(Zora 2009/3, str. 3—8)
Společenské klima, ve kterém zrála Velká francouzská revoluce, přispělo k tomu, že slepec v lidské společnosti začíná pozvolna zaujímat místo člověka, i když zatím nesvéprávného. Vrcholí osvícenství jednotlivých humanistů i pokud se jedná o zájmy slepců. Objevují se první pokusy o zakládání takových institucí, ve kterých je jim umožněno vzdělávat se, učit se číst a psát, věnovat se manuální práci a hudbě. V počátcích se jednalo převážně o soukromou iniciativu nebo o snahy některých filantropických společností, v našem případě i o vědecké a kulturní instituce.
K objevu Valentina Haüye
Nejdůležitější krok pro všestrannou skupinovou výchovu a vzdělávání nevidomých dětí učinil v Paříži roku 1784 V. Haüy založením historicky prvního Výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Paříži. Plnění tohoto úkolu si nelze představit bez knihy. Téhož roku proto vytváří reliéfní latinku. Podle J. Guadeta, ředitele Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži, vyšla roku 1786 první Haüyova kniha tištěná jeho písmem s názvem Essai sur l´éducation des aveugles, Paris 1786 (Pokus o výchovu slepého dítěte). Užil velká i malá písmena psací latinky. Toho roku Haüy při Ústavu vybudoval slepeckou tiskárnu a zaučil své žáky sazbě. Nejdříve se používaly dřevěné typy písmen, později odlitky z kovu.
Haüy si ovšem byl vědom, že možnost čtení je pouze poloviční alfabetizací. Proto se také pokoušel najít způsob, jak by jeho žáci mohli samostatně psát.
Haüyův tisk reliéfní latinkou lze považovat za objev, protože dosud nebyla tato technika známá. Dospěl k ní pozorováním tisku běžných černotiskových knih. Všiml si, že na rubu každé strany jsou písmena mírně protlačená. Knihy se tiskly lisováním papíru na tiskařskou černí potřenou kovovou matrici. Přišel na myšlenku reliéfní písmena do papíru lisovat do té míry, aby byla čitelná hmatem. Vynález způsobil velké pozdvižení. Na počest vynálezce psali oslavné básně nejlepší básníci Francie.
Dvě transformace latinky J. W. Kleina
K rozvoji taktilního (hmatového) písma výrazně přispěl zakladatel a ředitel vídeňského Ústavu pro nevidomé děti J. W. Klein. V roce 1800 vytvořil nezávisle na Haüyovi vlastní druh reliéfní latinky. Její písmena jsou tvarově jednoduchá. Velmi rychle se později rozšířila do všech podobných ústavů v Evropě. Přetrvala několik desetiletí. Byla používána i v době, kdy již bylo zavedeno Brailleovo písmo. Tuto hladkou latinku bylo možné použít pouze k tisku.
Podobnou latinku používal i Němec Freissauf z Neudegu, který místo lisování písmen do papíru užíval ektypografii. Texty (i reliéfní obrázky) psal inkoustem z rozpuštěné gumy. Než text zaschnul, posypal jej práškem z pečetního vosku. Přebytečný prášek z papíru odstranil. Po mírném zahřátí takto připraveného textu se prášek rozpustil a vytvořil souvislé reliéfní linie. Vynález pochází z roku 1837. Autor vydal o této technice psaní knihu. V roce 1867 se o podobný způsob pokusil Riesner.
Klein se svým písmem plně spokojený nebyl. K vlastnímu psaní převzal a zdokonalil možnost vypichovat písmena jehlou. K této zásadní změně přispěly zkušenosti tří vzdělaných nevidomých žen a jednoho nevidomého učitele.
Slečna von Bina si nechala vyrobit sadu lístků s písmeny, které seřadila podle pořadí do přihrádek, odkud je vybírala a navlékala na nit. Sestavovala tímto způsobem dopisy pro své přítelkyně. M. de Salignac si na své zeměpisné mapy psala poznámky písmeny, která vypichovala jehlou. Papír měla napnutý v rámečku s naznačeným řádkováním. M. T. von Paradis, hudební skladatelka, klavíristka a pěvkyně, si zapisovala poznámky s pomocí špendlíků zapichovaných do podušky. Svoje hrací karty si nechala označit vypichovanými písmeny.
Bezprostředním popudem však Kleinovi bylo písmo švýcarského nevidomého učitele F. G. Funka, který od svých původně drátěných písmen přešel na latinku propichovanou sadami jehel upevněných do dřevěného hranolku podle tvaru jednotlivých písmen. Před rokem 1810 dokonce sestrojil zařízení, které se podobalo trojramennému kružítku. Na konci každého ramene byla upevněna sada jehel. Kombinací jednotlivých ramen se dosáhlo sestrojení všech písmen. Pokusy sestavovat písmena jehlami se zabývali rovněž Francouz Puisaux, i zakladatel a ředitel Ústavu pro nevidomé děti v Berlíně A. Zeune.
Kleinova jehlová písmena jsou vytvářena řadou drobných bodů, které vznikají propíchnutím papíru sadami jehel upravených do dřevěného, později do kovového hranolku. Používá pouze velká tiskací písmena. Hranolky s celou abecedou, interpunkcemi i číslicemi seřadil do dřevěné krabice, která byla nazývána Kleinovým psacím strojem. Nevidomí žáci jím mohli bez větších nesnází samostatně psát. V roce 1811 nechal svým jehlovým (propichovanou latinkou) písmem vytisknout první knihu. Písmo je hmatem nesnadno čitelné, ale bylo je možné používat k dopisování s vidomými lidmi.
U nás bylo Kleinovo písmo zavedeno v širokém měřítku v polovině 19. století a používalo se až do padesátých let 20. století souběžně s brailleským písmem.
Soutěž edinburské Společnosti pro podporu užitečných umění
Široce rozvětvená snaha najít písmo se v první polovině 19. století obecně jeví jako prvořadý úkol všech, kdo mají v úmyslu přispět ke vzdělávání nevidomých dětí. Historicky je toto období významné, protože upoutává pozornost veřejnosti k problematice života nevidomých dětí i dospělých — a šířeji než jen pro tvorbu písma. Prakticky všechna v této době i později navržená písma mají v současné době jen historický a studijní význam.
Kleinova propichovaná latinka by mohla být všeobecně přijata také pro svou, i když obtížnou čitelnost hmatem. A přece byla na několika místech znovu a znovu vyvíjena aktivita v navrhování stále nových druhů reliéfní latinky nebo souborů zvláštních taktilních znaků. Tak tomu bylo i v Edinburgu.
Z nejvýznamnějších akcí to byla soutěž edinburské Společnosti pro podporu užitečných umění (Society Encouragement of the Useful Arts in Scotland) vypsaná v roce 1825. Vyvolala nebývalý ohlas a zájem o věc. Učitelé opotřebovali písmo pro své nevidomé žáky. Jako pobídka byla pro vítěze připravena zlatá medaile. Výsledkem soutěže bylo na dvacítku návrhů. Tento soubor velké skupiny písem měl mimo jiné vliv na vznik pozdějšího Moonova písma (viz níže).
Návrhy, které Společnost přijala, lze rozdělit do dvou skupin: a) transformace a transkripce latinky, b) speciální znaky. Není nepodstatné si povšimnout, že právě v druhé skupině jsou zastoupeni hned tři nevidomí autoři. Jejich písma připomínají jeden druh run s triangulačními prvky. V této skupině autorů se již uvažovalo o tom, že taktilní písmo se může lišit od vizuálního, což v německy mluvících oblastech učitelé nevidomých žáků ještě dlouho odmítali. V soutěži získal zlatou medaili J. Gall. Fonetickou abecedu vytvořil liverpoolský učitel J. H. Frere. Tato písma mají především význam historický (viz J. Jonson: Taktilní typographie, London 1853 — Jak slepci čtou). Z ruské literatury je to publikace P. D. Krasnousova Lui Brail (Moskva 1976), vyšla i v brailleské azbuce. Z českých prací je to jako jediná, ve které najdeme příklady několika písem, Péče o dítě s vadami zraku, autor L. Nop, Praha 1957.
Úloha další skupiny evropských autorů
Až dosud jsme se seznámili se třemi hlavními prameny reliéfní latinky a několika typy speciálních kódů. Postupně se začínají prolínat. A tak nová a nová písma vznikají i po celou druhou polovinu 19. století.
V nových návrzích se projevuje snaha odmítnout francouzskými slepci již dávno vyzkoušené písmo L. Braille. Lavinovitě vznikají nové a nové návrhy, jen aby se prokázalo, že Brailleův bodový systém není vlastně písmo. Tuto situaci ovlivňují lokální nebo osobní zájmy jednotlivců pramenící z atraktivity tématu. Zatímco v Anglii a ve Skotsku byla tvořivost celkem organizována, na evropské pevnině jsou to akce živelné.
Nejzajímavější situace je, jak jsme ji poznali, v Paříži, kde každý nový ředitel Národního ústavu pro mladé slepce zavádí své písmo. Z dalších autorů alespoň jména: E. Fry, J. Alston, J. K. Friedlander, A. Zeune, J. Knie, B. Mittford, A. Petzelt, W. F. Daniel, P. Lorens-Latchos, N. B. Knoass, Strauss aj. Vznikly další adaptace latinky: švýcarská, italská, mnichovská, stuttgartská, Treutgenského, vídeňská, filadelfská aj.
Dvě výrazné osobnosti
V Anglii a Skotsku byl výjimečnou osobností W. Moon. Při tvorbě svého písma vychází z latinky J. H. Frereho. Uveřejnil je v roce 1847. Moonův systém je jediný z anglických, který se v praxi ujal. Londýnská Královská knihovna pro nevidomé čtenáře obsahovala ještě nedávno takřka polovinu svých knižních fondů v Moonově písmu. Tiskly se jí knihy a donedávna vydávaly časopisy.
V Německu to byl W. L. Lachmann. Je tvůrcem hned několika druhů písma. Vlastní liniová písma později sám odmítl. Jeho devítibodové písmo je skutečně zajímavé. Vrátíme se k němu v souvislosti s Lanovým a Barbierovým písmem.
Perličková latinka
Se snahami vytvořit písmo, které by mohli číst nevidomí i vidomí čtenáři, vznikla latinka z protlačovaných (nikoliv propichovaných) drobných reliéfních bodů, jejichž seskupení tvořilo písmena. K tisku knih (i českých, viz F. Pavlík) byla používána po celé 19. století. Prvním tvůrcem byl Francouz Bauford. Jiné tvary písmen měla perličková latinka Francouze V. N. Ballu. Při použití vysoké a měkké podložky za použití šablony bylo možné tímto písmem i psát.