(Zora 2008/10, str. 4—10)
Mimo pardubického archivu jsme spolupracovali s Muzeem české hudby v Praze, kde mimo několika fotografií leží tematická kartotéka, která signuje přibližně padesát položek rukopisů i tisků Macanova hudebního díla. K novým nálezům hudebnin s Macanovými skladbami přispěla E. Hluší. V archivu tohoto muzea jsou jednak soupisy archiválií formou kartotéky, jednak rukopisy i tisky několika Macanových skladeb a fotografií. Trvalo více než jeden rok, než jsme obdrželi uvedené dokumenty v elektronické podobě. I zde ležely archiválie, dokumentující Macanovo tvůrčí úsilí po více než osmdesát let bez povšimnutí. I zde jsme byli prvními z řad zrakově postižených badatelů.
Digitalizovat těchto více než stovku ručně psaných kartiček je úkol dlouhodobý. Jejich obsah proto nemohu předmětně hodnotit. Poněkud snadnější je to s konkrétními hudebninami. Nejdříve však krátce sumarizujme informace, které byly podány v předcházejících článcích.
I když původně nebylo mým úmyslem vytvořit seznam Macanových hudebních děl, je namístě učinit alespoň krátký přehled. Nejdříve vycházím z již dříve uvedené literatury a získaných tisků některých hudebnin. Podle této instrukce napsal Macan dvě mše (za jednu byl Z. Skuherským nazván slepým Palestrinou), skladby pro klavír (Píseň beze slov, Touha, Radost), housle (Dumka, Barcarolla), klavírní trio A dur, melodram Amarus, mužské, ženské a smíšené sbory (z nich nejpopulárnější mužský sbor Ó Praho!), na stodvacet písní a o autorově mladém životě vypovídající smyčcový kvartet f moll. To je tak všechno, o čem jsem se dosud zmínil.
Na kompaktním disku jsme z Muzea české hudby obdrželi následující tituly:
Mše z roku 1883 (rukopis); Dvě mazurky (klavír), tisk; Amarus, melodram na text J. Vrchlického, tisk; Quatre chansons sans paroles (klavír), tisk; Kvartet G dur (skica jedné věty, rukopis); Skladba pro malý orchestr (rukopis); Offertorium Es dur (tisk); Offertorium B dur (tisk). K tomuto souboru Macanových prací je připojen dopis Radiojournalu (archiv) z roku 1936, ve kterém se nějakému K. Vondráčkovi (ředitel měšťanské školy v Praze) potvrzuje, že do archivu rozhlasu byla přijata následující Macanova díla: písně Rudé západy (tisk), partitura první věty smyčcového kvartetu č. 2 g moll, partitura Andante smyčcového kvartetu; Vesnická (tužkou psaná partitura z klavírního tria, instrumentováno pro orchestr); partitura skladby pro malý orchestr (rukopis); Beneš Heřmanóv (partitura pro zpěv, klavír a devět hudebních nástrojů); Amarus (partitura pro recitátora a orchestr). Tužkou je připsáno, že dne 3. října 1938 byly tyto hudebniny předány Národnímu muzeu.
Macanovy skladby nejsou shromážděny na jednom místě a jejich seznam není dosud kompletován. Avšak i tyto kusé zprávy dokazují, že: „slepý Palestrina“ vytvořil jen do svých 33 let pozoruhodné a rozsáhlé hudební dílo.
Dále jsme spolupracovali s Památníkem národního písemnictví v Praze, ve kterém je uložen rukopis ředitelky mateřské školy a pracovnice ženského hnutí, sestry K. E. Macana A. Macanové s názvem Mé vzpomínky. Dopis si podle všeho vyprosil nejvěrnější Macanův přítel A. Srba. Ve složce je také několik dopisů pro Augustu od H. Kvapilové (dříve Kubešové), bratra Aloise i další dokumenty týkající se jejich otce Vojtěcha. Kopie těchto dokumentů jsme obdrželi opožděně. Na základě jejich prostudování mohu zodpovědně konstatovat, že se potvrzují veškeré údaje uvedené v tomto seriálu článků. Zbývá prostudovat texty německé (schwabach), k čemuž bude třeba více času a prostoru, než umožňuje Macanovo výročí. Týkají se zaměstnání otce dětí Macanových.
Nejvýznamnější je ovšem obsah Augustina obsáhlého dopisu nazvaného Mé vzpomínky. Pro jeho délku uvádím jen stručný obsah a několik citací.
„Vážený příteli! Žádal jste mne při mé poslední návštěvě u Vás, na nový rok 1926, abych vám napsala vše, nač si z nejútlejšího mládí pamatuji, a co vše nám rodiče vypravovali o sobě a vůbec o všem, co se za našeho života přihodilo. Nevím, budete-li s mým kusým vypravováním spokojen, nehonosím se takovou pamětí, jako můj zesnulý bratr, ale řekl jste mi, abych aspoň načrtala stručně, co vím, že si to pak sám srovnáte v celek.“ (Viz A. Srba: K. E. Macan — slepý Palestrina.) „Napsal jste o mém nezapomenutelném bratru a jeho hudebních kladech tolik krásného nejen v denních listech, ale i v ‚Zoře‘, kterou jsem právě celou si na paměť jeho opsala a divila jsem se jak vše, celý bratrův životopis, věrně jste vystihl. Zbývají mi proto jen vedlejší události, ať už jsou rázu (hlavně z mládí) veselejšího či chmurnějšího.“
Dále Augusta líčí otcův původ, rodinu, jeho mládí, studentská léta a povolání. Rané manželství a první zaměstnání, které přijal na Haliči, kde prožili krutou zimu. Augusta dodává: „A přece rok, který tam otec s máti strávil, čítal mezi své nejšťastnější...“ Potom obdržel otec místo v Pardubicích, později v Liberci a nakonec v Praze, kde se mnohokrát stěhovali. Augusta uvádí, že bydleli v Eliščině třídě: Píše: „Tady bratra Emila stihlo prorokované neštěstí, ve dvanácti letech. Vystřelil si oko kapslí, kterou našel hledaje lepenku k napnutí kreslícího papíru na prkno, v otcově psacím stole. S kapslí a kladívkem běžel radostně na pavlač, kde při prvém klepnutí vlétla mu z ní střepina do oka.“ Pokračuje v líčení, jak silně dramaticky rodiče prožívali tuto událost.
Delší pasáží líčí Augusta několikeré stěhování.
Pokračování dopisu se zabývá původem a životem maminky Jany, jak byla oblíbená a ráda se bavila. Augusta dodává: „I náš otec rád se bavíval ve veselé společnosti a nás děti oba nesmírně milovali.“ Pokračuje popisováním, jak si zřídili divadlo a kdo všechno se zúčastňoval na jeho vybudování. „Však jednou navštívil nás otec slečny Kubešové, později známé jako paní Kvapilová. Sám byl nadaným malířem, který později na vypsané místo dekorativního malíře v Národním divadle též kompetoval. Ale přišel pozdě (byl prý třináctý kompetent). A pak, místo to bylo již dříve pod rukou zadáno vídeňskému malíři Holzerovi. Tehdáž bylo mu řečeno, že kdyby nebylo Holzera, byl by místo to obdržel on.
Když vstoupil do pokoje a viděl bratry pohroužené v ‚umělecké‘ malování (Emil tehdáž jakž takž ještě viděl), spráskl ruce nad hlavou, ale ne nadšením, a ujišťoval je, že takovou mazanici není možno na oponu upotřebiti. Slíbil jim, že oponu namaluje sám, že zřídí i podium s nápovědní budkou, ba i několik dekorací s kulisami že pořídí a namaluje, musejí však otce o povolení požádati. Toť se ví, že otec svolil, a tu nastala pro nás doba, dle mého úsudku ta nejšťastnější v životě. Pan Kubeš zřídil nám divadélko, s jakým ani nejlepší ochotnický spolek tehdejší doby měřiti se nemohl.
Režiséra jsme též získali v osobě adjunkta soudu, doktora K. Tauše, který byl zručný divadelník, a který nás sám, v pravdě umělecky líčil, takže když máti přišla mezi nás za kulisy, ani bratry (staré pány) poznati nemohla.“ „...Hráli jsme hlavně veselohry, jako kupříklad Slavnost založení (na autora se nepamatuji), v které účinkoval též nynější skladatel a profesor konzervatoře J. Förster, pak Sálický zákon, jemná veselohra z ovzduší dánského dvora, Richelieu na První potýkání, Nepohrávej s ohněm atd. V Zákonu byla mojí partnerkou tehdáž Janynka Kubešová (později H. Kvapilová). U nás projevila se již tehdáž vysloveným talentem.
Obecenstva mívali jsme plný pokoj, někdy až přeplněný, takže často museli jsme návštěvníky (ovšem nezvané) odmítati. Do pokoje vešlo se nanejvýš šedesát osob. Bylo nutné jen na vytisknuté pozvánky návštěvy dovoliti.
Pan Kubeš, či doktor Tauš, připadl jednou na myšlenku předvésti několik biblických obrazů, které byly velmi pečlivě vypraveny. Máti naše najala švadlenu a dle obrazů, p. Kubešem přinesených robily se všem slohové obleky. Vůbec, naše máti byla neúnavná při aranžování garderoby. Byly to tak pěkné obrazy, že otec, který dobrovolně a bezplatně byl činným při vydávání katolického časopisu „Čech“, pozval celou Vyšehradskou kapitulu, která se v plném počtu dostavila. A ještě účinkoval při obrazech mladý Förster, byl přítomen představení i jeho otec, tehdejší ředitel kůru u sv. Víta. Tento vyžádal si na otci, aby dovolil tyto živé obrazy předvésti i širšímu obecenstvu v konviktě, že sám je doprovázeti bude se svým sborem „Muzica sacra“. Otec svolil. Načež pak s velkým úspěchem, za přispění též slečny Veselé, později pí Sládkové, choti básníka, dále J. Trnečka, později hudebního skladatele a profesora a jeho sester, slečny Kubešové a mnoha jiných provedeno toto představení.“
Po několika informacích o sobě pokračuje:
„Veškeré bratrovy úlohy z varhanické školy a jeho mše i ostatní skladby diktoval mi bratr, ač měla jsem v pojišťovně dvojí frekvenci, odpoledne až do šesti, mnohdy i do sedmi hodin večer. Psávala jsem večer, nebo mezi polednem a znovu načisto. To mu však nestačilo. Proto otec, který nemaje krom vedení své pře, jiného zaměstnání, uvolil se, ač hudebníkem nebyl a noty neznal, psáti tu tehdáž komponovaný smyčcový kvartet. Byla to jak pro otce, tak i pro bratra činnost velmi namahavá, když diktovati musel například škrtnutá černá hlavička s ocáskem, na druhé lince černá nota bez ocásku, nota nad systémem dvakrát přeškrtnutý krček atd.
Já však ovšem také nepřestala i nadále pomáhati, jak mi čas dovoloval. Kvarteto bylo mnou dvakráte opsáno a když se později partitura u Českého kvarteta ztratila, byla jsem nucena tuto opět dle hlasů sestaviti. Neměla jsem nikdy hlubšího hudebního vzdělání a proto i mne to mnohdy po úmorném úřadování velmi namáhalo. Později nalezli se i obětaví přátelé, když skladatelská jeho činnost stala se intenzivnější, kteří mu při diktování některých jeho skladeb obětavě pomáhali.“
Augusta rovněž píše o sobě a poznáváme ji jako mimořádně obětavou osobnost. „Já skutečně jsem rodičům dosloužila do hrobu a ač několikráte měla jsem možnost provdati se, — vždy se skutek rozbil o mou obojetnou povahu. Poslední nabídka dostala se mi od profesora, bývalého domácího učitele bratra Emila, který působil v Litomyšli, ale ježto nepřijal podmínku, aby máti žila s námi, nebylo ze sňatku nic. Nikdy jsem nelitovala, že jsem zůstala svobodná. Bůh se o mne v lepší míře postaral. Kdož ví, byla-li bych při mé citlivé povaze s mužem šťastna.“
A tak, jestli jsme se rozhodli poznat něco z Augustina dopisu, nám z původně šestidílného rondeta k oslavě 150. výročí narození K. E. Macana zbývá pouze jediný motiv, kdy příště navštívíme rodinu Macanových.