Minulost můžeme jen tušit

(Zora 2008/5, str. 12—20)

 

Následující téma vystihneme nejlépe, využijeme-li spisu A. Srby K. E. Macan — slepý Palestrina. Srba, hudební skladatel a pedagog, dlouholetý mladší ale důvěrný Macanův přítel může, s využitím Vzpomínek Macanovy sestry Augusty, poskytnout nejspolehlivější a nejniternější informace o Macanově osobnosti ve smyslu, že čas vyplňují události, prožitky a vzpomínky, že ubíhající ručičky hodin nejsou měřítkem hodnot. A. Srba již nebyl účastný na Macanově tvůrčím zápalu, poznali se až v devadesátých letech 19. století, na jeho hudební tvořivost se dívá zpětně pod vlivem třiceti let jejich přátelství.

„K. E. Macana“, píše A. Srba, „jsem poznal asi roku 1896 jako studentík o prázdninách v Kařezu. To přišel k nám do cihelny, doprovázen líbeznou a něžnou dceruškou sochaře F. Heidelberga. Slečna Heidelbergová ujala se slepého mladého skladatele, když jeho přítel, s nímž do Kařezu na letní byt přijel, zanedbával slíbený úkol průvodce. Tak přišel tento ladný párek k nám pro nějaký písek a vápno. Oba byli milí, hovorní, a od toho dne se datovalo přátelství naší rodiny s nimi až do jejich smrti.

Macanovi bylo 38 let, ale vypadal mladší, třebaže nosil plnovous. Oduševnělý jeho obličej a vysoké, klenuté čelo, prozrazovaly ducha bystrého. Černý skřipec se šňůrkou zakrýval vyhaslé oči... Byl pln života a sršel humorem. Vypravovat uměl jako málokdo... Jak poctivě mluvil, tak poctivě jednal. To měl po svém otci, jejž přímo zbožňoval a o němž nesmírně rád vypravoval.

Rod Macanův pocházel z Itálie. V 17. století ustanovil hrabě Pálffy v českém Meranu, v Prčicích, sklepmistrem Itala Mazzaniho, jehož rodina se brzy počeštila a rozdělila v několik větví. Jedna z nich se usadila v Radnicích u Plzně. Z té pocházel Macanův otec jako syn zámečníka a měšťana. Otec Vojtěch (Adalbert) Macan měl jít studovat lékařství nebo práva. Maminka Marie rozhodla, že medicína stojí mnoho peněz a na práva nesmí. Má-li ona v hrobě klidně spát — všichni advokáti přijdou do pekla — šel tedy na kněžství. Ze semináře však jej vylákal jeho plzeňský soupeř v matematice Grimm a převedl jej na techniku. Tak se stal Vojtěch Macan inženýrem. Působil nejprve ve službách státních, pak jako samostatný podnikatel. Když stavěl dráhu z Pardubic do Liberce, narodil se mu v Pardubicích syn Karel Emanuel.

Jeho (Macanova — poznámka J. S.) slepota byla zvláštní: nikoliv úplně černá noc, nýbrž stálé víření nesčíslných černých bodů na šedé ploše, podobné špatně utřené tabuli (míní se školní — poznámka J. S.). Někdy se tato hra stupňovala v prudký chaos a tu býval Macan nevrlý a nedůtklivý. Jinak však snášel trpký úděl svůj mužně...“

„Studium slepého Macana (hudební — poznámka J. S.) naráželo na mnoho překážek. Leč přímo zázračná jeho paměť vítězně je zdolávala. Vše, co se hrálo, naučil se do noty nazpaměť. Úlohy promyslel a pak je diktoval otci, sestra Augusta, obětavá jeho spolupracovnice po celý život, je načisto přepisovala. Byl-li vyvolán k tabuli, diktoval některému spolužáku, co má psát.“ Srba dále popisuje jeho dovednost v klavírní technice, když na veřejné zkoušce hrál svou fugu.

„Ve třetím ročníku“, pokračuje Srba, „obdržel úkol napsat mši ve středověkých církevních tóninách. Třikrát začínal, dvakrát zapomněl, jak to bylo, až o Vánocích nadiktoval nově čtrnáct stran Creda... Přinesl ji pak do školy. Málomluvný Skuherský v ní listuje, pak se ptá: Můžete to zahrát? Macan s velkou trémou svou skladbu předvedl. Náhle Skuherský spustí: To je záhada! To je zázrak! Řekněte, jak to děláte? Je to správné. Jen na jednom místě máte chromatiku (což středověké církevní stupnice vylučují — poznámka J. S.), ...a kde jste vzal ty finesy? Vždyť jste to nemohl nikde slyšet. Vidíte, vy jste tady v jedné mši prodělal to, k čemu jiní potřebovali kolik set let. Jak jste to dělal? Vy jste slepý Palestrina. A kdyby vám někdo vyčetl, že jste tu mši opsal, omnipotens (volně ve smyslu: všechno byl schopen sám — poznámka J. S.) je vaše. To byla chvíle, která hřála Macana po celý život.

K absolutoriu složil Macan dvě věty klavírního tria A dur. Adagio a Finale dopsal až po Bennewitzově (A. Bennewitz, český houslista a hudební pedagog), doporučení (1883). O dva roky později napsal druhou mši, která byla provedena ve Vídni. E. Chvála (hudební skladatel) poradil, aby Macan pokračoval ve studiu u Z. Fibicha. Rozbory skladeb Beethovenových a písní Schubertových obohatil Macan své dosavadní zkušenosti. Fibichovi se však Macanova tvorba nelíbila (viz též vlastnoruční Fibichovy poznámky v Macanových rukopisech/notových předlohách — K. Rayman, České muzeum hudby). Přes tyto dosti tvrdé kritiky pokračoval Macan v psaní písní.“ (Zřejmě pod vlivem svého učitele napsal i melodram Amarus — poznámka J. S.)

„Na základě své žádosti“, pokračuje Srba, „obdržel Macan stipendium pro studium hudby ve Vídni. Jeho oprávněnost dokázal složením smyčcového kvartetu f moll (1889). Protože v tomto směru neměl dosud žádné zkušenosti, prostudoval několik slavných kvartetů. Když Fibich žádal, aby závěrečnou větu přepracoval, Macan odmítl, vždyť právě zde líčí laškování s dívenkou, kterou nebyl nikdo jiný než H. Kubešová, později Kvapilová, slavná česká herečka. Po dalších rozporech se s Fibichem rozešel.“

Bezstarostné studium bylo ukončeno po dvacet let trvajícími otcovými spory se společníkem o finanční vyrovnání. Spory pohltily veškeré jmění a když otec v roce 1899 zemřel, zůstala po něm zchudlá rodina. Macan poznal, že se jako skladatel neuživí, že je nucen na svou uměleckou činnost dokonce doplácet. Některé skladby musel dát nakladateli bezplatně. Našel si tedy, jak již víme, slepý Palestrina trvalou existenci v Klarově ústavu. Končí tak uprostřed skvěle se rozvíjejícího Macanova hudebního genia a vyhlídek smutně první polovina jeho života.

„Když pak z bojišť a nemocnic přicházeli noví a noví slepci,“ pokračuje Srba, „ujímal se jich Macan s láskou příkladnou. Nejen že je vyučoval, ale utěšoval zoufalé, odvracel je od myšlenek na sebevraždu, povzbuzoval je, a vracel jim chuť k životu.“ My již víme z předcházejících článků, za jakých okolností našel Macan toto zaměstnání. Je to opisování knih do braillského písma a tím založení prvních fondů budoucí slepecké knihovny, vydání rozsáhlé (195 stránkové) knihy Jitřenka, založení Zory, vznik spolku Český slepecký tisk, propagace esperanta, založení Spolku nevidomých esperantistů, světový sjezd nevidomých esperantistů v Praze.

Ohledně hudební přílohy k Jitřence píše Macan Srbovi: „Přeji si klavírní skladbu od slepce v první slepecké knize. Nejpovolanější je k tomu Suda. Sám nemohu skladbu poskytnouti, nemohu ji napsati, abych se nezpronevěřil své zásadě. Jak víte, nepíšu pro klavír, nepíšu teď vůbec a ve shluku práce pro invalidy a tisk i knihovnu nezbývá ani času k tomu.“ Na základě archivních nálezů můžeme doplnit, že Macan, mimo jiné napsal pro klavír Čtyři písně beze slov a Mazurku (viz archiv Českého muzea hudby).

„Macan překonával nesčetné překážky,“ píše dále Srba, „bojoval se zlou vůlí nebo s nevědomostí lidskou, s intrikami a nepřízní některých tzv. přátel slepců. Hořký byl často jeho život uprostřed této obětavé činnosti a nic nemůže jej lépe charakterisovati nežli prosba, kterou mi jednou rozechvělým hlasem šeptal: ‚Až umru, prosím vás, zaručte mi, že nikdo z mých nepřátel nebude u mého hrobu řečnit. Promluvte jen vy a nikdo jiný! Slibujete mi to?‘ — Ano! a stiskl jsem jeho poctivou pravici... Jen tolik řeknu, že ten, kdo u nás pro slepce nejvíce vykonal, byl nucen, když se v pozdním věku oženil, z Klárova ústavu se odstěhovat a bydlel se svojí ženou ve staré solnici (správně celnici, Mostecká 36 — poznámka J. S.), domku přilepeném k malostranské mostecké věži, v ubohé místnosti, že se tam sotva obrátit mohl. Teprve později podařilo se mu najít slušný byt na Václavské ulici (správně Píseckého 331/7 — poznámka J. S., K. Rayman) v Košířích, kde také dne 6. února 1925 po velkém utrpení bez lékařské pomoci umírá.“

Rádi bychom se zeptali, ale není koho, proč bez lékařské pomoci? J. Doskočil doplňuje (viz Zemanovo slepecké museum v Praze, In: Paedologické rozhledy 1947, s. 353—359), že v odkazu paní Macanové bylo i dvě stě tisíc korun. Na jiném místě se dovídáme, že byla po smrti Macanovy manželky tato částka deponována Svazu invalidů pro náklady s péčí o slepecké muzeum a o hrob rodiny Macanových. Svaz invalidů však slepecké muzeum zrušil, starostí o Macanův hrob se vzdal a přenechává péči o něj vzdáleně příbuzné rodině Raymanových (K. Rayman), která o něj dodnes pečuje na své náklady a pohřbívá tam příslušníky své rodiny. V současné době se na péči o hrob podílejí de iure Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana.

Hudební rozhledy (1958/23, s. 988) oznámily, že na domě č. 331 v Píseckého ulici v Košířích bude 25. prosince odhalena pamětní deska. V současné době tam nevisí, zůstává jen výzva!

Jako důkaz úcty k Macanovu dílu vznikl v roce 1926 Spolek nevidomých intelektuálů Macan.

„V lednu roce 1925“, pokračuje Srba, „jsem jej navštívil naposledy v košířském jeho bytě. Přednesl jsem mu několik jeho písní, ale musil jsem se doprovázet sám — autor již svá díla dobře neznal... Rozloučili jsme se srdečně. Netušil jsem, že je to naposledy. Za 4 týdny přinesl mi do školy posel od ředitele K. B. Hájka dopis, že Macan zemřel a abych u hrobu promluvil. A pak jsem se dověděl, co bolestí chudák vytrpěl a jak se mu ani odborné péče lékařské nedostalo. Pohřbili jsme jej na hřbitově vyšehradském do hrobu jeho rodičů. Pražští učitelé na moji prosbu zapěli u hrobu a já jsem promluvil za nejbližší přátele a přinesl poslední pozdrav zbirožských lesů, hor a lesní studánky, u níž tak rád dlíval. Dozněla píseň života slepého Palestriny...“

Při výběru textu epitafu vzniklo mezi paní Macanovou a Srbou menší nedorozumění. Srba píše: „Domluvili jsme se na druhém motivu z Adagia, z té šťastné noci 1. máje 1889, jedné z nejkrásnějších melodií Macanových, kterou s takovým žárem hrál Karel Hoffmann.“ (primarius Českého kvarteta — poznámka J. S.).

Uctil jsem jej koncertem ve Smetanově síni dne 14. května 1925. Vstupní báseň K. B. Hájka In memoriam přednesla E. Vrchlická, sbory předneslo Pěvecké sdružení pražských učitelů a učitelek, K. Morfová zapěla písně, L. Prokopová zahrála klavírní skladby, České kvarteto vyvrcholilo koncert přednesem kvartetu f-moll.“

„Později líčil mi Herold, (violista, člen Českého kvarteta — poznámka J. S.) jak o zkouškách na Macanův kvartet, jim tlačily se při Adagiu slzy do očí. (J. Suk — poznámka J. S.) pak napsal vřelou předmluvu ke kvartetu, když po několikaletém zakletí spatřil v jeho edici Nová škola světlo světa. Cituji z ní aspoň úryvek: ‚...Ve svěží paměti navždy zůstane členům Českého kvarteta vzpomínka na první zkoušku. Nejdříve údiv nad tím, co nového přineslo dílo v době svého vzniku. Jaká opravdovost výrazu, jaká bohatost rytmická, harmonická i polyfonní! Obdivovali jsme se vzácné jednotnosti a formálnímu soustředění celého díla při takovém bohatství kontrastů. Zkoušením a hlubším poznáváním nacházeli jsme stále nové jímavé vlastnosti skladby po stránce hudební i lidské... Suk popisuje pak jednotlivé věty pln obdivu.‘“

V pozůstalosti našel Srba zažloutlý list v Kleinově písmu s textem Macanova prologu ke kvartetu: „Kdo mluvě tónů rozumí, ten z knihy této vyčte, čím po léta — to den co den se chvělo — ano posud chví — to srdce mé, jež plesalo tak zřídka jasné ve písni, však často dost si zalkalo, to v bolu, těžké ve tísni. A dále zví, co osud mi, však ve snách přál jen, sliboval, leč ve skutečnosti nesplnil, a jak jsem trpěl — miloval. K smyčcovému kvartetu K. E. Macan. V Praze dne 9. června 1889.“

Srbova douška: „Dopisuji tyto řádky v Kařeze v besídce, kam rád Macan ke mně docházel, kde jsme mnohé číslo Zory sestavovali, kde hovořil z hlubin svého bohatého ducha, kde i sršel humorem. Hlavou táhnou mi se vzpomínkami na slepého Palestrinu jeho nevšední melodie a důmyslné harmonie. Jdu ke klavíru, na němž taky hrával a již se k starým stromům v zahradě line Adagio assai a pak Largo s vroucím motivem prvních houslí. Touha po něčem nedosažitelném. Smutek bezměrný. Koruny stromů šepotají, jako by také vzpomínaly... Znaly jej. Macane — Palestrino — pane Emile — byl to sen?“^[1]