(Zora 2009/2, str. 3—6)
Vzdělání je jedno ze základních práv člověka
V období dvoustého výročí narození Louise Braille bude v celém kulturním světě vycházet mnoho jistě závažnějších pojednání než to, které nabízím čtenářům Zory já. Přesto se pokusím připomenout jednak obecně historické prostředí, jednak poukážu na nezbytné technické zázemí nutné k výrobě a praktickému uplatnění každého taktilního (hmatem čitelného) písma.
Právo slepců na výchovu a vzdělání úzce souvisí s uplatněním čtyř hlavních adekvátních prostředků, které by takový proces umožňovaly. Jedním z nejvýznamnějších je písmo. Cesta k vytvoření vhodného písma pro nevidomé čtenáře byla dlouhá s mnoha odbočkami do neznáma. Ještě svízelnější byly společenské podmínky k jeho frontálnímu uplatnění.
1) Všichni tuto cestu hledali očima, jen D. Diderot v Lettre sur les aveugles à l’usage de ceux qui voient, Paris 1749 (Listy o slepých k potřebě těch, kdo vidí), se zabývá některými gnozeologickými/noetickými specifiky hmatu slepce
2) v roce 1774 se začal v praxi uplatňovat Tereziánský školní řád, který doporučuje, aby se slepci stali účastníky vzdělávání. V roce 1821 vydala rakouská Studijní komise dvorská výnos o možnosti vzdělávat slepce nejen docházkou do školy v místě bydliště, ale také v ústavech pro slepé děti. V roce 1846 své rozhodnutí upřesňuje
3) V roce 1825 vytvořil L. Braille písmo, které slepce zbavilo okovů závislosti na jiných lidech a postupně přestávají být jen trpným objektem. Brailleovo písmo zůstalo nepovšimnuto, protože bylo vytvořeno v prostředí slepých mládenců, kteří svými učiteli nebyli považováni za kompetentní
4) Tehdy — a ještě dlouho potom — nebyla nalezena zpětná aferentace (vazba) od žáka k učiteli, tj. v teorii i praxi existovala pouze nakloněná rovina tekoucích informací od učitele k žákovi, nikoliv zpětně také od žáka k učiteli.
Ve svých poznámkách na pokračování se pokouším hledat uzlové body vzniku Brailleova písma a podmínky jeho vývoje i praktického užití v širším rozsahu. Nepředpokládám ovšem, že se mi podaří objevit podstatu. Stále se totiž pohybujeme jen v oblasti následků. (Psychologické principy hmatových vjemů nejsou zde předmětem zkoumání.) Přístup k mnohým materiálům je dnes znemožňován jejich ztrátou nebo nepřístupností z jiných důvodů. Učinil jsem vše, abych nalezl prameny dosud u nás opomíjené. Již dříve jsem několikrát upozornil na psychologická a gnozeologická (poznávací) specifika vnímání hmatem v kompenzačním procesu nevidomého člověka, objevil a popsal jsem trojí funkci ruky, která hodnocena ze stejných hledisek vykonává funkce percepční i motorické a navíc sama sebe v obou případech kontroluje zpětnými aferentacemi (kontrolami).
Ve starověkém Řecku a Římě byl nevidomý člověk přítěží společnosti a tak se s ním až na výjimky i jednalo. Středověk se vyznačuje péčí o slepé jednotlivce, kteří pocházeli z bohatých kruhů nebo o ty, kteří byli jimi podporováni. Pomineme azyly, které zakládala římskokatolická církev. Neměly vzdělávací úkoly. Až během mnoha staletí dospělo společenské vědomí k základnímu poznání, že chudý slepec je také člověk. Pomalu se rozvíjejí společenské podmínky nejprve k úvahám směřujícím k možnosti vzdělávat slepce nejen verbálně, nejen selekcí (výběrem), ale především frontálně prostřednictvím vhodného taktilního písma.
Rehabilitace osobnosti slepého člověka
Písmo je neodmyslitelnou následnou podobou lidské řeči. Působí na úroveň myšlení jednotlivců i celých skupin vymezené jazykové oblasti, seznamuje se způsobem myšlení v minulosti i současnosti, zprostředkovává myšlenky a děje v časovém posunu dopředu. Napsané slovo trvá v čase. Přenáší se přes generace a staletí. Přitom je prokázáno, že nerozhoduje ani tvar ani způsob zápisu. Stejně hodnotná je v tomto smyslu latinka, klínové písmo i písmo čínské apod. Kniha je jedním z největších zázraků, které lidstvo vykonalo. Úroveň vzdělání a informací si tedy nelze představit bez všestranného používání písma.
Od vynálezu knihtisku německým zlatníkem J. G. Gutenbergem v roce 1445 všeobecně zájem o knihu vzrostl. Umění číst a psát se stále více demokratizuje. Tato skutečnost měla vliv na snahy některých osvícenců najít též vhodné písmo hmatové. Z tohoto hlediska bylo historicky nevyhnutelné, aby — až přijde čas — vzniklo i písmo pro slepce, protože jejich pozvolná sociální integrace se vyvíjí zároveň s rozvojem společnosti. Jestliže se demokratizace vzdělávání pohybovala v rámci každé vývojové etapy stále blíž k všelidové, potom se dalo očekávat, že tento směr vývojové tendence se týká také skupiny slepých, i když s historicky předpokládaným opožděním.
Bylo třeba vykonat mnoho, než je i slepcům přiznáno právo na spoluúčast v lidské společnosti. A ještě větší bylo třeba vyvinout úsilí, aby jim bylo přiznáno právo na výchovu, vzdělání a na přiměřenou práci. Od mýtů a legend o slepotě, přes utilitární pojetí (utilita — prospěšnost, užitečnost) a následné charitativní chápání postavení nevidomého člověka, snahy o rehabilitaci slepce i konec zneužívání slepých chudáků k věhlasnosti společensky tzv. výše postavených, až k úsilí samostatných a pracujících slepců zaujmout tvořivé místo ve společnosti a konečně v úplném osvobození, to byla historická cesta, na které sehrálo vhodné písmo, a tedy i vzdělání slepců, významnou úlohu.
Tento vývoj měl přirozeně svá specifika. Nejdříve společnost odmítala slepce vzdělávat, protože vzdělání bylo výsadou úzkého okruhu lidí. Ve starověku nebyla jejich výchova z obecného hlediska ani nutná ani možná. Středověk skončil s represí. Přechází na péči regresivní. Znovu pouze bohatí jedinci si mohou dovolit toužit po vzdělání. Chudý slepec je stále ubohým z nejubožejších. Mnozí z nich se potulují v tlupách jako žebráci, v lepším případě jako vypravěči, zpěváci či hudebníci.
V 16.—18. století lze pozorovat ojedinělé pokusy o cílenou výchovu a vzdělávání jednotlivců, kteří byli úzce svázaní s příslušníky bohatých vrstev obyvatelstva. Z této doby také pocházejí první pokusy o vytvoření speciálního písma pro nevidomé jednotlivce. Začínají se objevovat ojedinělé tlaky samotných slepců na přístup alespoň k elementárnímu stupni vzdělání. Nechtějí se už potulovat světem jako žebráci, nechtějí dále sloužit v klášterech jako profesionální modliči, nechtějí se živit pouze drobty padajícími ze stolů bohatých. Jedním z prvních důsledků těchto snah bylo v roce 1661 založení Akademie slepých hudebníků a básníků v Palermu.
Střední vrstva slepců se i v 18. století cíleně zabývá potulným muzicírováním. Mezi nimi jsou i významní písničkáři (viz například jihoslovanští guslaři). Jednoho z českých idealizuje hudební skladatel F. Škroup ve své zpěvohře Fidlovačka.
Nejchudší skupina slepců je stále odsouzená k žebrotě. Právě z těchto řad si V. Haüy volí jednoho slepého žebráka a ukázal cesty, kterými se má vydat péče, aby slepci byli povýšeni, aby se v očích ostatních stali obyčejnými lidmi. Založením historicky prvního Výchovného a vzdělávacího Ústavu pro nevidomé chlapce v roce 1784 v Paříži se začínají vytvářet předpoklady k plnění staletých snů.
První pokus o skupinovou výchovu a vzdělávání slepých dětí se objevuje v předvečer Velké francouzské revoluce jako výraz jejích demokratických i filantropických cílů. A tak slepec v období vrcholícího osvícenství začíná být konečně chápán jako člověk.
V. Haüy jako první v praxi dokázal, že slepec je člověk se všemi lidskými vlastnostmi, touhami, postoji, citovým bohatstvím, vlohami i právem na vzdělání. Brzy nato však začínají někteří romantičtí tyflopedové tomuto rozvoji bránit s odůvodněním, že vzdělání slepcům více škodí než prospívá, protože si prý s vyšším vzděláním hlouběji uvědomují svou těžkou situaci.
První pokusy o taktilní písmo
Z historického a vývojového hlediska se písmo pro slepce začíná rozvíjet individuálními pokusy, které byly motivovány osobním zaujetím nebo zájmem o někoho blízkého. Dominující přitom byly různé transkripce běžného písma.
Ještě před zahájením kolektivní výchovy a vzdělávání nevidomých dětí vzniklo několik systémů speciálních znaků. Souběžné používání reliéfní latinky a speciálních písem trvalo tři století.
První zmínku o možnosti číst ryté nebo tesané písmo hmatem nacházíme u římského filozofa M. F. Quintiliana. Nevidomý řecký gramatik N. Didymos z Alexandrie (308 až 395) používal k označování svitků (kodexů, knih) vyřezávaná písmena. Nevidomý učitel Bagdádské univerzity Al Amidi (z. 1312) znaky pro písmena vytvářel z kousků různých materiálů. Jimi si označoval jednotlivé knihy. Italský vědec A. Brandolini napsal spis, ve kterém popisuje své reliéfní písmo. Na možnost číst ryté písmo prsty upozorňuje humanista Erasmus Rotterdamský. Španělský vědec P. Mexia ve spisu Silvio variarum letionum (1542) doporučuje slepcům psát na povoskovanou podložku s pomocí vhodného rydla. V roce 1580 navrhl španělský vědec F. Lucas schopným slepcům možnost číst vyřezávaná písmena s pomocí tyčinky. V roce 1575 přichází s návrhem vyřezávané latinky Ital Rampazet. G. Cardano, italský matematik, se zmiňuje o možnostech vzdělávat slepce. Zdůrazňuje výchovu hmatu.
Adet a Hassenfratz (17. století) doporučují psát hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechává reliéfní stopu. Norimberský právník A. Ph. Harsdörfer popisuje voskovou podložku s rydlem. Uvádí, že každý vzdělání schopný slepec pochází z knížecího rodu. J. Bernoulli připravil šablonu s vyřezávanými vzory písmen, které bylo možné položit na papír nebo na voskovanou podložku a ostrým rydlem obtahovat. D. Diderot (viz Zora 1/2009) ve svých Listech uvádí, že navštívil slepce v Puisaux, který při výuce svého syna používá reliéfní písmena. Zvláštním případem je nevidomý lidový léčitel Jacob z Netry. Znaky pro jednotlivá písmena si vytváří vyřezávanými kolíčky, které sloužily jako zátky.
Chipos (kipy) byly zašifrované zprávy v uzlících na motouzech. Používaly se v říši Inků. Objevili je Španělé při dobytí Peru. Někteří badatelé je pokládali za písmo pro slepce, například se uvádí, že nevidomý hudebník V. Ville se nechal inspirovat a vytvořil vlastní uzlíkové písmo, kterým si dopisoval se svými spolužáky. Podobné pokusy prováděli dokonce i někteří ředitelé vzdělávacích ústavů pro nevidomé děti v Anglii.