Curriculum vitae

(Zora 2008/3, str. 3—12)

 

Rodným domem K. E. Macana je naturální byt starého železničního nádraží v Pardubicích, kde se narodil dne 25. prosince 1858 jako první ze čtyř dětí železničního inženýra V. Macana. Jeho předkové byli pravděpodobně italského původu (Mazzani, podrobněji viz Srba). Babička K. E. Macana se jmenovala Jana/Johanna. Původně bydleli v Radnicích u Plzně. Kvůli Vojtěchovu zaměstnání, pracoval jako stavitel železnic, se manželé Macanových přestěhovali do Pardubic, tam se narodil Emanuel, potom do Liberce, kde se narodila Augusta a Alois, později (1863) do Prahy. Tam své bydliště rovněž několikrát změnili. V Praze se narodila Marie.

Již v dětství projevoval Emil, jak mu všichni říkali, hudební nadání. Hrál dobře na klavír a skládal drobné písničky. Klidně plynoucí život mu však v 11 letech změnila zápalná kapsle rozbušky (roznětky) pro odstřelování skal, kterou nalezl v zásuvce otcova psacího stolu. Nešťastnou manipulací vybuchla a připravila hocha o pravé oko. Po vyléčení absolvoval Emil staroměstskou reálku a začal studovat na Pražské polytechnice.

U Macanů se pěstoval čilý hudební život. V Praze, jak děti dorůstaly, se zájem celé rodiny rozšířil a přenesl na dramatické umění. S pomocí přátel vybudovali domácí divadlo, ve kterém jako herci působili všichni členové rodiny. Rovněž byly navázány styky s J. B. Foerstrem, H. Trnečkem, H. Kvapilovou, pozdější slavnou herečkou aj.

Životní dráhu budoucího chemika Emilovi změnil další dramatický okamžik. Jedno oko ztratil již při dětských hrách s výbušninou, druhé si v době svých vysokoškolských studií (v 19 letech) vážně poranil o vyčnívající hrot nešikovně postaveného kuličkového počitadla mladší sestry (viz dále Augustiny dopisy). Lékařům se ani po několika operacích nepodařilo zrak zachránit.

Rodina i sám mladík Emil byli postaveni před volbu, jakým způsobem se vlastně bude realizovat a jak se nakonec bude živit. Údajný návrh otce, aby si s bratrem Aloisem otevřeli továrničku na parfémy (viz R. Krchňák: Nevidomí známí, neznámí, s. 75, Praha 1992), se stal nereálným okamžikem, kdy Emil musel zanechat studia chemie. Druhý návrh, pořídit ruční tkalcovský stav, Emil odmítl. Svou budoucnost spatřoval v odborném studiu hudby, tj. přejít od amatérizmu v hudební tvořivosti, k profesionalitě. Ke studiu hudby na Pražské varhanické škole (1881—1883) Z. Skuherského se tedy dostává až po zanechání vysokoškolského studia chemie. Později (1886) studuje sedm let soukromě u Z. Fibicha. Hudba Emila, zvláště po prvních studijních úspěších, mocně uchvátila.

D. Hutlová ve své diplomové práci (1973) píše: „V té době chodila za Emilem učitelka klavíru a diktovala mu skladby různých mistrů. Zamilovala se do něho, a její rodiče učinili přítrž všem návštěvám. Později se vdala. Když její manžel zemřel, toužila se vrátit, ale v té době měl již Emil známost s Libuší Heidelbergovou.“ (Pozdější svou manželkou — pozn. J. S.)

Až do přijetí do školy Skuherského byl Macan úplným amatérem. K tomu A. Srba dodává: „Hrál a skládal jen podle sluchu. Po celé hodiny a dny vysedával u harmonia a ponořoval se do harmonických spojů. S humorem později vypravoval, jak se teprve potom, když už všechny akordy uměl pojmenovat a spojovat, dověděl jejich názvy.“ (Viz níže.)

Pro přijímací zkoušku předložil partituru mše v dórické tónině a měl úspěch, byl přijat hned do druhého ročníku. V průběhu studia vznikly první závažnější skladby. Po absolutoriu mu zase prospělo soukromé studium u Z. Fibicha v tvorbě instrumentálních skladeb. Po úplném Macanově oslepnutí bylo ovšem třeba řešit zapisování jeho skladeb. Ujal se toho otec. Do čistopisu přepisovala sestra Augusta (viz její Vzpomínky). Později převzala veškeré práce sama.

Nadějný hudební skladatel zjistil, že se hudbou nemůže uživit. Při řešení další Macanovy existence pomohl vzdálený příbuzný A. Bráf. Radil, aby se stal učitelem v Klarově ústavu slepců v Praze. Při rozhovoru s jeho ředitelem R. Klarem zjišťuje Macan, že Klarovým výslovným přáním je, jestliže se míní v Ústavu věnovat pedagogické činnosti cele, vzdá se skladatelské práce, která vyžaduje mnoho času. Z toho důvodu absolvoval Macan v roce 1890 ve Vídni kurz pro učitele nevidomých žáků a hned v příštím roce přijímá místo v Klarově ústavu. Tak de facto končí slibně započatá dráha prvního českého nevidomého skladatele, který podle výsledků dosavadní tvorby mohl v hudbě zaujmout významné postavení. Nebyl by to Macan, aby i z této nové situace nevytěžil, co bylo možné. A znovu pomohl A. Bráf, který se přičinil o to, že zemský výbor uvolnil 600 zlatých na zakoupení sázecího stroje pro brailleské písmo.

Se vší svou energií se Macan vnořil do nové oblasti, která si ho vyvolila, tj. stal se osobností českým slepcům neméně prospěšnou. Tato oblast nebyla pro něho úplně nová. Podle svého návrhu nechává vyrobit dřevěnou jednořádkovou pomůcku pro psaní brailleským písmem. S. Stejskal (in: Vznik a rozvoj českého slepeckého tisku) k tomu píše: „Se svou mší šel (Macan — poznámka J. S.), jsa přímo ředitelem varhanické školy Skuherským poslán, k páteru Lehnerovi (aby dovolil provést jeho mši — poznámka J. S.). Ten měl ho k tomu, aby si opatřil přístrojek ku psaní not slepeckým písmem. Bylo to roku 1885.“

Na vývoj pražské tabulky neměl Macan přímý vliv. Jejím autorem je učitel Klarova ústavu V. Malý (navrhl ji v roce 1886). Zato však v pozdější těsné spolupráci s ředitelem vídeňského Ústavu A. Mellem navrhuje Macan uspořádat kovové štočky písmen Kleinova psacího stroje do desítkové soustavy a nechal opatřit českými typy. Kvůli konzervatizmu ředitele Klara však tuto českou verzi Kleinových strojů nebylo dovoleno používat. Podobné to bylo i se čtením a psaním. Klar zpočátku nebyl pro to, aby bylo jeho chovancům umožněno více číst a psát s odůvodněním, že těžce pracují a pro upracované ruce stejně nemají potřebně citlivý hmat. Později však svůj názor změnil a dokonce se pokusil vylepšit pražskou tabulku zavěšeným bodátkem.

Místo komponování opisuje Macan české knihy do brailleského písma a pro tuto činnost získává i své přátele z intelektuálních kruhů. Z nevidomých to byla E. Pollandová. Aby však mohlo opisování vůbec probíhat, bylo třeba vybrat jednu ze tří v té době existujících kodifikací adaptace Brailleovy francouzské abecedy (viz G. Peignot: La Typographie des aveugles, Paris 1900) na český jazyk. Adaptaci Brailleova písma na český jazyk s různými kodifikacemi provedli nezávisle na sobě tři čeští tyflopedové: V. Malý, učitel Klarova ústavu pro nevidomé v Praze (kolem roku 1873), J. Schwarz, ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně (v roce 1880), nepodstatné změny v systému V. Malého provedl V. Novák, učitel Ústavu v Praze na Hradčanech v roce 1891. Po výměně několika dopisů se Schwarzem se Macan rozhoduje pro kodifikaci V. Malého. Pro dvojhlásku ou je to zápis body 2, 4, 6, pro ó s čárkou body 1, 2, 3, 5, 6. Dvojité w ze dvou znaků: 1. znak bod 5, 2. znak body 1, 2, 3, 6. Výměnu kodifikace dvojhlásky ou a ó provedla až ministerská vyhláška v roce 1922. Kód pro dvojité w ponechala. Systém platil do roku 1995.

Macan se touto dlouhodobou akcí přepisování knih stává zakladatelem knižních fondů české Slepecké knihovny v Praze. Čtenářům k použití byla od roku 1923 (viz S. Stejskal), avšak k slavnostnímu otevření došlo až v rámci oslav 10. výročí ustavení Odboru pro slepecký tisk český v rámci Zemského spolku v roce 1925 (viz E. Pollandová). Na slavnostním zasedání výboru bylo usneseno, aby slepecká knihovna nesla Macanovo jméno. Macan jako předseda redakčního výboru zakládá pro nevidomé čtenáře první český časopis a nazval jej Zora. První číslo vyšlo již v lednu 1917 (viz S. Stejskal). Po dvou letech měla Zora 230 abonentů, (viz rovněž S. Stejskal: Vznik a rozvoj českého slepeckého tisku), (In. J. Zeman: Otázky slepecké výchovy, Praha 1923). O rok dříve předcházel český almanach či společenský kalendář Jitřenka (vyšel koncem srpna roku 1916. Prodalo se přes 200 výtisků, viz Stejskal). Macan v té době také redigoval ručně přepisovaný ústavní měsíčník Zvon. Tyto strohé věty zdaleka nemohou vystihnout hluboké úsilí se starostmi o technické vybavení, obsahovou náplň a všechno to, co se k tak závažným rozhodnutím a jejich realizaci vždy připojuje, finanční nároky nevyjímaje. Jsme si vědomi toho, že měl kolem sebe lidi, kteří mu pomáhali v naplnění jeho snah.

Macanovi přátelé mu nadto připomínají jeho úlohu hudebního skladatele. V roce 1919 proto uspořádali z jeho skladeb slavnostní koncert v pražském Rudolfinu. Byl pozdní oslavou jeho šedesátin. Za přítomnosti prezidenta republiky T. G. Masaryka hráli a zpívali vynikající umělci. Na probuzení hudebního génia bylo však již pozdě.

Po roce 1918 byl Klarův ústav počeštěn a Macanovi bylo nabídnuto místo ředitele, on ale s díky odmítl. Stává se však (1919) pedagogickým správcem před 22 lety založeného dvoutřídního elementárního stupně všeobecně vzdělávací školy při Klarově ústavu (včetně dětské opatrovny).

Macan vyučuje i esperantu. Svoje znalosti rozvíjel dopisováním se zakladatelem esperantského časopisu Esperanta ligilo Theophilem Cartem (profesorem na pařížské Sorboně), s H. Thilanderem, slečnou Astonovou z Melbourne aj.

Do výslužby odchází dne 1. dubna 1923, kdy ho začíná trápit vážná choroba, které dne 6. února 1925 za velkého utrpení podlehl. Pohřben byl na Vyšehradském národním hřbitově dne 9. téhož měsíce.

Mimořádné zásluhy měl Macan, dnes bychom řekli, o rehabilitaci za první světové války osleplých vojáků, kteří byli za tím účelem umísťováni do Klarova ústavu. Učil je číst a psát Brailleovým písmem. Snad právě tato činnost byla posledním impulzem a vyburcovala ho k otevření cesty kultuře českých slepců, jejímž střediskem měla být slepecká knihovna a orgánem časopis Zora. Tak se skutečně stalo. V obou institucích žije Macanovo jméno dosud. Jeho časopis z úcty ke svému zakladateli svůj název nikdy nezměnil.

Podobně tomu bylo i v činnosti spolku Český slepecký tisk, který se v roce 1918 oddělil od Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých v království Českém, ve kterém vydavatelskou činnost zajišťovalo redakční oddělení (členem byl od roku 2008 jako jediný slepec i Macan ). Nový spolek začal vydávat přílohy časopisu Zora. Jednou z prvních to byla hudební příloha, ve které vycházely přepisy skladeb českých skladatelů do Brailleovy hudební notace (vedla E. Pollandová). Předzvěstí je málo známá Macanova odborná písemná práce Klíč k Brailleovu notopisu, kterou napsal ve spolupráci s ředitelem hradčanského Ústavu A. Hrabou. Vydal ji redakční odbor Zemského spolku pro výchovu a opatřování slepých v království Českém v roce 1917. Vznikla tak svého druhu historicky první česká pomůcka. Je zpracovaná formou slovníku.

 

Korespondenční lístek od profesora T. Carta

 

Macanův zájem o esperanto byl podnícen jednak pardubickým časopisem Esperantista rondeto, avšak přímou inspirací mu byl časopis Esperanta ligilo, který založil R. Cart a vycházel v brailleském písmu od roku 1904. V roce 1920 zakládá esperantský časopis Auroro v brailleském písmu, jelikož jeho zásluhou vznikla čtenářská klientela i finanční podmínky. Vznik tohoto časopisu je výrazem snahy, aby i čeští slepci vstoupili do mezinárodního povědomí. Ihned v příštím roce organizuje v Praze první mezinárodní kongres nevidomých esperantistů. V roce 1922 zakládá se S. Stejskalem Spolek českých nevidomých esperantistů (přesně: Spolek organisovaných českých nevidomých esperantistů, SOČNE). Ve svém archivu mám tři Macanovy legitimace Českého svazu esperantistů, místo pro vlastnoruční podpis není vyplněno) a tři korespondenční lístky. Jeden z nich je od T. Carta s datem 1905.

Na tomto místě není úkolem katalogizovat Macanovy skladby. Je třeba uvést alespoň slavný smyčcový kvartet f moll (1889). Dokončil jej přes námitky svého učitele Z. Fibicha. Macanův záměr nacvičit kvartet s amatéry nevyšel. Prvního veřejného provedení se dočkal až v roce 1919, kdy jej provedlo České kvarteto. Kompletní vydání pochází až z roku 1931 nákladem Společnosti Nová škola u vydavatele K. Kische. (Zásluhou J. Drtiny vydal Supraphon kvartet na gramofonové desce.) Kvartetu předcházelo klavírní trio A dur (1883). Dále je to několik cyklů písní, dvě mše, mužské sbory (zvláště populární Ó Praho!), Dumka a Barcarolla pro housle, klavírní mazurky a jiné drobné skladby. Napsal také melodram Amarus a písně s doprovodem orchestru (v cizině je šířil K. Burian). Vydal i Dvanáct písní pro děti. Pravděpodobně byl inspirován povoláním slečny Heidel-bergové, která působila jako ředitelka mateřské školy.

Macanovo skladatelské dílo je dnes opomíjeno, i když takřka celé vyšlo tiskem. Hutlová se zmiňuje o tom, že se snad něco zachovalo v rukopisech. (Podrobně viz Pazdírkův hudební slovník, Brno 1938, Československý hudební slovník, Praha 1965 i archiv Muzea města Pardubic). Většina z nich je uložena v hudebním oddělení Národního muzea (v současné době České muzeum hudby) v Praze. (Ověřeno K. Raymanem.)

Obliba Macanovy tvorby je dokumentována v dochovaných programech koncertů nejen v Praze. Příkladem je program Veřejných výročních zkoušek Městské hudební a zpěvní školy v Prostějově z roku 1914, na kterých byly provedeny dvě skladby: Modlitba pro ženský pěvecký sbor a Cikánský tanec pro housle. Táž škola Macanovy písně zařadila do svých učebních osnov. Jeho skladby na absolventské koncerty zařazoval i Učitelský ústav v Příbrami. Macanovy skladby bychom mohli také slyšet na koncertě uspořádaném ve Smetanově síni v květnu 1920, provedeného ke stému výročí narození Pavla Křížkovského aj. Pěvecké sdružení pražských učitelů mělo často na svých koncertech na programu některý z Macanových sborů. O jeho hudbě se psalo, že z ní dýchá staročeský chorál. To dokazuje i koncert abiturientů učitelství v Plzni, konaný v roce 1920. Macanovy skladby byly provozovány na koncertech, kde se prezentovala díla Smetanova, Dvořákova, Fibichova, Foersterova, Novákova. V řadě koncertů, které už v současné době nelze snad ani zachytit, je jistě pro pardubické patrioty jedním z nejvýznamnějších ten, který byl v jarních měsících krátce po Macanově skonu roku 1925 v jeho rodném městě. Účinkoval pěvecký sbor Pražských učitelů, slovem provázel Macanův přítel K. B. Hájek, pracovník Podpůrného spolku samostatných slepců v Praze.

Dne 14. května 1925 uspořádal Osvětový klub pražský ve Smetanově síni Obecního domu v Praze pietní koncert z Macanových skladeb. Účinkovalo České kvarteto, Pěvecké sdružení pražských učitelů a pěvci Národního divadla. O životě a díle skladatele promluvil A. Srba. (Viz také archiv Východočeského muzea v Pardubicích.)

 

K. E. Macan — část první strany Kvartetu f moll