(Zora 2009/6, str. 3—9)
Jestliže jsem si v prvním (lednovém) příspěvku vytkl dost neskromný úkol, seznámit čtenáře se životem L. Braille, v dalších článcích připomenout okolnosti vývoje jeho písma, potom zbývá obrátit pozornost k prostředí, ve kterém se L. Braille narodil a v dětství žil. Jeho rodné městečko i muzeum jsem před několika lety navštívil. Na toto téma bude můj poslední příspěvek, kterým jsem mínil vzdát hold tvůrci vzdělanosti slepců celého světa.
Rodný dům L. Braille se nachází v kraji vinné révy. Městečko Coupvray obklopují zelenající se vinohrady a voní ovoce. Toto městečko plné růží je od Paříže vzdáleno asi 40 kilometrů. K jeho návštěvě v roce 1999 použijeme příměstský vlak. Čeká nás asi tříkilometrová procházka. Návštěvník může cestou uvidět dvory, chalupy i náves obklopenou stromořadím, na níž je kostel sv. Petra (kde byl L. Braille 8. ledna 1809 pokřtěn) a přirozeně radnice. Pomník od E. Lerouxe završený bustou, vztyčený již v roce 1887, nelze přehlédnout. Městečkem Coupvray protéká říčka Frémnette. A v tomto prostředí na místním hřbitovu spočívalo do roku 1952 tělo L. Braille. Od této doby je na jeho hrobu urna, v níž jsou pouze ostatky jeho rukou, ostatní části těla byly uloženy v pařížském Pantheonu.
Dům Brailleovy rodiny je v dolní části Coupvray na konci malé, úzké a klidné uličky, která v minulosti nesla název Kopečná. Jde o dost prostorný dobře stavěný dům vybudovaný ke konci 18. století. Od té doby byl však mnohokrát přestavován. Naposledy při instalaci Muzea Louise Braille (1952). Rodina Brailleových vlastnila také vinohrad a několik hospodářských stavení ve dvoře a na protější straně ulice. Zeď s vikýřem směřující k jihu, do dvora obrůstá vinnou révou. V roce 1952 byla na protější stěně umístěna pamětní deska. Z této strany domu je vchod do vinného sklepu. Na zahradě je hluboká studna.
Těžko si představíte rodinný dům bez vstupní chodby. Tak ta zde není. Přímo z uličky vstoupíte do velké obytné kuchyně, která bývala skutečným srdcem celého domu. Tato velká místnost je právě ta, ve které se Louis narodil, ve které se všechny čtyři děti v noci při spánku tísnily na peci. To pro vzpomínky. My jsme si pece povšimli kvůli jejím velmi dobře zachovaným dokladům Briardského (tedy místního) slohu, který vytváří prostor pro všestranné použití až přeplnění domácími potřebami.
Žil tu se svou rodinou sedlář a vinohradník S. R. Braille. Jeho žena Monique a čtyři děti — Monique-Catherine, Louis-Simon, Marie-Céline a nejmladší Louis. Ve velké obývací kuchyni je shromážděno všechno nejpodstatnější pro jejich každodenní život.
V kuchyni se nalézá krb. Na zdi je znak Francie s datem 1659. Klenutí pece na pečení chleba je zasazeno přímo pod točité schodiště. Teplo z pece umožňovalo zpracovávat proslulý sýr kraje Brie, který se poté nechal ve sklepu zrát. Dveře na půdu, kde byla sýpka, stály mezi přístěnkem a pecí. V kuchyni je nezbytný typický přístěnek obložený dubovým dřevem a vyzdobený obilnými klasy. Vedle kamenného dřezu visel držák na nádobí, zahřívací pánev na dřevěné uhlí, používaná v zimě na přitápění (kamna pro vytápění zde nebyla), dubový stůl, puška, lucerna, kříž a nade dveřmi z 18. století, vedoucími na půdu, portrét L. Braille.
A znovu těkáte vzpomínkami, protože ve vás mizí zase jedna legenda, zdají se vám zbytečnými naivní básničky, které mluví z prázdna. Básní je tu skutečnost, kterou jsme při své návštěvě poznali. Básníku, dotkni se toho domu, těch věcí, nasávej tu starobylost, pozři do hluboké studny, zkus vejít do sklepu nizounkým otvorem bez smeknutí klobouku! Projdi se uličkou, chyť správný dech a teprve potom piš!
Více než jedno století se v rodině Brailleových předávalo sedlářské řemeslo z otce na syna. Dědeček L. Braille, se do kraje vinné révy přistěhoval a v Coupvray usadil na začátku 18. století. Převzal po svém tchánovi živnost, která byla ve vesnici zavedena už v 17. století. Část vybavení a nábytku, které Brailleovi používali při vykonávání řemesla a provozu domácnosti, můžeme vidět i v dílně, kam se vstupuje samostatným vchodem ze zahrady: Pracovní stůl velmi opotřebovaný dlouhodobým používáním, typická židle se sedátkem vypleteným koženými řemeny, forma na výrobu chomoutů, svorka na šití kůže používaná k sevření mezi koleny, cejchovačka pro vypalování monogramu majitele na zadek koně i drobné nářadí pro sedláře a mezi ním ostrý knejp na řezání kůží, několik druhů šídel aj.
Právě zde, snad u tohoto stolu, si jednoho dne vezme tříletý Louis do ruky sedlářské šídlo a pokouší se napodobit otce. Chce si také uříznout kousek kůže, rád by si vyvrtal do ní dírku jako tatínek, ale jeho malé ručky jsou nešikovné. Náhle se čepel smeká a zasahuje chlapcovo oko, které se lékařům již nepodařilo zachránit, zůstává i jizva. Neštěstí dovršila infekce, která zasáhla i druhé oko. V pěti letech vstupuje malý Louis do světa beze světel. A my zde stojíme v zamyšlení u stolu plného starého sedlářského nářadí.
Nově vybudované první poschodí, kde leží další praví svědkové Brailleova odkazu. Je přístupné po uzoučkých dřevěných schodech. Chrám slepecké kultury. Ne, nemohu popsat vůbec nic, co jsem zde viděl. Srdce zmatené, mysl vypovídá službu. O čem jsem dříve myslel, že znám, bylo jen mámení. Desítky a desítky předmětů, které připomínají raný vývoj pomůcek pro čtení a psaní. A mezi nimi vzácný rafigraf. Měl jsem dojem, že novější slepecké pomůcky (zvláště ty z 20. století) mezi těmi původními, mi připadaly trochu cizí. Litujeme, že komentovaný katalog není k dispozici.
A ten vinný sklep nemůžeme přece vynechat, vždyť každý zde má vinohrad. Do sklepu je však třeba vejít z postranní uličky takřka po čtyřech. Voní tu prastaré dnes už vyschlé sudy i jiné nezbytnosti. Zde jsem od ředitelky Calvarinové obdržel darem jednu asi 150 let starou láhev na víno. Vůbec jsem ji nevymyl, proč smazávat stopy starých časů? Docela si hoví v polici mé knihovny. Někdy se mi připomene odleskem slunečních paprsků.
Malý Louis žil u rodičů i po svém oslepnutí. Úzká ulička mu poskytovala vhodný prostor pro dětské hry se svými kamarády. Jak často se ozývala ozvěna Louisova hlásku v tomto tunelu, který tvořily okolní domky, tak často mu pomohla najít rovný směr, najít svůj dům! Rodiče vůbec neměli pochyby o tom, že Louis se bude vzdělávat v místní škole, kterou navštěvoval do svých jedenácti let. Toto společné soužití s vidomými dětmi zanechalo kladné výsledky co do jeho vědomostí, ale především v něm pulzovaly desetileté zkušenosti z pobytu v rodném domě v dosahu rodičovské lásky a soužití se sourozenci, plném dennodenních činností maminky v kuchyni, otce v dílně a na vinohradu. Toto všechno ztratil uzavřením do čtyř zdí velkoměstského domu Národního ústavu pro mladé slepce. Do prostředí, které zavinilo jeho předčasnou smrt. Dalo však světu jednoho z nejvýznamnějších tvůrců slepecké vzdělanosti.
A také svazky vzniklé tradice, večery trávené kolem rodinného krbu, návštěvy v domácnostech přátel a sousedů, to vše jen více utužovalo Louisovy vztahy ke svému rodišti, to vše formovalo jeho osobnost. Vzpomínky na kamarády, se kterými se toulával po místním tržišti, se po celý život ozývaly v duši vždycky nejvíce, když mu bylo zle a zvláště v posledních několika letech svého života, kdy se jeho tehdy nevyléčitelná choroba projevovala stále častějšími záchvaty kašle a dušení. Z té doby také pocházejí zachované fragmenty jeho dopisů rodičům se vzpomínkami na bývalé kamarády. Příležitostně beru do rukou faksimile těchto několika dopisů, které jsem obdržel při návštěvě pařížského Národního ústavu pro mladé slepce. Jsou to střípky slov a vět z tvarů písmen rafigrafu, z nichž barva místy vyprchala. A tak mne mile překvapilo, když jsem shledal, že fragmenty tří z nich přetiskuje J. Robin v anglickém překladu ve své brožurce Louis Braille and Coupvray — His Birthplace (Paris 1986) na 14. straně. Cituji:
Paříž, 10. září 1847
„Drahá matko,
...velmi bych si přál Vás znovu vidět. Pobyt v tomto velkém městě mne nudí a byl bych šťasten, kdybych mohl dýchat vzduch našeho kraje a toulat se s Vámi vinicemi (...).“
Paříž, 15. prosince 1848
„Drahá matko,
...velmi mne potěšilo, že počasí během vinobraní bylo pěkné, tak pěkné, jak jsme si přáli, ale dnes už je slunce velmi bledé. Studené období již začalo a my musíme být doma. Co se mne týče, já nechodím ven a když se na Pařížany snášel sníh, jak šli slavit novou republikánskou ústavu, já jsem poslouchal střelbu z kanónů ve svém vyhřátém pokoji (...).“
Paříž, 5. října 1851
„Můj drahý synovče a drahá neteři,
právě jsem Vám poslal vlakem malou krabičku bonbonů proti kašli. Věřím, že Vás uchrání před nachlazením, které zimní období přinese. (...) Strávil jsem tři dny v Coupvray a nyní jsem se vrátil do Boulevard des Invalides a znovu přijedu až příští rok v létě (...).“
L. Braille se dalšího léta nedožil, umírá tři měsíce po odeslání posledního dopisu.
Naše vyprávění na pokračování končí. Nekončí však obdiv nad bohatým a činným životem tvůrce písma, které pomohlo pozvednout slepce celého světa ze samoty, závislosti a zneuznání.