(Zora 2008/11, str. 3—8)
Emil byl z Macanových čtyř dětí nejstarší. Gustýnka se narodila o necelý rok později, viz její Křestní list) v době, kdy Macanovi už bydleli v Liberci (opět v budově železničního nádraží). Po dokončení středoškolských studií pracovala v pojišťovně, později jako úřednice na ředitelství státních drah v Praze. Nikdy se neprovdala. Pro své nadání empatie byla již od dětství vždy připravena svému staršímu bratrovi pomáhat. A nejen jemu. Ve svých Vzpomínkách píše, že měla několik možností se provdat, ale že neměla to svědomí opustit na ní závislou nemocnou maminku, které dosloužila. Lojzík se narodil v Praze. V dětství mívali s Emilem společný pokoj a velmi se sblížili. Právě z jejich iniciativy vznikla myšlenka vybudovat domácí divadlo. Po středoškolských studiích se Alois stal úředníkem na dráze. Poté se osamostatnil, oženil a od rodiny odstěhoval. Později pracoval na železnici v Linci. Měli dvě děti. Po Karlově smrti si s ním Augusta často dopisovala (fragmenty dopisů viz Památník národního písemnictví). Nejmladší z Macanových dětí byla Márinka. Koncem její povinné školní docházky prohrál otec spor se svým společníkem, přišel o úspory a navíc byl zanedlouho ze zdravotních důvodů nucen odejít do výslužby. Rodina ztratila živitele. Na studie pro Márinku, v dětství hladovou potřebou pohybu a mluvení, peněz nebylo. Stala se prodavačkou. Později se provdala do Vídně za bankovního úředníka Langera. Měli dvě děti. 25. června 1899 otec Vojtěch (Adalbert) zemřel. J. B. Foerster připomíná jeho lásku k dětem a připravenost jim všemožně vyjít vstříc. O mamince nevíme vlastně takřka nic, jen to, že se jmenovala Johanna (Jana). Byla stále připravena rodinu stmelovat i při těch nejnešťastnějších okamžicích, které rodinu potkávaly. Nesla všechnu tíhu Emilova oslepnutí a vyrovnala se i s pozdějšími finančními starostmi rodiny. Zemřela 31. října 1906. Dominantní postavení v rodině měl otec. Rodiče Macanových byli kultivovaní, podporovali vzdělání i kulturní rozvoj svých dětí. Poskytli jim útulné domácí prostředí a zjevnou lásku. Níže si připomeneme vzpomínku J. B. Foerstera z jeho knížky Poutník.
Již v době, kdy Emil přišel o zrak na jednom oku, bylo mu jedenáct let, jsme svědky rozvíjející se Gustýnčiny schopnosti empatie ke svému o necelý rok staršímu bratrovi. Jak vyplývá z jejích pozdějších Vzpomínek, na které se odvolává i diplomantka D. Hutlová (PF Hradec Králové, 1973), si také Emil oblíbil svou sestru natolik, že s ní po odchodu Aloise trávil mnoho volných, později i pracovních chvil. Jejich citové vztahy se upevňovaly v době, kdy Augusta zapisovala jeho skladby, jak potvrzuje ve svých Vzpomínkách. Vlivem mimořádné krutosti osudu přišel Emil o zrak i na druhém oku. Můžeme jen vycítit, jak to Augusta tehdy již jako mladá dívka a potom po celý život prožívala, že právě v její přítomnosti Márinčino školní kuličkové počitadlo zůstalo na stole stát v tak nešťastné poloze, jak si Emil o jeho vyčnívající hrot vážně poranil doposud své zdravé oko a ona tomu nestačila zabránit. Augusta ve svých Vzpomínkách píše: „Otec držel nám učitelku francouzštiny, která zároveň opakovala se sestrou, tehdáž devítiletou, školní předměty. Po hodině sestřině, která zapomněla se stolu odkliditi kuličkové počitadlo, nastupovali jsme my tři ostatní sourozenci k francouzské hodině. Bratr, který slušně viděl, nevšiml si počítadla a sedaje na pohovku celou silou narazil okem na postranní hůlku počítadla. Matka slyšíc náš výkřik z vedlejšího pokoje přiběhla, dávala studené obklady na oko, zavolán lékař, ale choré beztak oko následkem nárazu sláblo stále víc.“
Minulost můžeme jenom tušit. Navštívíme-li rodinu Macanových ještě před tímto neštěstím, setkáme se nejen s láskyplným prostředím, ale též s mimořádně aktivním kulturním životem všech jejích členů. Za porozumění obou rodičů si děti s pomocí přátel rodiny vybudovaly domácí divadlo, které dnes můžeme hodnotit jako jedno z úspěšných soukromých měšťanských divadel své doby. Dobrovolní herci, děti i dospělí, postupně nastudovali mnoho dětským hercům přiměřených her převážně veselého obsahu, ale nevyhýbali se ani nastudování vážnějších témat (viz Augustiny Mé vzpomínky). V době předvánoční to byly hry s náboženskou tematikou. Mimo Macanových se jako herci účastní jejich spolužáci a přátelé. Do divadelní činnosti se zapojili blízcí sousedé se svými dětmi. Mezi herci byly i později známé pražské osobnosti, jako například příbuzní Macanových bratři Bráfové, Lojzíkův spolužák J. B. Foerster i mladý konzervatorista, pozdější profesor, H. Trneček. Při výrobě dekorací pomáhal otec H. Kubešové, později provdané Kvapilové. Dále se zapojil i K. Tausch, který byl zručným divadelníkem a režisérem aj. Například Gustýnčinou kamarádkou byla Žanynka (Hana) Kubešová (provdaná Kvapilová), později slavná herečka. Právě u Macanů vstoupila poprvé v životě již jako dítě na „divadelní prkna“ a nikoliv, jak se mylně uvádí, že první její herecké začátky byly v Malostranské besedě, kde skutečně později jako provdaná Kvapilová působila. Mezi Hanou a Augustou se rozvinulo upřímné přátelství. Později se často navštěvovaly a spolu korespondovaly (fragmenty dopisů viz Památník národního písemnictví).
Do divadla byli zváni sousedé z domu i okolí. Divadelní produkce u Macanů byly hojně navštěvovány obecenstvem z dalekého okolí. Přicházel i Augustin učitel zpěvu F. Pivoda, majitel významné pěvecké školy. Obývací pokoj jako divadelní sál svou kapacitou pro 66 osob brzy nestačil, a proto byly zasílány pozvánky, aby se představení zúčastňovali jen zvaní hosté se vstupenkami (jedna se údajně zachovala u O. Spalové-Srbové). Tato slavná éra měšťanského divadla trvala do té chvíle, kdy si Emil zranil druhé oko. Rodičům vznikly vážné starosti a na zábavu nebylo pomyšlení. Starosti o Emilovo zdraví, o jeho budoucnost, se staly dennodenními neodbytnými problémy.
O tom, jak se seznámil s Macanovými a jak účinkoval při jejich představeních, vypráví v knize Poutník, Praha 1941, slavný český hudební skladatel J. B. Foerster. Píše, že na vyšší reálce se spřátelil s milým a jako rtuť pohyblivým, vtipným a veselým Aloisem Macanem, který ho pozval na jejich domácí představení. Foerster byl překvapen, že jeden pokoj v jejich bytě je vlastně malým sálem vpředu s improvizovaným jevištěm.
J. B. Foerster pokračuje: „U Macanů bývalo veselo. Nejen paní Macanová, ale i pan inženýr, hodný člověk, se rád bavíval. Svolil, aby se v jejich bytě zřídilo domácí divadélko.“ Foerster dále sděluje, že v jedné hře měl představovat Pannu Marii, ale nakonec že tuto postavu hrála Augusta a mladší Márinka, že tehdy ještě dítě, byla rozmilým andělíčkem. Foersterovi se zalíbila Augusta, ale vyjádřil to nepřímo, když chválil krásu postavy z jedné hry. Mimochodem, Emilovou první láskou se stala Hanička nebo také Žanynka. Macanův první životopisec A. Srba (K. E. Macan — slepý Palestrina, Praha 1936) uvádí, že Macan laškování s budoucí slavnou herečkou popisuje v poslední větě svého kvartetu f moll.
Emil se pravděpodobně nerad pohyboval bez pomoci. Svědčí o tom například i to, že ze své pracovny, kde měl harmonium, později i pianino, vycházel jen zřídka. Jestliže potřeboval pomoci některého z členů rodiny, volal je k sobě písničkami. Otce písní Já husárek malý..., maminku písní Chovejte mě, má matičko..., Augustu písní Ach du lieber Augustin a Márinku třemi disonantními akordy — Máňo! To prý tak čerti ji budou v pekle volat. Márinka byla totiž skutečným raráškem. Také prý složil na ni čertovskou polku. Měli bychom ovšem připomenout, že byly chvíle, kdy těžké životní překážky překročily svou únosnou mez, a tu byl na své lidi poněkud nepříjemný a nevrlý. Byl si až moc dobře vědom toho, že se jeho slepotou mnoho změnilo, že skončilo divadlo, skončil i zájem o kulturní život rodiny. Všechno se točilo kolem starostí o Emila. Nejvíce se však potom omlouval své milé sestře Gustýnce.
V Augustýniných Vzpomínkách je dokumentováno, že i když otec Vojtěch neměl žádné hudební vzdělání, věnoval se zapisování Emilovy tvorby nejdříve sám. Noty neznal, a tak to byla svízelná práce. Později, kdy už Augusta navštěvovala Pivodovu operní školu, ujala se zapisování Emilových skladeb sama. A když se ztratil rukopis jeho kvartetu f moll, znovu jej celý dvakrát přepsala, i když už v té době pracovala jako úřednice na ředitelství železnic v Praze. Ze získaných dokumentů však nevyplývá, od kdy se časově náročné práci zapisování bratrových skladeb věnovala samostatně, tj. bez otcovy spoluúčasti. V mých vzpomínkách se uchovalo brněnské provedení Macanova melodramu Amarus. Za mého klavírního doprovodu (tuto skladbu Macan později údajně instrumentoval) jej přednášela tehdy známá brněnská nevidomá básnířka E. Pavelková. Rukopis byl proveden kaligraficky právě Augustou. Kam se rukopis ztratil, nevím, neobsahuje jej ani seznam Macanových děl archivovaných v pražském Památníku národního písemnictví.