(Zora 2008/7, str. 3—11)
Jak léta hromadí se, mnohá mizí
v minula kopkách a též v lidské paměti,
jen Vaše jméno zní kov jak ryzí,
jak vše, co obětavá láska posvětí.
Tento verš z rozsáhlejší básně Q. M. Vyskočila, básníka a dobrovolného pracovníka spolku Český slepecký tisk, s názvem K. E. Macanovi, je úvodem k několika motivům, jež nám zanechala Macanova nevidomá blízká spolupracovnice E. Pollandová (později Rabanová). Vybral jsem její text Nekrologu a Lístku z památníku K. E. Macana.
Nekrolog
(In: E. Pollandová: Světlo v temnotách, 1945, rukopis)
Macan na nás působil přitažlivě svou silnou osobností, svou vysokou inteligencí, bohatou zkušeností a životní moudrostí a získával naši důvěru svou nezištností a bezměrnou obětavostí, i svou povahovou čistotou. Podal-li komu svou přátelskou ruku, podal ji bezelstně s důvěřivou upřímností. Proto jeho slova a celá jeho osobnost působila na nás tak podmanivě, proto nám dovedl dáti tolik útěchy, tolik víry v život...
„Byl jsem odhodlán vzít si život,“ píše mu jeden z oslepených vojínů, „ale poznal jsem Vás a Vy jste mne smířil s mým osudem a vrátil jste mi lásku k životu.“
V Macanově pozůstalosti je mnoho takových dopisů, mnoho takových zpovědí. Macan, ač sám jako slepec šel trnitými cestami, hořkým životem nezmalomyslněl, dopracoval se jasné, nepesimistické životní moudrosti a došel k poznání, že i život v temnotách je krásný, že i tu je radostno žít — i pro sebe sama, i pro ty, kteří jdou vedle nás a jichž vlídnou ruku přátelskou cítíme ve své...
Poučen vlastním utrpením a vlastní zkušeností věřil, že tohoto harmonického poměru k životu budeme moci dosáhnout jedině zvýšením svého vzdělání, jež upevní naše sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti a ve vlastní naše síly. On byl přesvědčen, že jedině toto vzdělání osvobodí nás od skličující odvislosti, od ponižujícího protektorství staré filantropie a ono jediné že může být cestou k našemu osamostatnění. Jemu bylo přímo bolestné pomyšlení, že všechna dosavadní výchova slepce u nás nemůže jej osvobodit od této závislosti, že ho odsuzuje přijímati pokořující almužnu, často falešného soucitu a býti předmětem povýšené protektorské péče a obětí humanity.
Macan tu stál v letech předválečných téměř osamocený v nerovném boji s převahou starých tradic, filantropických předsudků a pověr. Po válce, kdy se domníval, že i do těchto dusných katakomb špatně chápané lidskosti zavane nový, svěží vzduch osvobození a pokroku, setkal se opět s tvrdými překážkami nepochopení a skoro odbornictví těch, kteří se nikdy předtím o nás nezajímali a dnes jsou organizátory a tvůrci našich osudů. Macana bolelo a těžce nesl, že nejen naše veřejnost, ale především tyto kruhy odborníků se na slepce dívají jako na člověka méněcenného a neschopného řídit svůj osud a že s ním jednají jako s člověkem neplnoprávným.
Proto usiloval o to, aby ve všech korporacích, jež mají sloužit zájmům nevidomých, dostalo se také slepcům přiměřeného vlivného zastoupení, aby všude tam, kde mají být řešeny životní otázky a jejich osudy, měli i oni možnost tlumočit své požadavky a uplatnit též svou vůli. V tomto boji za naše přirozená lidská práva, za naše osamostatnění, za naši rovnoprávnost, byl Macan nesmlouvavý, neústupný a nebojácný...
Kolem Macana se vytvořil za celá léta jeho učitelské činnosti široký kruh oddaných žáků, kteří mu rozuměli a šli za ním jako za svým otcovským přítelem a duchovním vůdcem. A právě pro tento náš kruh oddaných učedníků je nám náš „mistr“ nenahraditelný. On byl ukazatelem na našich neschůdných cestách, tišitelem naší bolesti, vykladačem našeho života a stvořitelem jeho nových hodnot i jeho nových možností. Byl nám majákem v jeho bezradných temnotách, světlem v přístavu a všichni, kdož jsme šli za ním a byli mu blízcí, cítili jsme mužný stisk jeho vlídné a pevné ruky. (Potud citace)
Cítím potřebu dodat: při několika setkáních s paní Rabanovou jsme se shodli na tom, že Macan, když svými činy zobecnil tehdejší vývojové prvky životních zkušeností mnoha slepců, posunul české slepectví na světovou úroveň (viz jeho korespondenci). Rozvinul činnost českých slepeckých spolků, do rukou nevidomých čtenářů vložil českou knihu i časopis, které si mohli svými prsty číst, z vlastní vůle poskytl základy české slepecké knihovně, vlastní vůlí se stal učitelem i vychovatelem, svými psychologickými dovednostmi pomohl desítkám později osleplých vojáků, zavedl mezi slepce esperanto, kterému vyučoval a v neposlední řadě se stal tvůrcem speciální pomůcky pro psaní Brailleovým písmem. Tak košatá byla jeho osobnost, že ve všech těchto oblastech svou činnost zvládl dokonale. Pro toto všechno obětoval své šance stát se jedním z významných hudebních skladatelů. Svoje písně i komorní hudební díla tvořil soudobou technikou s využitím české zpěvnosti, jak píše J. Suk v předmluvě k vydání Macanova kvartetu f moll. Je až neuvěřitelné, jak zvládl svůj přerod od hudby k vytvoření základů české slepecké kultury. Jak silnou to vyžadovalo osobnost! Soupeřil v plynoucím čase sám se sebou, aby své vize takřka v poslední chvíli dokončil.
Macanův odkaz poskytuje pedagogům mnoho příležitostí zamyslet se nad současnými problémy života nevidomých dětí i dospělých při vytváření jejich životních ideálů a společenského prostředí. Současná technika poskytuje mnoho nových možností kulturního vyžití. Jen je třeba nevytvářet falešné legendy o jejich schopnostech, které nemají a navíc jim více škodí než prospívají. Je dobré neorganizovat jejich život živelně, je ještě lepší vrátit se ke studiu jejich psychických a gnozeologických/noetických zvláštností.
Macanova osobnost rostla tím, že se radoval, když mohl rozdávat. I my bychom si měli uvědomit, že náš maximalizmus, který se projevuje například vyjádřením, že… „mám na to nárok“, nás odsuzuje do sociální izolace a ponižuje důstojnost člověka. A bylo by ještě mnoho dalších otázek vyplývajících ze současného společenského prostředí jako vnější podmínky výchovy aj.
Lístek z památníku Karla Emanuela Macana
(In: E. Pollandová: Světlo v temnotách, 1945 — rukopis)
Smutná je sice příležitost mého vzpomínání k 20. výročí úmrtí hudebního skladatele K. E. Macana, jež připadlo na 6. únor 1945, ale krásné a povzbudivé jsou mé vzpomínky na čas naší společné práce.
Poznala jsem ho jako mladá dívka, plná nadšení pro vše ušlechtilé a krásné a mistr Macan, tehdy již bezmála šedesátiletý velmi mi imponoval svou duchaplností a vzácným vzděláním. Než se seznámil, byl málomluvný, snad až strohý, když však poznal, že nalezl přítele, mile sdílný a laskavý. Byla jsem tak šťastná, že dovedla jsem si získat jeho důvěry a státi se jeho spolupracovnicí, což dalo mi nahlédnout do jeho života, jeho práce, ale i jeho utrpení, kterým musil projít, než zakotvil na zaslouženém odpočinku.
Byla to trnitá cesta, kterou šel jeden z našich velikánů, cesta strádání, osudových ran a neuznání, plná hořkosti a bolestí, a duše, jež vytvořila povahu uzavřenou, někdy drsně zatrpklou, ale oddanou svému umění a pohotovou pomáhat všude, kde pomoci bylo třeba.
Poněvadž bylo zapotřebí hledat existenční zaměstnání, odebral se do Vídně, aby se zúčastnil kurzu pro učitele slepců a pak nastoupil místo v Klárově ústavu slepců jako učitel a pozdější pedagogický správce.
Zde Macan žil v ústraní plných třicet let, působil zde jako učitel později osleplých a tvořil svá nejvzácnější díla. V tichém, prostém svém bytě snil o krásách života a mládí, jež pro něho byly jeho osudem uzavřeny, odtud rozlétal se jeho duch na perutích nesčetných písní do říše světla, k sluchu těch, jimž denně vychází slunce a není hrází pro jejich tužby a sny plného života, ale nikdo nešťastného pěvce, který jim zpíval o lásce a kráse, o štěstí a radosti milování, neslyšel. S trpkostí vyprávěl o svých zápasech o vydání jednotlivých cyklů svých písní, o věnování smyčcového kvartetu jednomu z našich nejpřednějších kvartetových sdruženích, jež zůstalo bez ohlasu. Měl proto až dětinskou radost, když nalezl opravdový zájem o svá díla a upřímné pochopení svých osudů. Když pak oslavy jeho šedesátky daly mi příležitost upozornit na jeho dílo a přispět skromnou hřivnou k jich provedení, získala jsem si mistrovo přátelství, které i mně dalo mnoho skvostů pro celý život. Naučila jsem se od něho vyrovnat se s osudem, vážit si práce jako nejvzácnějšího daru a nadšení pro práci na slepeckém úhoru.
Když v roce 1917 začal redigovat první slepecký časopis Zora a přijal mou nabídku ke spolupráci, svěřil mi velmi zodpovědný úkol korektorský a zároveň redakční korespondenci. Později povolal mne do výboru spolku Český slepecký tisk, který byl na jeho podnět v roce 1918 založen a učinil mne i činnou členkou redakce i knihovního výboru.
S nadšením a láskou vzpomínám těchto prvých, velmi svízelných začátků průkopnické práce, která byla Macanovou láskou jeho životního podzimu. Časopis Zoru často a rád nazýval svým dítětem, o něž pečoval opravdu s něžnou láskou a byl žárliv na jeho vlastnictví. Věnoval slepecké práci vůbec všechen svůj čas, hudební tvorba — bohužel — ustoupila plně této jeho nové lásce.
Čeští nevidomí sotva dovedou plně ocenit práci, péči a lásku, kterou celému hnutí českých slepců věnoval. Zanechal nám sice celou řadu skvělých dokladů svého nadšení pro věc slepeckou, ale nejvýmluvnějším jest snaha soustředění veškerých slepeckých institucí, které zrealisoval v podnětu na založení Svazu slepeckých spolků (Praha 1923), jehož byl také krátký čas předsedou. V jednotě a usměrnění péče o slepé, v prohloubení vzdělání nevidomých a v upřímném snažení o sociální zabezpečení všech pracujících slepců spatřoval Macan splnění lidské povinnosti všech, kteří jsou k tomu povoláni a jimž do rukou vložen osud nevidomých. Přemýšlel stále, jakým způsobem přesvědčit povolané kruhy, jak jim vnuknout opravdový zájem o vyděděnce světla, ale marné bylo jeho úsilí, marné jeho volání. To, co se mu podařilo vytvořit, jak výše uvedeno, bylo jen to, na co stačily jeho vlastní síly a síly jeho oddaných přátel. Žel, že zákeřná choroba hlodala na jeho zdraví a v plné práci kmen jeho nezlomného ducha podlomila a uvrhla do náručí smrti.
Neuvěřitelnou byla tehdy tato zpráva a rozryla mnohá srdce hlubokou brázdou bolesti.
Zhasla hvězda na nebi českého hudebního umění, zašlo slunce hlubokých temnot slepců. Sám osudem slepoty vyrván nadějnému životu, stal se světlem těm, jež se mu osudem rovnali. Plnými dlaněmi rozdával své vědění, zkušenosti a příkladem svým mnohé povzbudil, utěšil a životu vrátil. O tom nejvíce dovedou vyprávět jeho žáci, zvláště vojíni světové války, jejichž přeškolení bylo mu svěřeno, když lékařská věda nedovedla vrátit jim fysický zrak. Tu Macan byl mnohému zachráncem pro další plodný život a mnohému i učitelem nejvzácnějších ctností občanských: Mužné cti a karakternosti.
V soukromém životě byl Macan veselým, vtipným společníkem, přítelem ptáčků a měl velmi rád různé pochoutky, mezi něž patřil zejména sýr Rokford. Když přemýšlel o svých skladbách neb slepeckých problémech, činil tak chodě pokojem. Byl svými žáky a přáteli milován, ctěn a vážen a odchod jeho naplnil všechny nevýslovným smutkem.
Mně byl pak vůdcem na cestách mé slepecké práce, neboť při každém počinu snažila jsem se si představit, jaký názor by měl o něm mistr Macan. Leží-li nyní plných dvacet let mezi naší společnou prací, není naše spojení přerušeno, neboť to, co jsem na se vzala, je pouhým pokračováním jeho díla, jež je ve vzpomínkách všech jeho spolupracovníků a následovníků stále živé.