Tablo nejstarších výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé děti a mládež
(Zora 2007/9, str. 6—10)
Shodou historických okolností se stalo, že si v tomto roce připomínáme 200. výročí založení zpočátku převážně léčebného zařízení pro chudé slepé děti v Praze na Hradčanech a 175. výročí založení Klarova Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro slepce v Praze. Oba ústavy se zpočátku svým pečovatelským programem vymykaly z pojetí převážné většiny evropských ústavů, které byly vcelku již při svém založení podobné: všeobecné vzdělání školního typu na elementární úrovni a dílny pro odrostlejší chovance, škola dvou až pětitřídní, v dílnách získávali starší chovanci základy dělnických dovedností. Jakmile to československé společenské poměry a místní legislativa umožnily, vyučovalo se i některým řemeslům a nevidomí žáci měli možnost získat úplné základní vzdělání nejprve zkouškou z učiva měšťanské školy, v druhé polovině 20. století pak po diferenciaci ústavů v nově vzniklých dvoustupňových národních školách pro nevidomé žáky zkoušky odpadly.
Ve svém příspěvku nazvaném Kalendář dvou pražských ústavů (Speciální pedagogika 1997/4) jsem poukázal na to, a rád bych navázal, že tímto vývojem prošly rovněž i oba pražské Ústavy. Přijetím učitele J. Bezecného a později činností učitele A. Doležálka přerostla v hradčanském Ústavu medicínská péče na výchovně vzdělávací. V Klarově ústavu se více než padesát let chovanci nezúčastňovali školního vzdělávání. Počalo se rozvíjet až po nástupu R. M. Klara kolem roku 1888. K úplnému středoškolskému vzdělání mají nevidomí absolventi základních škol přístup až v druhé polovině 20. století a otevírají se možnosti vzdělávání vysokoškolskému.
Z organizovaných zájmových činností na většině ústavů to byla především hudba. Na některých ústavech se hudba postupně stala i přípravou k jejímu profesionálnímu provozování. Tak vznikly vlastně dva cíle, minimální a maximální, to jest jednak zájmová hudební činnost a jednak náročná příprava k povolání hudebníka či hudebního pedagoga. Přípravou ladičů klavírů se zabýval již Národní ústav pro mladé slepce v Paříži. Naprostá většina absolventů ústavů se však věnovala řemeslu. K rozšíření profesí dochází v druhé polovině 20. století.
Nevidomí žáci při vyučování (1895)
Ústavy se postupně rozvíjely podle národních nebo místních možností a potřeb po celé 19. století. Ve 20. století se zásadně diferencují na zařízení školního všeobecně vzdělávacího typu a různě zaměřené speciální školy střední. Některé země zůstávají při původním typu, jiné speciální školy základní i střední ruší a zavádějí dobrovolné či povinné integrované vzdělání nevidomých i slabozrakých dětí a mládeže v místních školách. Počátky i rozvoj kolektivního vzdělávání nevidomých a slabozrakých dětí byly úzce spojeny se společenským klimatem, ve kterém tyto instituce působily.
Pro historický přehled by mohlo být užitečné, možná i zajímavé a poučné, se podívat, jak si ústavy v bývalém Československu stojí v řadě jiných podobných zařízeních v zahraničí. Tento příspěvek si proto neklade náročnější úkoly, než uvést tablo obsahující datum vzniku vybraných ústavů.
Československo:
1807 Praha-Hradčany. Byl stanoven úkol „...vytrhnout slepce z nečinnosti“. Vznikl jako Soukromý ústav pro slepé děti a na oči choré (v původním pouze německém textu ovšem bylo ...für arme blinden Kinder)
1832 Praha, Klarův ústav. Vznikl na základě bezvýchodného stavu většiny absolventů hradčanského Ústavu, kteří nemohli po odchodu najít žádné uplatnění. Většina jich potom byla na obtíž rodině i domovským obcím. Byl založený jako zařízení zaopatřovací a zaměstnávací
1835 Brno. U nás první ústavní zařízení ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých absolventů pro vlastní obživu
1913 řemeslné dílny v Prešově vznikly jako pobočka Ústavu v Budapešti
1922 Státní ústav v Levoči. V roce 1923 byly k němu připojeny prešovské dílny nevidomých řemeslníků
1923 Mukačevo (tehdejší Podkarpatská Rus)
Zahraničí:
1780 v Srbsku byla uzavřena Škola pro nevidomé guslary. Datum jejího vzniku není známé
1784 Paříž. Historicky první Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé děti a mládež. V roce 1817, obnovení ústavu s názvem Národní ústav pro mladé slepce. Působil zde Louis Braille
1790 Liverpool
1792 Edinburgh. Edinburská společnost pro umění vypsala v roce 1830 soutěž pro vytvoření reliéfního písma, které by mohli číst nevidomí čtenáři. Sešlo se na dvacítku návrhů, z nichž se nakonec žádný neosvědčil
1793 Bristol
1799 Dublin a Londýn
1800 Brusel
1802 Paříž, druhý ústav V. Haüye
1804 Vídeň. J. W. Klein vytvořil dva typy reliéfní latinky
1806 Stockholm
1806 Berlín-Steglitz
1807 Milán a Petrohrad
1808 Amsterdam
1809 Curych, Drážďany a Petrohrad (druhý ústav)
1810 Richmond
1815 Königsberg
1817 Varšava
1818 Neapol
1819 (1818) Wroclaw
1820 Barcelona
1823 Lisabon
1824 Linec
1825 Bratislava (maďarský)
1826 Freising (Mnichov)
1826 Pešť (Budapešť)
1828 Mississippi (pro černošské děti)
1829 Braunschweig
1829 Boston
1830 Hamburg
1830 Stuttgart
1831 Belfast
1832 New York
1833 York (Anglie)
1833 Halle an der Saale
1834 Bromberg
1837 Columm, Bern, Frankfurt nad Mohanem a Manchester
Pokračovat v pouhém soupisu historických dat by jistě nebylo zajímavé. Zbývalo by vyjmenovat více než dalších sto dvacet takových institucí, jejichž soupis jsem si pořídil.
Ústavy pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí a mládeže byly zakládány a působily až do poloviny 20. století. Již dříve však vznikaly samotné speciální školy jednak nezávisle, ale především diferenciací ústavů, tedy rozčleněním na všeobecně vzdělávací školy základní i střední školy učňovské a podobně. Avšak překvapivě mnoho ústavů setrvává na tradiční pozici původní organizace, která byla doplněna o nově se objevující možnosti přípravy k novým povoláním a zaměstnáním absolventů.
Snad nejzajímavější z tohoto pohledu jsou právě ty nejstarší ústavy, například v Paříži, Vídni, hned několik na území Velké Británie a jinde. A naopak, v některých zemích jsou speciální školy zrušeny a prosazuje se nařízená povinná integrace vzdělávání nevidomých žáků. Je to například ve Švédsku, Itálii. Většina států však zůstává na poloviční cestě, tedy legislativou je umožněna volba způsobu výchovy a vzdělávání nevidomých i slabozrakých dětí. Volba zůstává na rodičích. V tomto stádiu je i naše republika.