34 Klikatá cesta nevidomých ke gramotnosti

(Zora 2000/3, str. 12—23)

 

Ne, nemíním sepisovat oslavné ódy, těch již bylo dost ze strany jiných, nerad bych se opakoval. Přece však i můj příspěvek je písní pro konkrétno. Rád v ní připomenu hned tři významná výročí: 175 let od vzniku Brailleova písma a 150 let od jeho schválení, které provedl tehdejší ředitel pařížského Národního ústavu pro mladé slepce P. A. Dufau. Třetí, sté výročí, se vztahuje k prvnímu jednání o unifikaci české brailleské abecedy.

Cesta k vytvoření vhodného písma pro slepce byla dlouhá a klikatá. Ještě svízelnější byly podmínky k jeho praktickému uplatnění. Na konci bylo písmo, které výrazným způsobem přispělo k odstranění závislosti slepých na jiných lidech. Vzdělání není dar, ale jedno ze základních práv člověka.

Bylo třeba vykonat mnoho, než bylo slepcům přiznáno právo na spoluúčast v lidské společnosti. A ještě větší bylo třeba vyvinout úsilí, aby jim bylo přiznáno právo na vzdělávání. Od mýtů a legend přes utilitární pojetí a charitativní postavení nevidomého člověka, snahy o jeho rehabilitaci i zneužívání podpory slepců jako prostředku k věhlasnosti společensky tzv. výše postavených, k úsilí samostatných a pracujících slepců zaujmout tvořivé místo ve společnosti, až do úplného osvobození. To byla historická cesta, na které sehrálo slepecké písmo významnou úlohu. Přitom nemám na mysli jen písmo brailleské.

Písmo pro slepce se začíná rozvíjet individuálními pokusy. Dominující přitom byly různé transkripce latinky. První zmínku nacházíme v díle M. F. Quintiliana Institutio oratoria, kde se zmiňuje o možnosti ryté nebo tesané písmo číst prsty. N. Didymos z Alexandrie, coby nevidomý vědec, používal vyřezávaná písmena k označování knih. Nevidomý učitel bagdádské univerzity Al Amidi si znaky pro písmena vytvářel z útržků různých materiálů (asi v roce 1307). Jimi si označoval jednotlivé svazky knih.

V 15. století napsal italský vědec a básník A. Brandolini spis, ve kterém řeší otázku, jak by slepci mohli číst. Na možnost číst ryté písmo prsty upozorňuje i Erasmus Rotterdamský ve svém spisu O správné výslovnosti latinské a řecké řeči (1528). Španělský vědec P. Mexia ve spisu Silvio variarum lectionum na str. 144 doporučuje slepým psát na podložku opatřenou voskovanou vrstvou s pomocí vhodného rydla (1542).^[1] Ve druhé polovině 16. století uveřejňuje svůj návrh vyřezávané latinky španělský učenec F. Lucas z Madridu (1580). V roce 1575 přišel s návrhem vyřezávané latinky také Ital Rampazet. G. Cardano, italský matematik, lékař a filozof, se ve spisu De subtilitate (1552) zmiňuje o možnostech vzdělávat vybrané slepce.

V 17. století se objevují další návrhy. Adet a Hassenfratz doporučují psát hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechává reliéfní stopu. Norimberský právník G. Ph. Hars-dörffer ve svém spisu Deliciae matematicae et physicae (1651) popisuje novou voskovou podložku s rydlem. J. Bernoulli připravil šablonu s vyřezávanými vzory písmen, které bylo možné položit na papír nebo na voskovanou podložku a ostrým rydlem obtahovat. Kolem roku 1676 vyučuje v Ženevě podle své metody nevidomou E. Waldkirchovou.

Z dalších pokusů, kterých bylo velké množství, je zvláštním případem nevidomý lidový léčitel Jacob z Netry. Znaky pro jednotlivá písmena si vytvářel vyřezanými kolíčky. Každému písmenu odpovídaly jiné zářezy. Kolíčky měly funkci zátek. Tímto způsobem si označoval lahvičky s různými léky. Podobné zářezy používal již německý nevidomý filozof, hudebník a matematik U. Schönberger.

Z celé skupiny byl nejvýznamnějším badatelem v tomto směru italský mnich F. Lana Terzi, který ve svém spisu Prodromo (1670) popisuje několik způsobů tajného písma a také písmo pro slepce. Některé z jeho návrhů vycházejí z šifer, které sloužily vojenským účelům i z uzlíkového písma Chipos (kypy), které v roce 1534 objevili Španělé při dobytí Peru. Někteří badatelé toto písmo Inků pokládali za písmo pro slepce. Krátký čas se proto v některých ústavech pro nevidomé v anglosaské jazykové oblasti prováděly pokusy s jeho používáním.

Lana objevil nový prvek při hledání vhodného písma, bod. Jedná se o kombinace reliéfních bodů ohraničených a vzájemně izolovaných dvěma až čtyřmi geometricky uspořádanými liniemi. Počet bodů v obrazci odpovídá pořadí písmene v geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém. Lanovo písmo mohli slepci nejen číst, ale s pomocí speciální pomůcky jím mohli i psát. Ostatní lidé psali hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechával reliéfní stopu. Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipováno bez ohledu na jeho čitelnost zrakem.

Společenské klima, ve kterém zrála Velká francouzská revoluce, přispělo k tomu, že slepec začíná ve společnosti zaujímat místo jako člověk, i když zatím nesvéprávný. Nejchudší skupina slepců je stále odsouzena k žebrotě. Právě z těchto řad si majitel školy krasopisu a tlumočník francouzského ministerstva zahraničí V. Haüy zvolil jednoho, aby ukázal cesty, kterými se má vydat péče o výchovu a vzdělávání nevidomých dětí. Jako první dokázal, že i ony jsou lidmi se všemi vlastnostmi, touhami, postoji, citovým bohatstvím, vlohami i právem na vzdělávání.

V. Haüy učinil zásadní krok pro všestrannou skupinovou výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Paříži roku 1784 založením historicky prvního výchovně vzdělávacího Ústavu pro slepé děti. Plnění tohoto úkolu si nebylo možné představit bez knihy. Téhož roku proto Haüy vytváří hladkou reliéfní latinku. Znal ovšem také takzvané jehlové (propichované) písmo M. T. Paradisové, které nepřijal. Podle J. Guadeta vyšla v roce 1786 první Haüyova kniha Pokus o výchovu slepého dítěte tištěná jeho hladkou reliéfní latinkou.

V. Haüy si byl vědom, že možnost čtení je pouze poloviční alfabetizací. Prováděl proto pokusy s ručním rytím písma do papíru, který podložil měkkou podložkou.

K rozvoji písma pro slepce přispěl i zakladatel a ředitel vídeňského Ústavu pro nevidomé J. W. Klein. V roce 1800 vytvořil vlastní druh reliéfní hladké latinky. Se svým písmem plně spokojený nebyl, protože jím bylo možné pouze tisknout. K vlastnímu psaní později převzal a zdokonalil možnost vypichovat písmena jehlou. K této technice přispěly zkušenosti tří vzdělaných nevidomých žen a jednoho nevidomého učitele. Slečna von Bina si nechala vyrobit sadu lístků s písmeny, kterou seřadila podle pořadí do přihrádek, ze kterých je vybírala a navlékala na nit. M. de Salignac si na své zeměpisné mapy psala poznámky značkami, které vypichovala jehlou. M. T. von Paradis si zapisovala poznámky s pomocí špendlíků zapichovaných do podušky. Byla výbornou hráčkou karetních her. Nechala si je proto označit písmeny vypichovanými špendlíky.

Bezprostředním popudem bylo Kleinovi písmo švýcarského nevidomého učitele F. G. Funka, který přešel na latinku propichovanou sadami jehel upevněných podle tvaru písmene do dřevěného hranolku. Před rokem 1810 dokonce sestrojil zařízení, které se podobalo trojramennému kružítku. Na konci každého ramene byla umístěna sada jehel. Kombinace jednotlivých ramen umožňovala sestrojit písmena. Kleinova jehlová písmena jsou vytvářena řadou drobných bodů. Vznikají propíchnutím papíru sadami jehel upravených do dřevěného, později do kovového hranolku. V roce 1811 nechal svým jehlovým písmem (rafigrafií) vytisknout první knihu.

Počátkem 19. století bylo nejvíce ústavů pro nevidomé děti v Anglii a ve Skotsku. Z nejvýznamnějších podnětů to byla činnost skotské Společnosti pro umění. Vypsala soutěž, do které se přihlásilo více než dvacet autorů slepeckého písma. Bylo to významné společensky, avšak žádné z písem se neujalo. Vedoucím akce byl edinburský knihkupec a nakladatel J. Gall, který své písmo sestavil již roku 1826.

Lavinovitě vznikají nové a nové návrhy nebo úpravy starších typů písem. Zatímco v Anglii a ve Skotsku byla tvořivost organizovaná, na evropské pevnině jsou to akce živelné, nekoordinované.

Nejzajímavější situace je v Paříži, kde s nástupem každého nového ředitele se zavádí i jeho písmo. S. Guillié zavádí v roce 1817 své písmo. Uvolil se vyzkoušet písmo Barbierovo pod názvem Expéditive française, později téhož autora takzvané noční písmo. Další návrh podal M. Gueit (1830) a A. Fournier.

Známý německý nevidomý včelař F. Huber při pokusu o vzdělávání jedné nevidomé dívky počátkem 19. století používal vlastní reliéfní písmo. G. Schibel se v roce 1838 pokusil vylepšit Kleinovu propichovanou latinku. A. Zeune (Berlín) pro psaní používal nejdříve špendlíky, které zapichoval do polštářku. Později vyráběl písmena latinky z nití napouštěných řídkým klihem. Tvaroval z nich písmena a nalepoval na podložku. Obě tyto techniky od něho převzal jeho bývalý nevidomý žák, v té době již ředitel Ústavu ve Vratislavi, J. Knie.

Nevidomý zakladatel a ředitel Ústavu pro nevidomé děti ve Vratislavi J. Knie při vy-učování používal postupně čtyři varianty reliéfní latinky. Z dalších autorů uvádím alespoň jejich jména a vznik písma: B. Mittford (1864), A. Petzelt, V. F. Daniel (1814), Pedro Lorens-Latchos (1856) a další.

Ve Filadelfii se v roce 1833 začala formovat reliéfní latinka. V roce 1834 ji přetvořil S. Howe v bostonský tisk, který krátkou dobu zkoušel i A. Zeune v Berlíně. Z dalších jmen je to například Rouss, který vytvořil fonetický bodový systém. Podobně Strauss.

Výjimečnou osobností je W. Moon. Svoje písmo uveřejňuje v Londýně roku 1847. Ještě donedávna mnozí učitelé v Anglii tvrdili, že Moonovo písmo je vhodné pro ty, kteří ztratili zrak v dospělosti nebo manuálně těžce pracují. Moonův systém, který vychází z reliéfní hladké latinky, je jediný z liniových písem, který se přechodně v praxi ujal. Londýnská Královská knihovna pro slepé obsahovala ještě donedávna takřka polovinu svých knižních fondů právě v jeho písmu.

Druhou výraznou osobností byl Němec W. L. Lachmann. Je tvůrcem hned několika druhů písem. Nejpozoruhodnější z nich je jeho devítibodové písmo. Rozdíl oproti brailleskému písmu je v tom, že jednotlivá písmena se skládají z devíti bodů umístěných do čtverce s jedním výraznějším bodem uprostřed. Jestliže by Ch. Barbier a hlavně L. Braille nevytvořili svá písma, mělo právě písmo Lachmannovo velikou šanci na široké uplatnění.

Ještě několik slov o perličkové latince. Je to systém latinky vytlačované drobnými body. V současné době již nelze zjistit tvůrce. Používalo ji několik autorů. Je to spíše problém studijní. Tištěná perličková latinka vypadá na první pohled jako Kleinova. Nejsou však použity jehly, nýbrž tupé hroty, které papír nepropíchnou, pouze body protlačí. Vzorem české perličkové latinky je čítanka F. Pavlíka, kterou vydal brněnský Ústav v roce 1896. Vysokou úroveň měla například propagační brožura obsahující básně českých nevidomých autorů s názvem V tmách (asi 1935).

Ch. Barbier de la Serre stojí na úpatí vzniku písma Brailleova. Jeho první tajné písmo, určené pro vojenské účely, pochází z roku 1796. Je to soustava fonetických znaků, které vznikají propichováním listu papíru nožem. Od tohoto písma nebylo již tak daleko k písmu pro slepce.

Uvedl jsem, že první v řadě bodových písem bylo Lanovo písmo. První čistě bodové písmo vytvořil Ch. Barbier v roce 1815. Jeho konečná podoba pochází z roku 1819. Akademii věd v Paříži je předložil o dva roky později. Ta je ihned doporučila vyzkoušet v pařížském Ústavu pro nevidomé. Barbierovým písmem bylo posléze vytištěno jeho pojednání o takzvaném nočním písmu (skotografie).

Barbierovo písmo mohly nevidomé děti nejen číst, ale s pomocí speciální šablony bylo možné tímto písmem i psát. Nejedná se vlastně jen o písmena. Jsou to také znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Šířka znaků (dva body vedle sebe) vyhovovala. Barbierův systém je dvanáctibodový, jsou to dva vertikální sloupce bodů vedle sebe, každý sloupec má šest bodů.

Zavedení Barbierova dvanáctibodového písma v Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži podněcovalo tamější žáky k jeho vylepšování. Dosavadní hudební notaci z písmen latinky nahradili soustavou Barbierovou, kterou však upravili do menšího počtu bodů. Nevidomé chlapce tedy zajímalo Barbierovo písmo v první řadě z hlediska možnosti úpravy na hudební notaci.

Učebnice ke vzdělávání slepců

Zora — první český časopis v brailleském písmu

Z hlediska praktického využívání bylo třeba vytvořit soustavu písma, která by se pro čtení hodila lépe. Nevidomí chlapci (mimo L. Braille to byli především jeho spolužáci Gailod a Fournier) vyvolali žákovskou soutěž. Výsledkem bylo několik návrhů, mezi nimiž byl i návrh šestnáctiletého L. Braille, spolužáky ohodnocený jako nejlepší. Ředitel S. Guillié této akci nevěnoval žádnou pozornost, mohl ji považovat za dětskou hru.

Kolem data vzniku Brailleova písma panoval menší zmatek. V literatuře jsem nalezl mnoho důkazů, že to bylo v roce 1825. Tento rok je už dnes všeobecně pokládán za ověřený. Nejasnosti vznikly tím, že L. Braille své písmo předložil jako ucelené a opravené roku 1827 (někteří autoři uvádějí rok 1829), který byl dříve někdy pokládán za rok vzniku písma.

Braille využil možnosti snížit počet vertikálních bodů na minimum a bez rozšiřování počtu sloupců. Zůstaly dva. Zjistil, že z Barbierova dvanáctibodového obrazce postačí šest bodů, které dobře známe. Brailleovo písmo je oproti Barbierově plně ortografické. Je použitelné k zápisu každého jazyka. Braille navíc také vytvořil základní kódy pro matematiku a hudební notaci (1834).

Vedení pařížského Ústavu nejdříve trvalo na používání Barbierova písma. Současně byla zkoušena latinka ředitele S. Guillié. Od roku 1840 také písmo Alstonovo. Nakonec neuspělo ani písmo dalšího ředitele Dufaua. Brailleův systém byl po celých dvacet pět let učiteli odmítán. Oficiálně se situace změnila až roku 1850 (někdy je uváděn rok 1849).

Po nástupu ředitele Dufaua byla situace stejná. Navíc začal důrazně zavádět své písmo. Písmena pro tisk mu odléval tiskař Legrand. Aby se přizpůsobil Španělsku, tiskl také glasgowskou latinkou. Nakonec použil i italskou latinku z rovných linií. Opět neuspěl. Podle svého vyjádření vyčerpal všechny možnosti.

Po těchto zmatcích, kdy nevidomí žáci byli nuceni učit se stále novým písmům, ale hlavně po neúspěších se svým písmem, přijal náhle a nečekaně písmo Brailleovo (1850). Postupně se stává jeho nadšeným propagátorem. Pronáší veřejný plamenný projev na Brailleovu obhajobu, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že jestliže Brailleovo písmo je určené pro slepce, potom oni mají přednost před těmi, co vidí. Dodal: „Toto písmo obsahuje všechny principiální prostředky, kterými se slepci mohou rozvíjet.“ O dva roky později se v Paříži začaly Brailleovým písmem tisknout knihy. Na sklonku svého života se autor dočkal ve své zemi uznání. Plnou důvěru, uznání a lásku spolužáků měl již dávno.

Adaptaci Brailleova písma na český jazyk provedli nezávisle na sobě tři čeští tyflopedové: V. Malý, učitel v Klarově ústavu pro nevidomé v Praze (1873), J. Schwarz, ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně (1880) a V. Novák, učitel v Ústavu v Praze na Hradčanech (1891).

První pokus o unifikaci byl proveden roku 1900. Vznikla soustava, která se používala do roku 1922, kdy byla znovu projednána na úrovni Ministerstva školství a národní osvěty tehdejší Československé republiky. Bylo to u příležitosti schvalování adaptace na slovenský jazyk. Upřesňováním české kodifikace se zabývala porada v roce 1928. Poslední rekodifikace české Brailleovy abecedy byla provedena v roce 1995.

Pomníky k oslavě osobnosti L. Braille jsme vystavěli i u nás. V první řadě to je několik unikátních českých knih z rozhraní 19. a 20. století tištěných v Praze i v Brně, Slepecká tiskárna a knihovna K. E. Macana v Praze, časopis Zora a jiné. Věnujme jim v tomto jubilejním roce mimořádnou pozornost.