(Zora 2008/9, str. 3—10)
Několik let jsem usiloval o získání původních dokumentů, v nichž je třeba hledat prameny našeho poznání. Mým úmyslem nemohlo být, jak to bylo ve skutečnosti, ale jak se výsledky bádání jeví nám. Víme totiž, že minulost můžeme jen tušit, na každého z nás působí jinak.
Protože jsem se nespokojil s dosavadními znalostmi a rozhodně jsem odmítl přepisovat starší časopisecké statě, aniž jsem se přesvědčil o obsahu přímých dokumentů, začal jsem usilovat o nové informace, o vědecké pojetí, které vede k poznání. A takové jsem s obětavou dopomocí jiných skutečně nalezl. Nejvážnější potíže při jejich získávání nastávaly vinou administrativních i legislativních překážek. Jsem si vědom svých pozdních návratů, že jsem intuitivně dával přednost obecné stránce slepecké historie a až před takřka svým odmlčením se přicházím vyrovnat s konkrétním odkazem muže, nadějného hudebního skladatele, kterého existenční starosti i cizí lidská vůle přiměly, aby opustil svou lásku hudbu, a utlumil svůj talent. Říká se, že nejen člověk hledá své místo ve společnosti, ale rovněž imaginární fluidum a spiritus lidského společenství si samy vyhledávají silného jedince, který uskuteční dozrávající vědeckou, kulturní i společenskou potenci a realizuje ji aktuálními činy. Vždy to bývá člověk, ve kterém vrcholí nahromaděné napětí a zobecní se to, o co jeho předchůdci po desetiletí a staletí usilovali. Takovéto zobecněné úsilí o českou slepeckou kulturu dozrálo právě v připravené osobnosti K. E. Macana. Naše hledání jsme si nestanovili jako cíl, ale chápali jsme je pouze jako jeden z úkolů. Cíl poznání Macanovy osobnosti je příliš vzdálený.
A tak to nebyla jen vůle ředitele pražského Klarova zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu ani to, že lidský život je plný náhod, nýbrž samo virtuální české slepecké společenské vědomí a reálné dějinné prostředí, které si vyhledalo onu silnou, vzdělanou, bohatě rozvětvenou a hlavně připravenou osobnost, jež byla schopná zobecnit a následně realizovat dosavadní snahy do této doby jednotlivých českých slepců o vlastní svébytnost a kulturu. Skrytá společenská potence, jíž Macan realizoval, se objevila v aktuálních výsledcích reprezentovaných dílem, které se stalo základním kamenem nové historie tisíců českých slepců. Sám Macan pak nalezl nový smysl svého bytí. Žít jen tak ve volně plynoucím čase, to on nedovedl. Více než deset let intenzivního hudebního studia naznačujícího první skvělé výsledky (viz Macanova hudební i jiná pozůstalost) s bolestí obětoval, aby vkročil do oblasti, kde ho bylo potřeba.
Jako poutník slepeckou historií jsem se konečně obrátil k osobnosti Macanova intelektu hudebního a kulturně tvůrčího génia. Z mé strany bylo však zpočátku nejdříve třeba se poohlédnout po širším historickém prostoru, a poučit se. A konečně jsem tento dluh mohl částečně splatit v novém Tyflopedickém lexikonu jmenném a částečně nyní také tímto novým počinem. V tom prvním případě jsou údaje uvedeny slovníkovou formou, v tomto druhém případě jsou pracně a dlouhodobě vyhledávaná další fakta a zpracována novými hledisky, o jejichž přípravu jsem se pokoušel po čtyři roky. A přesto vím, že zůstávají doklady, kterých jsem pro své omezené možnosti nemohl využít, jiné studiem dokončit.
Jako výchozí stránku poznání jsme nemohli opomenout návštěvu Macanova rodného města. Dne 6. února 2005 tomu bylo osmdesát let, kdy dotlouklo srdce člověka Macana. Byla tedy ta nejvhodnější chvíle poohlédnout se po jeho rodišti, nechat se inspirovat a připomenout si svou úlohu. A tak právě především kvůli tomu jsme před třemi roky s E. Hluší jako náš první počin navštívili to město pardubické, abychom se prošli ulicí, která dnes nese jeho jméno. V současné době je jistě jiná, do pozadí ustoupil rodný dům starého nádraží, vyrostlo nové a s ním i moderní domy. Tvrdá realita nám nedopřála nechat se pohostit v uprostřed této ulice stojící hospodě zvané Na Macandě, jménem, které nakonec čteme s rozpaky, protože štamgasti mu rozumějí jinak. Netrápí je myšlenka, kdo to byl Macan. Dělníci dávali tehdy tomu domu nový kabát. I když i pouze poznat toto prostředí by stačilo, aby se stalo jedním z čistých pramenů. Ale v dalším roce jsme návštěvu opakovali a to úspěšně. Usedli jsme a paní hostinská přinesla pivo. Nad ním jsme se zamysleli, jak se slušelo a patřilo a trochu pobyli.
Především jsme tehdy přišli nahlédnout do Macanova života poněkud hlouběji. Díky laskavosti pracovnic Východočeského muzea v Pardubicích jsme poprvé i podruhé mohli, byť jen přimhouřeným očkem, nahlédnout a rukama si sáhnout do dosud neznámých archiválií, které nám přibližují osobnost a částečně i rodinu předčasně umlčeného slepého Palestriny a zrodivšího se buditele české slepecké kultury. Svou návštěvou jsme získali kopie písemných i obrazových dokumentů. Vedoucí slepeckého oddělení Technického muzea v Brně E. Hluší dobře pochodila při jednání o pořádání putovní výstavy v Brně a v Pardubicích.
V pardubických archiváliích je K. E. Macan uváděn a místními patrioty hodnocen především jako hudební skladatel a slavný rodák. Podobně tak činí i Spolek přátel Pardubicka, který ve svém časopisu Abilympijském zpravodaji věnuje Macanovi nemalou pozornost perem místních autorů. To pero nejčastěji držíval a celý archiv uspořádal pardubický archivář F. Potěšil. Na podzim roku 1925 darovala Macanova choť Libuše v dobré předtuše pardubickému archivu více než tři desítky dokumentů. Jsou to jednak programy koncertů, na kterých byly provedeny Macanovy skladby, jednak unikátní soubor rodinných fotografií. Dokument o převzetí podepsal tehdejší archivář J. Hanuš.
S úžasem zjišťujeme, že, podle vyjádření pracovnice muzea, jsme vůbec prvními z řad zrakově postižených badatelů, kteří mají zájem nahlédnout do spisů, jejichž fragmenty jsou zde uloženy jednak v originálech, jednak v kopiích celých osm desetiletí. Nebylo na nás, abychom obsah sdělení pracovnic pardubického archivu hodnotili, byli jsme zde jako nezávislí zástupci kdysi brněnského Slepeckého muzea. A znovu oceňuji prozíravost paní Libuše. Kdyby se rozhodla pro kteroukoliv tehdy reprezentativní slepeckou organizaci, nastalé politické vichry a lidská nedbalost by tyto památky odvály někam do nenávratna, jak se stalo například s odkazem pro slepecké muzeum.
Dvoudenní návštěva v Pardubicích nebyla jen společenskou událostí. Pootevřeli jsme dveře pro další badatele. Hledáme v „komnatách“ za nimi, nic víc. A to ještě zbývalo pootevřít dveře pražských archivů, což se později podařilo částečně nám z Brna a částečně vzdálenému příbuznému rodiny Macanových K. Raymanovi z Prahy.
Rozjeli jsme se tedy do Pardubic s předem avizovanými velkými nadějemi získat dokumenty — a uspěli jsme. Především jsme v archivu objevili více než dvacet různých dosud neznámých rodinných fotografií, na kterých je Macan zachycen již od svých šesti let. Chlapeček s jiskrnýma očkama způsobně sedí na židličce a čeká až fotoaparát cvakne. Studentík a pak mladík už s páskou přes pravé oko, muž většinou portrétovaný z levého profilu a také fotografie seniora s tmavými brýlemi. Ve svém archivu mám jedinečnou fotografii manželů Macanových. Potěšit nás mohou fotografie rodičů i všech čtyř dětí Macanových.
Tehdy jsme v Pardubicích získali také množství kopií původního písemného materiálu, který mj. dosvědčuje, že ještě ve dvacátých letech 20. století byl Macan tamní veřejností stále aktuálně chápán v první řadě jako hudební skladatel, a teprve potom jako buditel české slepecké kultury, ale především jako slavný pardubický rodák. Mimo životopisných údajů, které upřesňují dosud většinou mechanicky tradované informace, je to několik výtisků programů koncertů, na kterých zněla Macanova hudba a zpívaly se jeho písně i sbory, a nejen v Praze a větších českých městech. Překvapí, jak jsem již dříve uvedl, například Plzeň, Příbram a hlavně, zásluhou J. L. Kubíčka, učitele hudby v brněnském Ústavu pro nevidomé, moravský Prostějov. Nad některými programy jsme překvapeni, když se shledáváme se skladbami, které nejsou v oficiálních seznamech Macanovy hudební tvorby.
V Příbrami se v roce 1919 konaly dva koncerty abiturientů Učitelského ústavu, na kterých byly provedeny Macanovy skladby. Dne 29. června to byly dvě písně pro mužský hlas a 3. srpna zde zazněla Macanova píseň Hornická (píseň příbramských kovkopů). 20. října 1919 uspořádala studentská organizace příbramské reálky s názvem Studuj hudební akademii, na které byly předneseny Macanovy skladby pro housle (Dumka a Barcarolla).
Dochoval se i program koncertu pořádaného Jednotou pomocnic v domácnosti. Byl uskutečněn v Měšťanské besedě v Praze dne 5. června 1920. Mezi skladbami Smetanovými a Dvořákovými zazněla píseň K. E. Macana Smutná láska v podání hostující pěvkyně, členky Berlínské opery, V. Johanisové.
Pěvecký spolek Hlahol v Plzni pořádal dne 4. května 1921 ve Velké dvoraně Měšťanské besedy sborový koncert, na kterém mimo jiné zazněla i slavná Macanova píseň pro mužský sbor Ó Praho! (text J. Vrchlický). Dne 5. června 1921, u příležitosti šedesátiletého trvání pěveckého spolku Šumavan v Klatovech, byl ve dvoraně sokolovny koncert osmi pěveckých sborů, spojených ve IV. pěvecké župě Plzeňská Pallova. Na programu koncertu se uvádí, že účinkuje 450 pěvkyní a pěvců. Mezi nejslavnějšími skladbami známých autorů opět zazněla i Macanova tehdy oblíbená píseň Ó Praho! Zpíval mužský pěvecký sbor Hlahol z Plzně. Velmi potěší, že v tomto jubilejním roce pořádá Klub přátel hudby v Kolíně čtyři koncerty, na nichž jsou provedeny čtyři Macanovy skladby. Dne 1. dubna téhož roku měla brněnskou premiéru Dumka pro housle, Dětské písně a smyčcový kvartet f moll (bohužel mimo třetí věty).
Programy těchto i jiných koncertů přispějí k upřesnění soupisu Macanova hudebního díla. Přispěly rovněž k poznání, že v příležitostných příspěvcích místních periodik a deníků tlumočí i v současné době lásku místních činovníků.