(Zora 2004/5, str. 9—12)
Zrodil se z čisté lidské lásky a touhy pomoci. Jeho budova se mohutně vypíná nedaleko místa, kde lidé vídeňští či ti cizozemští tu hledají slibné povyražení, kde se tyčí známé a do daleka viditelné obrovské ruské kolo a je mnoho dalších zábavných atrakcí — Prater. Tam poblíž je sídlo té před 200 lety zrozené instituce, ve které budou vychovávány a vzdělávány nevidomé děti. V současné době ji naleznete na Wittelbachstrasse Nr. 5, Wien, 1020, E-mail: museum@bbi.at.
Po prvním pařížském ústavu je to druhý (v německy mluvící oblasti ale první) světoznámý výchovně vzdělávací Ústav pro nevidomé děti, který právě v tomto roce, a to počátkem měsíce května, oslaví své slavné dvousté výročí záslužné činnosti a zároveň znovu připomene jednu z nejsilnějších osobností, které kdy sloužily nevidomým dětem jako jejich vychovatelé, tj. připomene svého zakladatele J. W. Kleina i další proslulé pedagogy, kteří se zasloužili i o vznik nové vědní disciplíny zvané tyflopedie.
Vídeňský Ústav je ovšem v řadě podobných evropských zařízení (mimo Evropu žádný v této době neexistoval) již osmý (1784 Paříž, 1790 Liverpool, 1792 Edinburgh, 1793 Bristol, 1799 Dublin a Londýn, 1800 Brusel). Vznikl a vyvíjel se především z ideálů i mimořádného sociálního cítění svého zakladatele i těch, kteří přišli po něm.
V době, kdy Kleina plně zaujala myšlenka založit ve Vídni Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé děti, vyšla publikace Krátký návrh ke zřízení ústavu pro slepé děti, kterou napsal vídeňský magistrální rada F. E. Gahais de Paula. Klein se také dovídá o dřívější Haüyově činnosti. S Paříží však užší styky nenavazuje, jelikož po odchodu V. Haüye se tamní ústav vlastně rozpadl. Bez zvláštního povšimnutí ponechává Klein rovněž Weinbergerův nakonec neúspěšný pokus založit ve Vídni takový ústav již v roce 1798. Klein jde svou vlastní osobitou cestou. Jeho úmyslem je věnovat se především malým nevidomým dětem, což bylo v této době stále ještě mimořádně neobvyklé. Většina již existujících ústavů svou činnost totiž zahajovala se staršími dětmi nebo mládeží.
Ústav ve Vídni zahájil svou činnost dne 13. května roku 1804. Prvním Kleinovým žákem se stává nevidomý chlapec J. Braun. Uvádí se, že J. W. Klein nemohl mít šťastnější ruku při volbě prvního nevidomého žáka. Učení mu šlo velmi dobře, jelikož svému učiteli byl hluboce oddán a věřil mu, že vídeňští chudí slepci nemusejí jen žebrat. Po roční intenzivní činnosti ho Klein představil s úspěchem i v Praze, čímž jistě zapůsobil na vlivné činitele, kteří o tři roky později založili zde (i když poněkud jiného zaměření) ústav pro péči o nevidomé děti.
J. W. Klein byl natolik silnou osobností, že prakticky všechny jeho činy po několik desetiletí ovlivňovaly evropské tyflopedické klima. Byla to především jeho první jednoduchá hladká reliéfní latinka, která prošla po celé Evropě několika modifikacemi. Sloužila pouze k tisku (1804). Pro vlastní psaní se v německy mluvících zemích nejvíce uplatnila jeho propichovaná či jehličková latinka (1810). I u nás se Kleinovy psací stroje tohoto typu používaly až do poloviny 20. století.
J. W. Klein je rovněž autorem kolem desítky významných a dlouho živých spisů, ze kterých lze čerpat i v současnosti. Jsou přímým pramenem informací.
Kleinův odborně literární odkaz je co do bohatosti informací mimořádně bohatý a hodnotný. Mimo časopisecké články to jsou následující díla: O chudobě, odstranění žebroty a péči o chudé — 1792; Popis zdařilého pokusu přivést slepé děti k užitečnosti v občanském životě — 1805; O vlastnostech slepců a jak s nimi jednat — 1808; Učebnice vyučování slepých — 1819; Návod k účelnému zacházení se slepými dětmi v kruhu rodinném — 1836; Dějiny vzdělávání slepých dětí — 1836; Ústavy pro slepé ve Vídni — 1841; Vedení slepých dětí, které nejsou v ústavech — 1844; Návod k poskytnutí nutného vychování slepých dětí — 1845; Písně pro slepé a o slepých — 1845; Gymnastika pro slepé — 1847 (vyšla rok před jeho smrtí).
V roce 1837 začal J. W. Klein shromažďovat své učební pomůcky pro jejich zachování, za účelem založit slepecké muzeum. Až do současnosti je později rozšířená historická sbírka součástí jubilujícího ústavu. Po muzeích v Paříži a Coupvray vlastní nejstarší slepecké předměty. Přiznávám se ke své radosti, že ve fondech brněnského Slepeckého muzea se nachází nejstarší Kleinův psací stroj, pravděpodobně z první třetiny 19. století. Ve Vídni jsme podobný neviděli.
Ve vídeňském Ústavu byla počátkem 20. století vytvořena též více než sto let používaná vídeňská krabice pro vyučování matematice na prvním stupni základních škol. Ještě dnes ji zná každý žák základní školy pro nevidomé.
Ve vídeňském Ústavu působili též někteří pedagogové pocházející z českých zemí. Mohu připomenout například J. Libanského, J. Labora, F. Entlichera i jiné. Rovněž zakladatel brněnského Ústavu J. N. F. R. Beitl získal právě ve Vídni pod vedením J. W. Kleina své pedagogické zkušenosti.
Nedávno jsem na tomto místě psal o velikém přátelství J. W. Kleina a ředitele berlínského Ústavu J. A. Zeuna. Rád v této souvislosti připojuji zmínku o celoživotním přátelství brněnského ředitele J. Schwarze s již uvedeným ředitelem Ústavu ve Vídni J. Libanským. Nakonec připojuji jen povzdech, že přátelské a odborné vztahy obou ústavů, tedy vídeňského a brněnského, byly vlivem čtyřiceti let nás oddělující „železné opony“ zpřetrhány a k naší lítosti dosud neobnoveny.
Pracovníci vídeňského Ústavu přispěli svými zkušenostmi i pedagogickými spisy k prvotní koncepci tyflopedické teorie i praxe. Přispěli ke vzniku speciální pedagogiky tyflopedické, která se začala jako vědní disciplína formovat na rozhraní 19. a 20. století.
Mimo Kleinových spisů je to několik dalších autorů, mezi kterými vyniká O. Wanecek se svými Dějinami výchovy nevidomých (1909). Mimořádně významné je encyklopedické dílo ředitele A. Mella Encyklopedická příručka pro slepectví (1900), které je dosud neopomenutelným pramenem poznání.
Na tomto místě nelze podrobně popsat úlohu vídeňského Ústavu v evropském i celosvětovém rozmachu výchovy a vzdělávání nevidomých dětí i mládeže. Tento příspěvek k tomuto neopomenutelnému výročí je proto pouze blahopřáním všem jeho současným pracovníkům.