(Otázky defektologie 1979/80, str. 97—100)
(Viz též Učitelské noviny 1976, dne 11. listopadu)
(Viz též Význam vzdělání pro život a práci zrakově postižených, Svaz invalidů, Praha 1978, str. 29—32)
Na základních školách pro nevidomé probíhá již druhým rokem výuka podle dokumentu Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy. U příležitosti 13. listopadu — Dne nevidomých je jistě dosti důvodů zhodnotit výsledky realizace koncipovaných současných výchovných cílů nevidomé mládeže. Je nutné předeslat, že jsou to historicky nejvyšší cíle.
Sledujeme-li vývoj výchovných a vzdělávacích cílů nevidomých z historického hlediska, objevíme čtyři základní epochy, které charakterizují péči o zrakově postižené. Každé z těchto epoch odpovídá cíl, který vzniká na základě konkrétní společenské struktury.
Od přirozeného výběru v době pravěku přes neuvědomělé odstraňování nevidomých v prvobytně pospolné společnosti k uvědomělému vyhlazování v době antiky, cestou nesmírné bídy a ponižování v době feudalizmu, přes falešné idealizace v době raného kapitalizmu a boj o skývu chleba v době rozvoje imperializmu se klene časové údobí, kdy zpočátku nebylo ani pomyšlení na jakoukoliv péči o nevidomé, jejich vzdělávání nepřišlo vůbec nikomu na mysl. Nejdříve byli likvidováni fyzicky. Feudalizmus jim sice umožňuje žít, ale neposkytl podmínky intelektuálně se rozvíjet. Raný kapitalizmus se svými proklamovanými novými hesly je zařadil mezi lidi, ale nedovedl se postarat o ty nejchudší, a také nebylo jeho cílem zabezpečovat nevidomým společensky prospěšnou práci. Spokojil se s charitativním řešením. Teprve v poslední době si klademe za cíl vytvářet podmínky ke společenské adaptaci nevidomých.
V předcházejících společenských epochách mohli dosáhnout určitého vzdělání jen ti nevidomí, kteří byli příslušníky bohatých vrstev obyvatelstva nebo byli jimi podporováni. Pro současnou (viz datum otištění tohoto článku) společnost je naopak vysoké vzdělání všech, a tedy i zrakově postižených, společensky prospěšné.
Prvními známými nevidomými vzdělanci byli později osleplí boháči, například římský senátor Appius Claudius. Někteří výjimečně pracovali i na vysokých školách, například Arab Al Amidi, nevidomý od dětství. Tito i jiní charakterizují otrokářskou a feudální epochu na jedné straně, na druhé straně jsou to nejubožejší z ubohých, kteří zmírají v bídě a neštěstí.
Feudalizmus přichází s myšlenkou azylů (Xenodochium v Caesarei, potom v Římě Typhlodochium, Elsing-Hospital v Londýně aj.). Nevidomí se zde nevzdělávali, byla to represivní opatření. Za cenu těžké služby, například římskokatolickým mnichům (hospital Quinze-vingts byl výjimkou), a ponižováni v nekonečných modlitbách si nevidomí mohli uchránit alespoň holý život.
Azyly jsou základem pro spolčování nevidomých, které bylo ve středověku charakterizováno bratrstvy, například Kongregace tří set aj. Tyto hájí zájmy svých členů, podobně jako cechy organizují základní obživu (žebrotu). Mnozí nevidomí se spolčují s potulnými vypravěči a hudebníky. Na základě této činnosti se počínají vytvářet legendy o jejich zázračném vnitřním zraku a jiných mimořádných schopnostech.
Ve feudální epoše se objevuje několik vynikajících nevidomých, kteří mohli vyniknout jen díky podpoře bohatých (Abu Abdaláh Rudakí, Al Amidi, F. Landini, K. Paumann, A. Brandolini, A. Cabezon, M. Pesenti, M. Saunderson, M. T. Paradisová, J. Kleinhans). Vzniká důkaz, že i nevidomý od dětství může dosáhnout vysokých životních cílů. Dokázali, že slepota je jen jednou z velkých životních překážek, že však umožňuje plně rozvíjet talenty, byť i za cenu zvýšeného úsilí.
Ani Haüyův, ani jiné výchovné ústavy pro nevidomé, které koncem 18. a začátkem 19. století vznikají především z filantropických popudů, nebyly zakládány proto, aby bylo nevidomým umožněno vzdělání. Vyššímu vzdělání nevidomých se vlastně vedení ústavů bránilo až do poloviny 20. století v domnění, že vzdělaný slepec o svém neštěstí slepoty pak více přemýšlí, a tak mu vzdělání jeho neštěstí jen násobí. Výchovné ústavy vznikaly především proto, aby hledaly formy uplatnění nevidomých v masovějším měřítku. Proti ojedinělé a náhodné dřívější péči o výchovu slepého jedince lze ústavy hodnotit jako vyšší formu demokratizace výchovy. Se vzděláváním byly ještě dlouho potíže, protože v 19. století se prakticky stále hledalo nejvhodnější písmo pro čtení hmatem.
Byla to výroba nejrůznějšího zboží a hudba, které zpočátku vytvářely charakter ústavů. Organizace základního vzdělávání přichází až později. Vždyť až do roku 1948 neměly žádné ústavy úplnou základní školu. V ústavech pro nevidomé bylo vzdělávání jen doplňkem, a to ještě mnohdy závislé na vytrvalosti a vůli žáka. Prvořadým úkolem československých ústavů se stalo až po jejich diferenciaci (1948) na vzniklých národních a neúplných středních školách.
Raně kapitalistická společnost umožňovala některým nevidomým získat neúplné základní vzdělání, nebránila zřizování ústavů pro výchovu nevidomých, ale o jejich životní uplatnění se starali pedagogové osobně. Dřívější zjevná krutost ustupuje útlaku skrytému. Pro současnou společnost (viz datum, kdy tento článek vyšel) je charakteristické, že pečuje o nevidomé komplexně a stará se o jejich aktivní zapojení do zaměstnání, což se stalo cílem výchovy a vzdělání. Charitativní pojetí péče mizí, nevidomý se stává hrdým občanem. Realizuje se tedy cíl výchovy.
Posledních třicet let rozvoje škol pro nevidomé ukazuje, že koncepce, která se uplatňuje tím, že základní školy jsou diferencovány ve školy pro nevidomé a školy pro slabozraké (mimo Brno, kde žijí nevidomé a slabozraké děti společně), střední školy navštěvují nevidomí a slabozrací společně, na vysokých školách zrakově postižení studují společně s ostatními studenty, byla účinná.
Současnou situaci lze hodnotit kladně, pokud se jedná o rozvoj principů vzdělávání. Nebylo však doceněno propracování zásadních výchovných úkolů. V posledních letech se totiž věnovala zvýšená pozornost vzdělávání nevidomých, ale principy výchovy stály stranou pozornosti.
K tomu, aby se nevidomý mohl uplatnit, měl by být vybaven základními dovednostmi, postoji a zájmy, které jsou předpokladem životních úspěchů ve skutečnosti, zatímco jedinečné schopnosti a dovednosti jen v předpokladu.
Realizaci dokumentu Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy považujeme za aktuální pro jeho zdůraznění úlohy výchovy nevidomých. V našem oboru to znamená vyčlenit základní výchovné problémy a určit jejich řešení z hlediska anticipace.
Příprava nevidomého pro život vyžaduje, aby byl co nejméně závislý na ostatních, tj. vystupuje do popředí dovednost orientace v prostoru a samostatný pohyb, manuální a intelektuální dovednosti, tělesná zdatnost, odvaha, vitalita, zdravé sebevědomí, kladný postoj k tvůrčí práci člověka, poměr k hodnotám aj. Výuka dostává charakter výchovy v rámci společenských intencí.
Každá z uvedených etap vývoje péče o nevidomé se vytvářela tím, že předcházející výchovné cíle se mění v úkoly výchovy. Například cílem výchovy nevidomých za raného kapitalizmu byla rehabilitace, tj. uschopnění, v současné době se uschopnění stává jen jedním z výchovných úkolů. Cílem výchovy je nejen uschopnit nevidomého k plnění životního poslání, ale zařadit ho do společensky prospěšné činnosti. Tento cíl je přitom pro školské organizace závazný.
Raný kapitalizmus 19. a první poloviny 20. století umožnil nevidomým získat základní školní vzdělání. Údobí následující vzdělání středoškolské v nevídaném rozsahu. V současné době se upravují podmínky pro studium na vysokých školách z hlediska profesionální činnosti vysokoškolsky vzdělaných nevidomých absolventů.
Jestliže hodnotíme tuto situaci z výše uvedeného hlediska, jsme v údobí rehabilitace vysokoškolského vzdělání nevidomých, které se jim jen umožňuje. Zatím však nejsou v plné míře vytvořeny podmínky pro společenskou adaptaci nevidomých absolventů vysokých škol v plném rozsahu. Pracuje Vysokoškolská komise při Svazu invalidů, která pro studenty zajišťuje adekvátní pomůcky, jako je magnetofon, auditivní nahrávky učebních textů aj.
Existuje u nás ještě mnoho předsudků, proti kterým je nutné bojovat. Existuje však také ještě mnoho úkolů, které čekají na pedagogické i organizační řešení v oblasti utváření osobnosti nevidomého člověka. Dokument Další rozvoj československé výchovně vzdělávací soustavy (1975) je základem tohoto pojetí.