(Zora 2009/4, str. 4—10)
Paleta návrhů na slepecké písmo v 19. století je nečekaně bohatá. Jelikož dovednost číst je výrazem úrovně vzdělání, usilovali ředitelé prakticky všech ústavů pro výchovu a vzdělávání slepců o to, aby zde pracovali učitelé, kteří mají zájem o vytvoření vlastního písma, a tak se přičinili o odbornou pověst Ústavu. Návrh vhodného písma byl hodnocen jako výraz kladných vztahů k problematice vzdělávání nevidomých žáků. V minulém příspěvku jsem uvedl výběr z těch nejznámějších. Příklad naprostého nepochopení gnozeologického (poznávacího) problému je uveřejněn v časopise Die Gegenwart (1988/12), kde nějaký W. Florian navrhuje taktilní (hmatové) bodové písmo, ale jako analogii Morseovy abecedy. Každé písmeno však překračuje horizontální akční rádius taktilního pole bříška ukazováku. Například nejdelší písmeno má sedm čárek a teček vedle sebe.
Jak jsme je probrali, jsou to jednak systémy, které užívaly hladkých reliéfních linií, jednak souborů, jejichž autoři tušili, že pro hmat je oproti zraku základním elementem bod. Byly to reliéfní latinky nejrůznějších modifikací, jehličkové i perličkové, psací i tiskací a také písma na latince nezávislá. Plynulost čtení nevyřešil ani Klein svou propichovanou latinkou ani perličková latinka.
Někteří autoři ihned od začátku především intuitivně chápali, že písmena latinky, i ta, která kopírují Quintilianovu (Marcus Fabius Quintilianus) Tabellu (vzory písma), jsou pro psychiku hmatového vnímání příliš složitá. Snažili se je proto zjednodušit, jiní šli tak daleko, že vytvářeli nová písmena co možná nejjednodušších tvarů (například viz W. Moon). Nejblíž však byli ti, kteří do svého systému zařadili body (Lana, Barbier, Lachmann, Braille aj.).
Z tohoto hlediska stojí za povšimnutí již dříve zmíněné návrhy vzešlé z edinburské soutěže i návrh Walkerův, Johnstonův, Hendersonův, Brailleův aj. Poprvé se ovšem body objevují už u Lany, i když jsou situovány do linií tvořících geometrické útvary. U něho je to jeden až tři body, u Lachmanna 9, u Barbiera 12, u Noet-Cantonela ještě více. Pokud se přidržovali latinky, nemohli uspět, protože kladli mezi zrak a hmat rovnítko (!). Netušili, že mezi fyziologií i psychikou hmatového a zrakového vnímání je diametrální (opačný, naprostý, úplný) vztahový rozdíl.
Ze současného hlediska mají všechna liniová písma (latinky a ostatní, propichovaná i perličková) význam především historický a teprve v druhé řadě i význam vývojový. Všechny bodové soustavy jsou naproti tomu významné vývojově, teprve v druhé řadě i historicky. Takový je pohled ze stanoviska trvání různých národních kodifikací Brailleova písma a jeho využívání při vzdělávání nevidomých dětí i dospělých. Z hlediska naší studie tomu může za jistých okolností být i jinak (viz níže). Dosavadní informace si můžeme rozšířit o tři významné osobnosti, o kterých jsem se výše zmínil jen okrajově.
Francesco Lana Terzi
Nejvýznamnějším badatelem v tvorbě tajných písem byl bezesporu italský mnich F. Lana Terzi, který ve svém spisu Prodromo, 1670, (Úvod ke zkoušce nového vynálezu) popisuje několik způsobů tajného písma (stegamografie) a mezi nimi i písmo určené pro slepce. Nejdříve se ale pokusil o analýzu všech jemu známých způsobů, které se podle jeho mínění hodily pro tento účel. Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipováno bez ohledu na jeho čitelnost zrakem. Tuto převratnou myšlenku realizuje Lana vzhledem k tomu, že jeho písmo se bude číst hmatem, že se je budou učit i vidomí lidé, například jako písmo tajné. Významná je také okolnost, že nebylo vytvořeno jen pro jednoho jmenovitého slepce, nýbrž obecně.
Lanova původní písma měla tvar šifer a sloužila vojenským účelům. První systém písma pro slepce vytvořil z čar a bodů. Objevil tak úplně nový prvek — bod. Přesto své písmo kombinoval s liniemi, jejichž vztahy s počty bodů určovaly konkrétní písmeno. Jedná se o kombinace reliéfních bodů ohraničených a vzájemně izolovaných dvěma až čtyřmi geometricky uspořádanými přímkami. Jako základ sloužil obrázek, který vznikl ze dvou úseček svislých, které křížily dvě úsečky vodorovné. Počet bodů v obrazci odpovídá písmenu v různém geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém. Například jeden bod v obdélníku odpovídá písmenu M, dva body ve stejném obdélníku tvoří písmeno N. Významné přitom je, že Lanovo písmo mohli slepci nejen číst, ale s pomocí speciálních pomůcek jím mohli i psát. Lana doporučuje psát hustým inkoustem, po jehož zaschnutí zůstávají reliéfní znaky, které lze číst hmatem. (Viz Alexander Mell: Mitteilungen aus dem Gebiete des Blindenwesens, Wien 1919, s. 63 a další — Informace z oblasti slepectví).
Wilhelm Ludolf Lachmann
Je tvůrcem hned několika druhů písma. Dřívější vlastní liniová písma později sám odmítl. Jeho devítibodový systém je skutečně zajímavý. Základním tvarem všech písmen jsou tři vertikální sloupce o třech bodech. Těchto devět taktilních bodů tvoří obraz čtverce. Překrývá tedy akční rádius taktilního pole ukazováku, což je jeho první nedostatek. Čtivost hmatem znesnadňuje i to, že bod uprostřed je z koncepčních důvodů vyšší. Písmo je plně ortografické, mělo znaky pro diakritiku a interpunkce. Bylo jím možné zapisovat i matematiku. Aplikace na jiné jazyky by byla možná. Výsledkem Lachmannova koncepčního myšlení je i návrh na bodovou hudební notaci. Z akademického aspektu je dokonce možná diskuze, že kdyby nebylo adaptabilních vlastností Brailleova písma, jistě by přicházelo v úvahu vyzkoušet toto Lachmannovo devítibodové písmo. (Viz A. Mell: Encyklopädisches Handbuch des Blindenwesens, 1900, s. 444 a další — Encyklopedická příručka slepectví).
Charles Nicolas Marie Barbier de la Serre
Nejprogresivnější skupinou jsou písma využívající izolovaný reliéfní bod a ještě lépe, bod nezávislý ani na písmenu latinky, ani na různých linkách. Počtem bodů i jejich specifickým uspořádáním se vytvářejí soustavy, které z fyziologického hlediska nejlépe vzrušují hmatová tělíska prstů. Zdůvodnění adekvátnosti bodového písma jsem podložil již dříve odkazem na psychiku hmatového vnímání. Autoři písem vycházeli ovšem z pouhé empirie (zkušenosti), a to v lepším případě. Komu a jak se to dařilo, jsem se snažil popsat výše. Uvedl jsem, že první v řadě bodových písem bylo písmo Lanovo. Je nepravděpodobné, že by Ch. Barbier při svých návrzích čerpal z jeho soustavy. O. Wanecek (Geschichte der Blindenpädagogik, Berlin 1959 — Historie pedagogiky nevidomých) uvádí, že Barbier znal francouzský překlad Lanova Prodroma (A. Mell (1919). Jedno společné mají obě soustavy, tj. jejich původ je v tajných písmech koncipovaných většinou pro vojenské účely.
První skutečně bodové písmo vytvořil Ch. Barbier v roce 1815. Jeho konečná podoba pochází z roku 1819. Akademii věd v Paříži je předložil o dva roky později. Ta je ihned doporučuje vyzkoušet v pařížském Ústavu pro nevidomé děti a mládež (viz výše). Uskutečnilo se přesto, že jeho tehdejší ředitel Guillié právě zaváděl své písmo. Barbierovým písmem bylo posléze vytištěno jeho pojednání o tzv. nočním písmu (skotografii).
Barbierovo písmo mohli nevidomí nejen číst, ale s pomocí speciální šablony i psát. Systém měl základní fyziologický nedostatek, že znaky jsou delší než je bříško ukazováku, kterým se čte (šest bodů pod sebou) a navíc, že se vlastně o písmena ani nejedná. Jsou to většinou znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Toto písmo se také v jiných jazykových oblastech nikdy neuplatnilo ani jako experiment. Šířka znaků (dva body vedle sebe) vyhovovala.
Barbierův systém je dvanáctibodový, tj. jsou to dva vertikální sloupce ze šesti bodů. Těchto 12 bodů nelze z hlediska fyziologie vnímání hmatem chápat simultánně.
Bylo by neúplné, kdybych se nezmínil o předcházejících etapách, které Barbiera přivedly k tomuto písmu. K tomu učiním jen krátkou zmínku.
Barbierovo první tajné písmo určené pro vojenské účely pochází z roku 1796 (A. Mell 1919). Je to soustava fonetických znaků, které vznikají propichováním listu papíru nožem. Vzhledem k profilu břitu nože se tím vytvářejí trojúhelníkové tvary dírek. Jako tajné reliéfní písmo je bylo možné číst a také jím psát v zákopech za tmy, bez nutnosti rozsvěcovat. V roce 1815 podává návrh na tzv. noční písmo. Od tohoto výše popsaného písma nebylo již daleko k písmu pro slepce. Tak se důstojník ve výslužbě, který se původně zabýval telegrafií, stává významnou osobností v tyflopedii.
Drama o vzniku a vývoji Brailleova písma zdaleka nekončí. Jsme teprve v první polovině 19. století. Zbývá nám připomenout, jak přes mnohé překážky vítězilo svou gnozeologickou/noetickou přiměřeností k taktilní podstatě kompenzační funkce hmatu nevidomého člověka, jak se prokázala jeho adaptabilita na celé spektrum světových jazyků.