ty, které nebyly dosud známé. Ve svých referátech nehodlám čtenáře unavovat přemírou dat, bez nichž se ovšem neobejdeme. V této souvislosti vycházím z otázek: co určuje člověka, to, co vykonal za života, nebo to, čím je nám dnes? Můžeme minulost poznat, nebo snad jen tušit? A tu je třeba vzdát čest člověku.

První pokusy vytvořit taktilní (hmatové) písmo pro slepce vycházely z různých modifikací reliéfní latinky. Pečovatelé o vybrané nevidomé jednotlivce experimentovali. Později tak činili i odborní učitelé, ve Francii do roku 1850, jinde až do konce 19. století. A to přesto, že empirie po dlouhá staletí vykazovala negativní výsledky. Všechna taková písma (reliéfní latinky i jiné kódy) byla pro hmatové vnímání nevhodná. Tento nedostatek odstraňuje s definitivní platností Brailleovo písmo z šesti reliéfních taktilních bodů ve tvaru, který nepřekračuje akční rádius taktilního pole bříška ukazováků, kterými se čte. Pro hmat je podstatným elementem bod, pro zrak linie. Tuto poznávací zákonitost mnozí učitelé slepců neznali nebo nerespektovali.

Brailleovo písmo je adaptabilní na všechny jazyky a tím otevřelo možnost vzdělávat nevidomé děti i dospělé ve světovém měřítku. V poslední době se potvrdilo, že je komunikativní i s elektronickou technikou.

L. Braille se narodil 4. ledna 1809 v městečku Coupvray (Francie) v rodině sedláře a vinohradníka. Malý Louis rád navštěvoval otcovu dílnu, což se mu asi v jeho třech letech stalo osudným. Ostrým sedlářským nožem (někdy se uvádí šídlem) si poranil oko a přestal na ně vidět. O druhé oko přišel ještě v dětském věku tzv. sympatickým (zánětlivým) onemocněním.

Do pařížského Národního ústavu pro mladé slepce byl přijat jako desetiletý. Měl již za sebou několikaletou docházku do místní školy v rodném Coupvray. Již v době školní docházky v ústavní škole se učil hře na klavír, později i na varhany a violoncello.

R. Krchňák (In: Nevidomí známí, neznámí, Praha 1992, s. 182) píše, že v Ústavu nejen výborně prospíval ve školním vyučování, ale byl také manuálně zručný a hudebně nadaný. Obdržel pochvalu ředitele za mimořádné úspěchy ve škole i za úspěchy v dílnách. 1824 až 1827 mu byla přidělena funkce pomocníka dílenského mistra, v roce 1827 mu byla svěřena skupina žáků k liternímu doučování. Roku 1828 byl jmenován korepetitorem (preceptorem), tj. pomocným učitelem. Někdy po roce 1830 obdržel diplom řádného učitele. Roku 1835 se u něho objevují první příznaky tuberkulózy plic, roku 1840 pokročila choroba do té míry, že musel být zproštěn funkce učitele a bylo mu ponecháno jen vyučování hře na hudební nástroje. V roce 1842 ho ředitel Ústavu osvobozuje od všeho vyučování. Pobyt v Ústavu mu byl i nadále povolen, aby se zde mohl léčit (!) V jakém však prostředí! Místo toho, aby se vrátil domů a užíval si přírody, ještě i potom zastává varhanické místo v kostele sv. Mikuláše a později u lazaristů, které opouští až měsíc před svou smrtí. 5. prosince 1851 prodělal těžký záchvat chrlení krve a dne 6. ledna 1852 umírá.

Zdravotní podmínky v Ústavu byly velice špatné. Mnoho žáků trpělo tuberkulózou a skrofulózou. Budova byla vlhká a pro větší počty chlapců těsná. Hoši měli naprostý nedostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Tělesná zdatnost zde nebyla pěstována vůbec. Stravování bylo chudičké a jednostranné. Zvláště odrostlejší chlapci trpěli hladem. Není proto divu, že tuberkulózou onemocněl i Braille a že jí nakonec podlehl.

Myšlenka sestavit písmo pouze z bodů nebyla úplně nová. První taková soustava F. Lany Terzi se neujala především proto, že mimo bodů používala linie a navíc dosud neexistovalo skupinové vzdělávání slepců, kde by se mohla ověřovat frontálně.

Zavedení Barbierova dvanáctibodového reliéfního sonografického (zapisujícího zvuk, výslovnost) písma (Expéditive française) v pařížském Národním ústavu pro mladé slepce (1821) podnítilo zdejší žáky k jeho úpravám. Nevidomé chlapce zaujalo jeho písmo nejprve z hlediska možnosti úpravy pro taktilní hudební notaci. V Ústavu se pilně pěstovala hudba a bylo třeba hudební skladby zapisovat takovým způsobem, aby je mohli znovu podle těchto not přehrávat i jiní. Dosavadní hudební notaci z reliéfních písmen latinky žáci nahradili Barbierovou soustavou, kterou však upravili do menšího počtu bodů. A teprve potom začali uvažovat, jak ji učinit čitelnější i pro literní texty.

Barbier špatnou čitelnost svého písma uznal. Šest bodů pod sebou a dva vedle sebe tvoří vertikálně delší obrazec, než mohou obsáhnout bříška ukazováků. Snaží se proto zredukovat šest bodů vertikálního sloupce na pět. I pět bodů pod sebou bylo příliš mnoho. Písmena znovu přesahovala akční rádius taktilního pole prstů.

Z hlediska praktického využívání bylo třeba vytvořit soustavu písma, která by se pro čtení lépe hodila a především, aby jednotlivá písmena měla vhodnější tvar. Nevidomí chlapci (mimo L. Braille to byli především jeho spolužáci Gailod, G. Gauthier aj.) se domluvili, že vypíšou soutěž.

Výsledkem samotnými žáky organizované soutěže (1825) bylo několik návrhů, mezi nimiž byl i návrh šestnáctiletého L. Braille spolužáky ohodnocen jako nejlepší. Jean Robin (In: Louis Braille and Coupvray, His Birthplace, Paris 1986 — Louis Braille a jeho rodiště Coupvray) na str. 9 píše, že Braille začal na takovém písmu pracovat již ve svých 13 letech, krátce po přijetí do Ústavu. Způsoby písma ostatních nejsou známé. Ředitel Ústavu S. Guillié této akci nevěnoval žádnou pozornost. Jestliže o soutěži věděl, považoval ji jistě za dětskou hru.

Kolem data vzniku Brailleova písma, jak bylo uvedeno již výše, panoval menší zmatek. Po prověření mnoha důkazů je jisté, že to bylo v roce 1825. Nejasnosti vznikly tím, že L. Braille své písmo předložil jako ucelené a opravené až roku 1827, kdy vzniká jeho první rozsáhlejší rukopis, ve kterém je jeho soustava popsána i s návodem k používání. Někteří autoři uvádějí rok 1829, který byl pak omylem dříve někdy pokládán za rok jeho vzniku. Brailleova kniha nese název: Postup při zápisu slov, hudby a liturgického zpěvu prostřednictvím bodů pro potřeby nevidomých (Procédé pour écrire les paroles, la musique et le plain-chant au moien de points, a l´usage des aveugles et disposé pour eux).^[1] Louis Braille. Původní výtisk má ve svých fondech Slepecké muzeum Louise Braille v Coupvray (založení viz Smýkal, Zora 2002/8, s. 17).

Braille využil možnosti snížit počet vertikálních bodů na minimum bez rozšiřování počtu sloupců. Jeho písmena jsou vytvářena ze dvou vertikálních sloupců o třech bodech. Rozměry písmen zhruba odpovídají rozměrům bříška ukazováků. Jeho soustava se během doby zbavila původních pomocných reliéfních čar. Nakonec se stala skutečnou abecedou formou i obsahem. Je plně ortografická (pravopisná). Je proto rovnocenná kterémukoliv kulturnímu písmu. Má zvláštní znaky pro interpunkce i pro velká písmena, je ho možné použít i v jazycích, jejichž písemný záznam je piktografický (obrázkové písmo) i v jazycích, jejichž písemný záznam si vyžaduje písma s diakritikou. Braille navíc vytvořil základní kódy pro matematiku a bodovou hudební notaci (1834) dal logický základ (viz Bettye Krolick: Dictionary of Braille Music Signs, London 1979). Navíc vypracoval určitý počet speciálních zkratek. Poslední sonografické zkratky byly odstraněny až v roce 1882. V roce 1834 s pomocí spolužáka V. Ballua se Braille pokusil o meziřádkové psaní po obou stranách papíru. V roce 1837 byly jeho písmem napsány Dějiny Francie.

Vedení výše zmiňovaného pařížského Ústavu nejdříve trvalo na používání Barbierova písma. Učitelé zkoušeli latinku ředitele S. Guillié a Pigniera. Od roku 1840 i písmo Alstonovo. Nakonec neuspělo ani písmo dalšího ředitele P. A. Dufaua. A tak byl Brailleův systém po celých 25 let učiteli odmítán s odůvodněním, že Brailleovo písmo slepce izoluje od jiných lidí, kteří je neumějí číst. Oficiálně se situace změnila až roku 1850 (někdy je uváděn rok 1849). J. Robin (viz 1986) na s. 9 píše, že se již v roce 1844 ukázaly všechny latinky nevhodné. Brailleovo písmo bylo vedením pařížského Ústavu přijato až pouhé dva roky před smrtí autora, v této době již smrtelně nemocného.

Po nástupu ředitele Dufaua byla situace stejná. Nový ředitel navíc důrazně zaváděl své písmo a pokusně i jiné systémy. Neuspěl. Po všech neúspěších náhle a nečekaně přijal Brailleovo písmo (1850). Ihned se stává jeho propagátorem. Pronáší veřejný plamenný projev na Brailleovu obhajobu, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že: „...jestliže Brailleovo písmo je určeno pro slepce, potom právě oni mají přednost před vidomými.“ A dodává: „Toto písmo obsahuje všechny principiální prostředky, kterými se slepci mohou rozvíjet.“

O dva roky později začínají v Paříži vycházet první knihy tištěné Brailleovým písmem. Tehdejší techniku tisku popisuje G. Peignot (In: Typographie des aveugles, Paris 1900, s. 7). Matrice k tisku byly připravovány z jednotlivých hranolků, na kterých byla odlita různá písmena. Jednou z prvních knih je slabikář (Méthode de lecture en dix-neuf leçons, suivie de quelques notions sur les mois. Clichée à l’imprimerie de l’Institution nationale des jeunes aveugles. Paris. 1852 (Metoda čtení v devatenácti lekcích, s připojením několika poznámek o práci v několika měsících. Vysázeno v tiskárně Národního ústavu pro mladé slepce). Jediný dochovaný výtisk, který jsme na svých cestách po evropských slepeckých muzeích viděli, má ve svých knižních fondech Slepecké muzeum v Sankt Peterburgu.

Teprve na sklonku života se L. Braille ve své zemi, jak se to stává i jiným, dočkává veřejného uznání. Je pochopitelné, že jeho písmo se v zahraničí rozšiřovalo váhavě. Vždyť například v Lausanne zavedl Brailleovo písmo H. Hirzel v roce 1860, a to bylo ještě 15 let před jeho oficiálním projednáním na prvním mezinárodním kongresu učitelů slepců. V praxi však to trvalo ještě déle. Brailleův logický systém nedovedlo pochopit mnoho tehdy významných tyflopedů (J. W. Klein, J. Zeune, J. Knie, W. L. Lachmann aj.), z nichž někteří ještě po několik desetiletí napínali všechny své síly, aby objevili nové a podle jejich mínění lepší písmo, především takové, které by nepůsobilo obtíže při čtení zrakem.

Pro psaní dopisů své rodině v Coupvray používal Braille psací stroj, který v roce 1839 vynalezl jeho spolužák P. F. V. Foucault a nazval jej rafigraf. Později na Světové výstavě v Londýně obdržel za tento vynález, který je předchůdcem dnešního^[2] psacího stroje a umožňoval dopisování s vidomými, zlatou medaili. Nejdříve to byla pouze domněnka, ale na svých zahraničních cestách jsme se s ním setkávali a od ředitele Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži G. Gonzaleza jsme obdrželi faksimile originálů několika těchto dopisů. Publikace má název Louis Braille correspondance inédite (Paris 1999), ve které jsou reprodukovány úryvky Brailleových dopisů. Zmiňuje se o nich i J. Robin (viz 1986). Na straně 14 píše: „Dopisy psané rafigrafem a uchovávané rodinou Lecouvey-Braille jsou důkazem toho, jak se Braille trvale zajímal o svou rodinu a o své přátele v Coupvray, kam dvakrát ročně zajížděl. Rafigraf Braille nejčastěji používal, když byl trápen nemocí a byl nucen dlouho odpočívat, tak právě v dopisech nacházel lék.“

V roce 1952 bylo v rodišti L. Braille otevřeno muzeum. U příležitosti jeho instalace byla vydána stříbrná medaile, kterou jsme si při své návštěvě zakoupili. V jubilejním roce 1952 byly Brailleovy zpopelněné ostatky slavnostně přeneseny do pařížského Panteonu s výminkou představitelů Coupvray. Na jejich přání byly jako symbol v původním hrobu ponechány ostatky Brailleových rukou.^[3]