(Zora 2008/12, str. 3—8)
O Augustě, této vzácné ženě, nemáme jiných zpráv, než že po bratrově smrti, kdy už byla v penzi, začala (podle doložené dokumentace ze Státního archivu v Praze), pravidelně (v letech 1926 až 1934) navštěvovat ve Vídni čtyřčlennou rodinu své mladší sestry Marie (provdané Langerové). Augusta Macanová zemřela v mimořádně vysokém věku nedožitých 95 let dne 8. dubna 1954 v Praze. Nezodpovězenou zůstává otázka, zda o její existenci nevidomí funkcionáři vůbec věděli a zda se s ní po Macanově smrti někdo z nich nebo z jejích přátel stýkal, zda někdo projevil o její vzpomínky širší zájem ve smyslu jejich uveřejnění, a co vedlo k tomu, že jsme v tomto směru (mimo Augustiny dopisy, které ležely u O. Spalové-Srbové) nenalezli žádnou zprávu. Je pravděpodobné, že Augustin obšírný dopis byl určen A. Srbovi, v jehož spisku nalézáme některé převzaté údaje.
Augustiny vzpomínky, ve kterých popisuje život rodiny Macanových, mi dlouho zůstávaly nedostupné. Její dvě přednášky o K. E. Macanovi, které v době před 35 lety byly rovněž ve vlastnictví Olgy Spalové-Srbové (tehdy Praha, Nové Město, Podskalská 8) zůstaly nenalezeny.
Dovolte mi, abych připojil několik posledních poznámek k tématu.
Dne 14. června 1947 byla zásluhou činovníků spolku Český slepecký tisk ve třech místnostech budovy na Krakovské ulici 21 v Praze instalována část pozůstalosti po K. E. Macanovi jako zárodek budoucího Zemanova slepeckého muzea (viz J. Doskočil: Zemanovo slepecké muzeum v Praze, In: Paedologické rozhledy 1947, s. 353—359). V roce 1949 bylo však muzeum zrušeno z důvodu uvolnit prostory pro činnost z politických důvodů vzniklé sjednocené organizace zdravotně postižených osob Ústřední jednota invalidů (ÚJI), do které byly pojaty i všechny slepecké spolky jako grunt budoucího Svazu invalidů. Macanova pozůstalost, včetně několika set předmětů sbírky J. Zemana, byla zneuctěním slepecké historie zlikvidována a přemístěna na půdu budovy na Krakovské ulici 21, odkud se při několika stavebních úpravách sbírka postupně ztratila. Větší část byla uložena do beden a uskladněna ve sklepích některých pražských škol. Tyto bedny potom nikdo nehledal. To však je již jiná, velmi smutná kapitola. S velkým úsilím a konečně náhodou se mi podařilo některé pamětihodnosti zachránit. Jsou ve sbírkových fondech oddělení dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně.
Jakmile byl Macan přijat do Klarova ústavu jako učitel, byla mu v budově přidělena služební světnička. Tuto společenskou izolaci snášel jen velmi těžce. E. Pollandová-Rabanová ve stati Lístek z památníku K. E. Macana (In: Světlo v temnotách, 1945 — rukopis) popisuje smutnou příhodu. Cituji: „Macan měl moc rád kanárky. Míval je v kleci. Staral se o ně a ošetřoval je. Rád se posadil a zaposlouchal se do jejich nikdy nekončících pěveckých variací. Často je vypouštěl z klece, aby se s nimi potěšil. O jednom z nich sám vyprávěl, že mu sedával na rameni a koncertoval. Dokonce se naučil za páníčkem běhat jako psík. Toto však oběma se stalo osudným. Jedenkrát, když se Macan vracel z vycházky, běžel mu opeřenec radostně vstříc, avšak Macan ho nezpozoroval, až náhle ucítil pod nohou nějaký měkký předmět. V neblahé předtuše se sehnul k předmětu a ke svému zděšení nalezl svého miláčka mrtvého. Od té doby dlouho odmítal mít kanárka. Ale touze neodolal. Ty další pečlivě zavíral do klícky, aby zabránil podobnému neštěstí.“
Tato příhoda v něm po celý život vyvolávala pocit viny a smutek. Po několika letech se se svou družkou (později manželkou Libuší) přestěhoval do staré celnice, domku u malostranské Mostecké věže u Karlova mostu (Mostecká ulice 36.) Na lepší byt neměli. Macan se oženil až ve svých 61 letech se svou dlouholetou družkou L. Heidelbergovou, dcerou sochaře. Seznámili se za letního pobytu v Kařeze roku 1896. Tam také trávili všechny letní pobyty v době, kdy měli oba prázdniny. Macan se zde potkával s mnoha hudebníky, spisovateli i pedagogy, kteří rovněž Kařez pravidelně navštěvovali. Jezdil sem například H. Trneček, J. V. Sládek, někdy také J. Vrchlický, M. Veselá (později Sládková), F. Šrámek, M. Pujmanová, V. Vačkář, A. Srba, Smetanův zeť Švarc aj. Čilého společenského a kulturního života se zúčastňovali i manželé Macanovi.
E. Pollandová-Rabanová měla však v zásobě jinou, a to tentokrát veselou příhodu. Vypravuje: „...Macan velmi rád a s humorem vyprávěl o jedné z návštěv skladatele Antonína Dvořáka, který k nim přicházíval, aby přehlédl jeho novou skladbu. Macan se procházel pokojem. Pojednou někdo zazvoní. Macan věda, že přijde řemeslník cosi v bytě opravit, nedal se vyrušit z klidu. Tu zavolá naň otec: ‚Je tu mistr Dvořák.‘ Macan nic. ‚Je tu mistr Dvořák.‘ Opakuje otec. — ‚Tak, ať to opraví‘, řekne klidně Macan a prochází se dál pokojem. ‚Ale je tu přece mistr Antonín Dvořák‘, Emile. Macanovi úlekem zdřevěněly nohy. Tu však již Dvořák podával mu ruku a řekl: ‚Opravovat to nejdu, ale jdu se na to podívat, jak jste si přál.‘ Dlouho prý se té shodě jmen smáli, neboť truhlář, který byl očekáván, jmenoval se také Dvořák.“
V Macanově životě, pomineme-li epizodku s Haničkou a učitelkou hry na klavír (o jiných ženách jsme se nedověděli), hrály mimo jeho přelaskavou maminku primární úlohu tři ženy, totiž: sestra Augusta, jeho žena Libuše a E. Pollandová. Každá svým dílem, v jiném smyslu, v jiném období jeho života. Ta první ho jako sestra milovala v dětství, dospívání a potom po celý život. Bylo období, kdy u ní trávíval vánoční svátky přesto, že již měl známost s Libuší, se kterou prožíval letní pobyty v Kařezu. Ta druhá se stala jeho ženou. E. Pollandová spolupracovala s Macanem při korekturách časopisu Zora a od roku 1918 ve spolku Český slepecký tisk.
Tento poslední obrázek ze života šestičlenné rodiny Macanových přichází v předvánoční době záměrně, abychom si v letošním roce na tomto místě a v tuto dobu naposledy připomněli šťastnou rodinnou událost, narození prvního syna právě v první den vánoční, abychom se radovali z láskyplného života všech členů šlechetné rodiny Macanových. Dovedli neštěstí jednoho svého člena překonávat nevšední láskou, která ho bytostně ovlivňovala po celý život. Časopis Zora věnoval dostatek místa, abychom mohli vysledovat dramatické události této rodiny, která svým ovzduším pomohla připravit jednoho slepého umělce hudebního i člověka, který tuto lásku splácel stejným dílem. Připomeňme rovněž Macanovo netušeně rozsáhlé dílo hudební. Pro české nevidomé děti i dospělé vytvořil Macan základy kultury a ukázal, že nemnoho je třeba mluvit, mnohé však obětovat, cítíme-li vnitřní pnutí něco pro druhé vykonat.[1]
[1] Poznámka z roku 2011: Ve vývoji společnosti jsou okamžiky, kdy se nahromadí určité množství poznatků, ale jejich konečné zpracování čeká na jedince, který je shrne a tak uzavře jednu z kapitol. Zdá se mi, jakoby se tak dlouho tyto poznatky hromadily, až si samy vyžádají, aby byly zhodnoceny. A tak se objeví osobnost, která, aniž je si tohoto vědoma, sumarizuje to podstatné. Nemohu tvrdit, že právě tyto tři osobnosti tvoří tři hlavní pilíře, které jsou pylony současného stavu péče o nevidomé a slabozraké děti i dospělé osoby. Může se totiž vyskytnout okamžik s mínusovým znaménkem. V porevolučním období se objevuje taková osobnost, která svým vlivem smete nahromaděné poznatky a způsobí tak zápornou tlustou čáru. Stalo se i v oboru speciální pedagogiky tyflopedické. Bylo to po roce 1990, kdy se všechno minulé jevilo jako odsouzeníhodné a vzniká oftalmopedie, která dosud hledá své hlavní kategorie a pojmy (bez jejichž definování si lze jen těžko představit jakoukoliv vědu), má obtíže při zařazování do systému obecné pedagogiky