(Speciální pedagogika 1999/5, str. 39—48)
Vracím se k podrobnějším informacím o českých spolcích a svazech zrakově těžce postižených občanů, které měly a mají významnou společenskou roli v úsilí o zmírňování informačního deficitu nevidomých a těžce slabozrakých, jejich účasti na budování společenských vztahů, v oblasti vzdělávání nevidomých a jejich integraci s těžce slabozrakými a tak dále.
I když stupeň společenské integrace zrakově těžce postiženého jedince je závislý na jeho stupni adaptability, přece jenom je zde velký prostor pro většinu nevidomých, které je třeba v této oblasti informovat i vést je. To je úkol jejich společenských organizací.
Vznikl v roce 1918. V období první světové války přišlo o zrak mnoho českých vojáků. K. E. Macan jako učitel v Klarově ústavu se jim plně věnoval. Mezi vojáky byli i takoví, kteří toužili po tom, aby znovu mohli číst české časopisy a knihy. Všichni začali tím více pociťovat nedostatek českého slepeckého tisku, nejvíce ovšem sám K. E. Macan. Nejdříve bylo třeba začít vydávat časopis tištěný bodovým písmem, který by české slepce informoval o společenském a kulturním dění. Němečtí nevidomí měli možnost objednávat si časopisy z Německa. Macan neviděl jinou možnost, než pro tento účel založit nový český spolek. Od roku 1909 byl členem Zemského spolku, a tak se rozhodl.
Počátky českého slepeckého tisku jsou spojeny se Zemským spolkem pro výchovu a opatřování slepců v království Českém. Na podnět Macana vznikl při výboru spolku v roce 1915 Odbor pro slepecký tisk český. Při spolku brzy vznikly různé komise, později i komise redakční s Macanem v čele.
Bylo vytvořeno početné představenstvo. Záměrem bylo, že časopis bude tištěn ve spolupráci s Klarovým ústavem, který jako jediný ze tří pražských ústavů vlastnil moderní sázecí a lisovací zařízení pro tisk brailleským písmem. Jelikož Macan v tomto ústavu vyučoval, nebylo obtížné získat u vedení ústavu souhlas.
Již během jednoho roku (1916) vydal Odbor pro slepecký tisk český první ročenku Jitřenka. Časopis Zora začal vycházet v roce 1917. Současně vycházely i přílohy. Jako první přílohu vydal v jednotlivých sešitech Klíč k Brailleovu notopisu (1917) a další přílohy.
Jakmile se vydavatelská činnost rozrostla, objevila se nutnost z Odboru pro český tisk vytvořit samostatný spolek. Vznikl v roce 1918 s názvem Český slepecký tisk. Staral se o založení vlastní tiskárny. Pro lepší koordinovanost činnosti byly ustaveny čtyři pracovní odbory: knihovní, redakční, agitační a muzejní. V roce 1941 vznikl odbor pro přepisy hudebnin z běžného písma do bodové hudební notace.
Pro nedostatek peněz rozvinul spolek rozsáhlou charitativní akci. Protože ze strany státu byla finanční podpora nepatrná, bylo nutné na vydávání časopisů získávat peníze od jednotlivců nebo korporací či podniků. Rozesíláním žebračenek v podobě pohlednic se pokračovalo i po druhé světové válce. Spolek Český slepecký tisk vykonal pro kulturu českých nevidomých velmi mnoho. Časopis Zora se svými zájmovými přílohami si předplácelo stále více čtenářů. Od původně společenských informací přešla Zora k uveřejňování příspěvků zabývajících se problematikou nevidomých, jejich zájmů, kulturní činnosti, vlastní literární tvořivosti nevidomých, novinek všeho druhu a jiných. Později vznikla zvuková verze, posléze i verze digitální. Dále vznikla verze časopisu ve zvětšeném tisku pro slabozraké a ještě později verze ve zvukové podobě.
Spolek ustavilo Ministerstvo sociální péče jako pomocný orgán (1919). Měl za úkol evidovat celkový stav péče a poskytovat menší finanční příspěvky. Tento orgán se pokusil rozvinout iniciativu pro zaměstnávání nevidomých, ale výsledky byly mizivé. Podařilo se zaměstnat několik nevidomých u firmy Baťa, v Tabákové režii aj. Činnost spolku ustala počátkem druhé světové války.
Vznikla v Praze roku 1922. Zprostředkovávala styk se zahraničím a přinášela odtamtud informace o životě nevidomých. V této době měla mimořádný integrační význam pro zaměření i činnost slepeckých spolků, které neměly oddělení pro zahraniční styk.
Spolek Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku vznikl v roce 1922 a založil tři azylová zařízení: v roce 1922 Zaopatřovací a zaměstnávací ústav v Chrlicích u Brna, v roce 1924 Ústav pro staré a nemocné slepce v Nových Hvězdlicích a v roce 1926 Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. Sídlem spolku bylo Brno, jednatelem kněz řádu augustiniánů páter N. S. Doležel. Hlavní ideu spolku vyjadřovalo heslo: „Péče o slepce od kolébky do hrobu“. V praxi to znamenalo upřít nevidomým právo na samostatný život a shromáždit je do několika specializovaných azylů, kde jen přežívali a psychicky strádali.
Popud k založení spolku vycházel ze zkušenosti, že nevidomí, kteří se v ústavu vy-učili řemeslu nebo ladění klavírů či se profesionálně věnují hudbě, nemohli se v životě uplatnit pro velkou konkurenci. Bezprostřední podnět proto dal nevidomý ladič klavírů A. Růžička. S několika přáteli utvořil přípravný výbor, který zpracoval stanovy spolku. Ustavující schůze byla 18. června 1902 za účasti patnácti zakládajících členů a ihned přijala stanovy, které zdůrazňovaly nepolitický charakter spolku. Předsedou byl zvolen iniciátor A. Růžička.
Spolek si dal za úkol dokázat, že nevidomí mohou v životě obstát samostatně, že životní neúspěchy některých není třeba řešit zřizováním azylů pro všechny. Nový český spolek neměl zvláštní podporu ústavů pro nevidomé. Někdy dokonce svým chovancům vedení ústavu zakazovalo, aby se stali členy PSSS. Takzvaní dobrodinci jej chápali jako utopii. Spolek připouštěl jedinou výjimku, a sice podporu ze strany stolních společností, kterými ovšem byli i nevidomí. Nejznámější z nich byli pražští Koštováci, kteří pro spolek zakoupili pianino.
Nový spolek spoléhal na skromné podmínky své existence a neměl v úmyslu dávat získané finanční prostředky na vydávání slavnostních spisů a drahou výzdobu svých provozoven, což vedení ústavů nechápalo. Nakonec musel také zápasit s vedením výchovných a vzdělávacích ústavů. Ve Spolku panovalo přesvědčení, že stačí zajišťovat nevidomým práci a starat se o její plynulý chod. Představenstvo PSSS se usneslo pomáhat nikoliv jen soucitem a ponižujícím darem z milosti, „péče od kolébky do hrobu“ mu byla cizí. Stanovy Spolku svůj hlavní úkol definovaly poskytnutím příležitosti k práci a podle možností dalšími sociálními opatřeními.
PSSS od svého začátku přirozeně zápasil s nedostatkem finančních prostředků. Bez nich nebylo možné uvažovat o otevření vlastních dílen. Jsou proto pořádány koncerty nevidomých hudebníků, přednášky, propagační výstavy výrobků nevidomých řemeslníků, ženských ručních prací a také sbírky. Na koncertě v roce 1907 byl přítomen i J. Čelakovský, profesor českého práva na pražské univerzitě, se kterým představitelé Spolku zapředli debatu o svých úkolech a právě zde vznikla myšlenka založit nový, skutečně český ústav, který by mohl připravovat nevidomé pro samostatný život. Čelakovský zprostředkoval styk s tehdy významným očním lékařem profesorem J. Deylem. O dva roky později vznikl Zemský spolek pro výchovu a zaopatřování slepců. Ten pak v následujícím roce ústav skutečně založil. Bylo věcí úsilí několika nevidomých učitelů hudby vedených J. Drtinou, kteří zde působili, že se hudební oddělení Ústavu stalo následně celostátní Střední hudební školou pro nevidomé a slabozraké a současnou Konzervatoří Jana Deyla (viz https://www.smykal.ecn.cz/aktuality/akt20110107.htm).
První nákupna, dílny a prodejna výrobků nevidomých řemeslníků byla otevřena v Praze roku 1917. Brzy po skončení první světové války zřídil Spolek vlastní dílny. Po válce bylo středisko přemístěno do Moravské Třebové.
PSSS začal pro své členy rozšiřovat služby v první řadě potřebné pro samostatné řemeslníky, maséry, soukromé učitele hudby, kavárenské hudebníky a podobně. Byla to právní poradenská služba, podpory v nemoci, podpora rodině při úmrtí člena Spolku, při narození dítěte, příspěvek starobním důchodcům, příspěvek na léčení, na ambulantní péči o chrup aj. Mimořádnou vymožeností pro členy byly bezúročné půjčky ze jmění Spolku. Je nutné zdůraznit, že tyto služby byly podloženy produktivní činností členstva a jinak získanými finančními dary.
Veliké a nečekané komplikace přinesla první světová válka. Nebyly suroviny, poklesl i zájem o zboží, poklesl i zájem veřejnosti o starosti slepců. Vedení spolku se však nevzdalo a zvýšilo své podnikatelské úsilí. Ihned po skončení války svolává vedení Spolku jubilejní valnou hromadu do Prahy, na které účastníci schválili deklaraci směřující ke všem slepcům a k československé vládě. Provolání obsahovalo požadavek o společném organizování civilních a válečných slepců, o nových povoláních pro nevidomé a jejich přípravě pro produktivní a samostatný život, což vyžaduje i změnu postoje vedení ústavů.
V roce 1921 otevřel Spolek dílny v Moravské Třebové, v roce 1926 Domovinu v Praze-Vysočanech, pro kterou zakoupil budovu staré školy. Tu stavebně adaptoval vysokými náklady. Byly zde dílny, sklady i byty. Tak PSSS završil první etapu své činnosti.
V roce 1927 uspořádal Spolek první celostátní sjezd nevidomých v Praze s mezinárodní účastí. Výsledkem byla mimo jiné i rezoluce, která žádá pro nevidomé právo na práci. Je to významný společenský posun spolku, který působil kladně na vědomí všech nevidomých, a tedy i těch, kteří nebyli jeho členy.
O rok později byla založena odbočka Spolku v Brně, později další v Ústí nad Labem a v Báhoni na Slovensku (tam až po druhé světové válce roku 1946). Ve třicátých letech získala brněnská odbočka odkazem nadační budovu po brněnském básníku J. Chaloupkovi, kde podle jeho přání zřídila kartáčnické a košikářské dílny a ubytovnu pro osamělé dělníky. Hlubokou vděčnost projevili zaměstnanci tím, že tuto budovu, kterou všichni považovali za svou vlastní, začali nazývat Domečkem.
V roce 1930 byl ustaven ženský odbor, který organizoval výstavy a prodej výrobků ručních prací. Při takových příležitostech byly vždy konány koncerty nebo jiné kulturní akce, na kterých účinkovali nevidomí učitelé hudby a nevidomí autoři recitovali své básně. Ustaven byl též odbor ladičů, odbor učitelů hudby a odbor tiskový, který plnil propagační úkoly.
Činnost spolku PSSS si nebylo možné představit bez možností informovat své členy v obdobích mezi výročními valnými hromadami. V roce 1930 proto začal vycházet zpravodaj nazvaný Zprávy. Pro členy německé národnosti vydával Spolek bulletin Mitteilungen. V roce 1938 PSSS v rámci Svazu slepeckých spolků a ústavů podal vládě návrh zákona na slepeckou rentu. Návrh byl přijat příznivě, slepecká renta však nikdy zavedena nebyla. Roky druhé světové války byly pro Spolek těžké. Již v roce 1938 došlo ze strany německých členů v Ústí nad Labem k rozkolu, když se tamní odbočka osamostatnila. Spolek musel znovu zápasit s nedostatkem surovin, výrobu přizpůsobit novým náhradním materiálům pro výrobu kartáčů, košů a tak dál. Spolek se i nadále soustřeďoval na zvýšení kulturní úrovně nevidomých a veřejnou činnost. V roce 1941 uspořádal velký koncert nevidomých umělců s výlučně českým programem. V roce 1943 založil tradici šachových turnajů a podobně. Znovu, jako v první i druhé světové válce, se projevilo působení spolku v oblasti finanční výpomoci členům.
Druhá světová válka sama těsně před svým koncem přinesla PSSS těžkou ránu, když za náletu amerických bombardérů v dubnu roku 1945, tedy na samém konci války, byla budova vysočanské Domoviny zničena. V jejích troskách zahynulo šest nevidomých a Spolku vznikly vysoké finanční a kulturní škody. Pomoc v prvních okamžicích poskytla solidarita brněnské odbočky.
Zásluhou tehdejšího primátora V. Vacka získal Spolek jako náhradu budovu v Krakovské ulici v Praze, kterou začal používat společně se spolkem Český slepecký tisk. PSSS sem umístil dílny, Český slepecký tisk tiskárnu a zbytky knihovny, které byly zachráněny po bombardování, kdy se v širokém okolí zničené vysočanské Domoviny povalovaly zbytky slepeckých knih.
Slepecké hnutí bylo roztříštěno do mnoha spolků a společků, které byly zakládány ve dvacátých a třicátých letech. Mnoho nevidomých působilo v několika spolcích současně.
Po druhé světové válce se ze strany nevidomých opět projevila snaha o sjednocení všech spolků pro slepé. Tato tendence o jednotném působení spolků pro slepé, především v úsilí o různá zákonná opatření v jejich obsahu, nebyla ovšem nová. Již v roce 1923 vznikl pod vlivem K. E. Macana Svaz slepeckých spolků. Jeho činnost po určitém odmlčení byla obnovena v roce 1934, kdy se připojily i ústavy pečující o slepce — tedy SSSÚ.
Již od roku 1946 z iniciativy PSSS v rámci SSSÚ probíhala jednání o vytvoření opravdu jednotné organizace. Na podzim 1948 byla skutečně taková organizace ustavena pod názvem Ústředí československých slepců.
Zcela nová tendence v péči o invalidní občany se projevuje od počátku roku 1949. Původní idea o sjednocení všech slepeckých spolků se projevuje všeobecně, a to i u ostatních druhů zdravotně postižených občanů.
Z rozsahových důvodů v další části uvádíme jen stručný faktografický výčet variant vývoje struktury organizací pro invalidní občany v tehdejší republice.
V roce 1949 vzniká společenství z 1500 organizací a spolků pro tělesně, sluchově a zrakově postižené. Čtvrtá kategorie postižení vnitřního (těžkých interních chorob, tehdy se říkalo organicky vadných) se ještě nepřipojila.
Určitá rivalita, která se projevovala především v některých zákonných opatřeních mezi civilními invalidy (tzv. invalidy práce) a invalidy válečnými, a to již od konce světové války, však nebyla eliminována. Družina válečných poškozenců do nově založené Ústřední jednoty invalidů (ÚJI) nevstoupila.
Ústřední jednota invalidů byla založena na ustavujícím slučovacím sjezdu ve Slovanském domě v Praze, dne 25. a 26. června 1949. Ústřední orgány a představenstvo byly ustaveny přísně paritně, aby nebyly poškozeny minoritní vady, jako například nevidomí a neslyšící.
O tři roky později, po dosti složitých jednáních, byl v roce 1952 ustaven Svaz československých invalidů (SČI, později SČSI). Tehdy došlo především ke sjednocení invalidů civilních a válečných a Družina válečných poškozenců přešla také do jednotné organizace. Tato organizace sdružovala postižené podle čtyř skupin vad — sluchové, zrakové, vnitřní a tělesné vady.
Paritní zastoupení trvalo nadále. Autonomie jednotlivých druhů postižení byla garantována v ústředních sekcích, které řešily specifickou problematiku vad.
Ustavující sjezd SČSI se konal 7. června 1952 na Slovanském ostrově v Praze. Předsedou ÚJI byl zvolen J. Ouředníček a tajemníkem se stal nevidomý J. Drtina. Později se stal předsedou ÚJI nevidomý JUDr. R. Tyl a tajemníkem J. Ouředníček. Předsedou SČSI byl zvolen opět nevidomý R. Tyl, tajemnicí M. Medonosová. Později byly vedoucí posty sloučeny a R. Tyl se stal úřadujícím předsedou.
SČSI byl organizací celostátní, na Slovensku fungoval Slovenský výbor SČSI.
Do roku 1967 proběhlo pět celostátních sjezdů SČSI, které řešily aktuální problematiku všech skupin invalidů v oblasti ekonomické, sociální a politické. Sjezdy Svazu invalidů se konaly vždy až po závěrech sjezdů KSČ.
Na jaře roku 1969 se celá dosavadní struktura organizace změnila. V důsledku federalizace státu vznikaly i federální orgány v rámci ČSSR. SČSI se rozdělila na čtyři autonomní svazy s vlastními ústředními výbory a s vlastním výkonným aparátem.
3. dubna 1969 se konaly ustavující sjezdy v Praze souběžně čtyř autonomních svazů, které zvolily své ústřední výbory, delegáty na český sjezd a na sjezd celostátní, federální. Obdobně tomu bylo i na Slovensku. 3. dubna byl tedy ustaven Český svaz nevidomých, o něco později přibylo do názvu i slabozrakých, tedy ČSNS.
Předsedou ÚV ČSNS byl zvolen J. Drtina, tajemníkem se stal O. Bohata. Ustavující sjezd zastřešující organizace Českého sdružení svazu invalidů se sešel 22. dubna 1969 v Praze. České i slovenské sdružení zvolilo delegáty na federální, celostátní sjezd, v pořadí VI., který se sešel v červenci ve Slovanském domě v Praze.
V ústředních orgánech českých, slovenských a federálních byli opět paritně zvoleni zástupci všech postižených. Název organizace byl Federace invalidů v ČSSR. Tato organizační struktura existovala jen pět let do roku 1974.
Další sjezdy počínaje rokem 1974 i nadále respektují federalizaci státu, zachovávají českou a slovenskou organizaci a federální útvary. Vracejí se však k pevnější struktuře organizace s tím, že zanikají zájmové autonomní svazy. Vlastní specifickou činnost pro jednotlivé vady přejímají pak na sjezdech Ústřední rady. Ústřední radu zrakově postižených vedl J. Drtina. Výkonný aparát byl u těchto rad sloučen vždy po dvou specifikacích: pro nevidomé a vnitřně postižené (vedl je nevidomý M. Filipec a pro tělesně a sluchově postižené — vedl je J. Pauer). Sjezdy probíhaly vždy samostatně: český, slovenský a federální, a to v roce 1974, 1979 a 1984. Ústřední rady měly zpočátku jen pravomoci poradních orgánů, později jejich váha stoupala.
Struktura se neměnila až do roku 1990. Nové názvy organizací jsou Svaz invalidů ČR, Svaz invalidů SR a Federální výbor svazu invalidů.
Aktivita organizace se postupně stále více zaměřovala k řešení specifických problémů jednotlivých vad, tedy i k problematice nevidomých a slabozrakých, kteří přinesli do organizace myšlenku důležitých rehabilitačních programů.
Podzim roku 1989 znamenal postupné uzavírání činnosti Jednotné organizace invalidů, a to na V. sjezdu SI v ČSR — 10. října 1989, na obdobném sjezdu na Slovensku a na celostátním sjezdu federálního výboru SI — 16. a 17. prosince 1989.
Na jaře 1990 se postupně ustavují pro všechny vady samostatné organizace, které se později konstituují do zastřešující organizace Sdružení zdravotně postižených v ČR a SR. Tato organizace neměla již ovšem charakter řídící, ale jen servisní.
22. dubna 1990 se na sjezdu v Pardubicích ustavila i Společnost nevidomých a slabozrakých — SNS. Kromě stávajících čtyř skupin v samostatných svazech se později do Svazu zdravotně postižených připojily i Sdružení pro pomoc mentálně postiženým, Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a Sdružení pro zdravé životní prostředí.
Konečným uzavřením činnosti Svazu invalidů byly sjezdy český a slovenský a mimořádný celostátní, federální sjezd v Brně v červnu 1990. Ty rozhodly definitivně o ukončení činnosti jednotné organizace invalidů a zvolený celostátní útvar Federace zdravotně postižených v ČSFR dostala za úkol náročnou likvidaci a převody stávajícího majetku.
Specifickou péči o zrakově postižené (po roce 1990) dále rozvíjely na území ČSFR v podstatě tři organizace. Byly to již zmíněná Společnost nevidomých a slabozrakých (SNS), založená v dubnu 1990, dále pak v prosinci 1989 založená Česká unie nevidomých a slabozrakých (ČUNS), která do Sdružení zdravotně postižených nevstoupila, a na Slovensku Únia nevidiacich a slabozrakých Slovenska, která se také nestala složkou Sdružení zdravotně postižených na Slovensku.
SNS a ČUNS v letech devadesátých rozvíjely svou specifickou činnost na všech úsecích péče o zrakově postižené paralelně: ve spolupráci i ve vzájemné konkurenci. Na zasedání v červnu 1996 v Hradci Králové se obě organizace sloučily, a vznikla tak Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých (SONS), která je nyní také začleněna do již zmíněné zastřešující organizace Sdružení zdravotně postižených v ČR.