Poznámky k teorii estetické výchovy nevidomých

(Tyflologické listy 1968/2, str. 3—14)

 

Nevidomý vnímá umění ponejvíce prostřednictvím sluchu. Hmat má ve vnímání umění některé zvláštnosti. Sluchové vjemy mohou zprostředkovat vnímání umělecké. Umění, která se zvukově neprojevují, mají v životě nevidomého nejčastěji význam obecně poznávací. Poznání v umění má své zákonitosti. Míníme se zamyslet nad tím, jak některým těmto zákonitostem vyhovuje kompenzační proces a jak jsou změnou gnóze ovlivněny zákonitosti poznávání umění.

Řešení této otázky souvisí s některými nápomocnými vědami. Například: estetikou, fyziologií vyšší nervové činnosti a gnozeologií. Vnitřní podmínky nevidomého i ve vnímání umění charakterizují jeho zvláštnosti poznávacích činností. Vnější podmínky jsou ovlivněny defektivitou.

Velmi zřídka podrobujeme fakt ztráty zraku rozboru z hlediska poznávání umění. Pokud jde o nevidomého, ten si velmi často tyto změněné situace nemíní přiznat. Proto veškerá zjišťování v tomto směru mají být pokud možno objektivní, s vyloučením jakékoliv idealizace. Naším úkolem je připravit optimální podmínky k tomu, aby každé umění mělo v životě nevidomého své místo. Některé vlivy budou estetické, jiné budou působit svou objektivní existencí. Všechna umění mají však být užitečná.

Vzhledem ke změněné gnózi je jisté, že nevidomý nemůže každé umění vnímat stejně dokonale. Mnohá poznává přímo, jiná prostřednictvím zprostředkovaných představ. Některá poznává jako umění, jiná vnímá jako objektivní předmět. Nevidomý tedy ztratil nejen světlo a tmu, barvy, plochy a mnohotvárný prostor poznávaný zrakem. Ztratil přirozený způsob poznávání, který je v mnohých případech v poznávání umění nenahraditelný.

V některých pedagogických disciplínách máme přesně vypracované úkoly a cíle. Máme zdůvodněné výchovné plány. V estetické výchově by bylo třeba zaplnit některé mezery. Jednou z nich je výzkum možností vnímání umění hmatem.

Právě v současné době, kdy se průmyslová společnost mění ve vědecko-technickou, je třeba estetickou výchovu zdůraznit. Cítíme-li to tak, je třeba, abychom předem poznali, co nevidomé odlišuje v poznávání umění, jestli je tomu skutečně tak.

Vnímání umění je zvláštní formou poznání, které nevzniká jen aritmetickým součtem vjemů všech smyslů. Vnímání umění je kvalitativně novou složkou našeho vědomí. Řídí se zvláštními zákony, které jsou ovšem podmíněny základními procesy naší gnóze. Smyslové vnímání v umění je prvním stupněm jeho poznání.

Zrakové vjemy v poznávání umění nelze dosti dobře nahradit. Nevede nás to však k tomu, že proto nevidomý nemůže poznat umělecké vzruchy. Víme, že neúčast zraku lze v některých případech suplovat. Je to významný moment, protože tímto nejenže věříme ostatním smyslům v jejich možnosti změnit své stránky psychiky vnímání, ale v našem případě spoléháme na intelekt člověka. Prosté suplování zraku, které přichází v úvahu i u vidomých, nemá kompenzační charakter. Ten se uplatní jen ve změněné gnózi, to jest v trvalé, nikoliv přechodné, ztrátě zraku.

Zrakové vjemy jsou neoddělitelnou složkou našeho poznání i v umění. Zkušenost ukazuje, že nevidomí přesto nejsou vyřazeni z přebohatých zážitků, které skýtá umění. Vyrůstá před námi nová otázka, jak řešit rozpor mezi tak velkou úlohou zraku ve vnímání umění a zkušeností, která ukazuje, že většina nevidomých má vysoké kulturní zájmy.

Umění neexistuje mimo vědomí, neexistuje ani mimo nevidomého člověka. Při vzniku a vnímání umění je třeba splnit tři základní podmínky.

1. objektivní podmínky na lidském vědomí nezávislé

2. subjektivní reakce člověka

3. umění je projevem lidského vědomí. Proto jeho vnímání se neobejde bez subjektivního dotváření. Právě to je základním elementem aktivizace vnímání. Při poruše některé z těchto tří podmínek se vnímání a dotváření uměleckého vnímání mění. Nás budou v první řadě zajímat změny v možnostech subjektivních reakcí — tj. změny gnóze.

V umění můžeme rozlišovat dva základní procesy: 1) tvořit umění, 2) jeho vnímání. Oba jsou si vzájemně podmíněny. Tento fakt je také jedním z kritérií, když uvažujeme při posuzování blízkosti nebo vzdálenosti některých umění ve změněných podmínkách.

V současné době je člověk tak úzce svázán se společností, že se vlivům umění nemůže vyhnout nikdo. Je neoddělitelnou součástí našeho života a proto řešení této otázky se shora uvedeného úhlu je neodkladné. Zvláště bude třeba řešit poznání subjektivního dojmu o hloubce poznání.

Proces poznání má své fyziologické základy. Kompenzační proces je zvláštním druhem poznání, protože jde v zásadě o stejné fyziologické dráhy, mění se jen jejich některé vztahy. Z fyziologického hlediska je to proces složitější. Jsou vybudovány náhradní spoje. Netýká se to jen senzitivních cest. Do nových podmínek se adaptuje celá vyšší nervová soustava. Nemění se tak kvantita vjemů, ale jejich kvalita, což je z hlediska důležitosti kompenzujících smyslů nezbytné. Kompenzace zasahuje reflexivní akty, principy dynamických stereotypů, útlumovou činnost, zpětné aferentace apod.

Nejméně pozornosti jsme dosud věnovali zpětným aferentacím. Ony jsou kontrolou správnosti provedených reakcí. Zdokonalením zpětných aferentací docílíme zdokonalení kompenzačního procesu. Platí to i v poznávání umění. Protože z fyziologického hlediska jde o zkoumání náhradních drah, je zřejmé, že jejich funkce bude náhradní. Fyziologické dráhy se náhradními spoji prodloužily. Staly se složitějšími a proto i pomalejšími. Vnější i vnitřní vzruchy jsou brzděny na nespočetném množství synapsí.

Cesta od podráždění k reakci je nejen delší, ale také překonává více překážek.

Poznání se uskutečňuje vzájemným působením tří složek: smyslovým vnímáním, myšlením a praxí. Je-li narušen kterýkoliv stupeň poznání, výsledky se deformují. Schází-li zrak, je to nedostatek z nejvážnějších. Praxe, to nejsou jen subjektivní pocity, ale objektivní skutečnost.

Rozeznat předmět jako specifickou realitu, to ještě neznamená toto umění poznat. Samo rozeznání je jen elementárním stupněm. U nevidomých se dosti často setkáváme s tím, že nesprávně určují hloubku svého poznání. To je onen nedostatek zpětných aferentací. Stává se, že nevidomý má dojem, jakoby jeho poznání bylo dokonalé. Může setrvávat ve svém omylu tak dlouho, pokud ho zkušenost nepřesvědčí. Nevidomému ve vnímání umění nejen, že schází zrak, jeho činnost se snažíme kompenzovat, ale také mu scházejí zpětné zrakové aferentace, které pomáhají poznat stupeň poznání. Vnímání není jen pouhým součtem. Je vždy nekonečně tvárné a v umění je to dokonce nezbytné.

Člověk je schopen poznání. Každý má právo se domnívat, a to platí tím více v umění, že právě jeho poznání je nejhlubší. Poznání umění je skutečně u každého z nás rozdílné. Jestliže máme smysly v pořádku, tato rozdílnost vznikla v myšlení.

Jistě nelze bez podivu hovořit o tom, že nevidomý poznává malířství, film, architekturu apod. A přece se s takovým tvrzením setkáme. Tím více nás upoutá sdělení hluchoslepého, že: „poslouchá“ hudbu. Odmítneme však, že tuto hudbu poznává jako umění. Obraz je určen ke vnímání zrakem, hudba ke vnímání sluchem. Socha ke vnímání zrakem. V divadle slyšíme řeč, ale co podstatné pantomimické části hry? Literární dílo čtené. To může i nevidomý. Ale co zrakové představy? Vidíme, jak tyto naznačené situace mění možnosti poznání. Bez zrakových vjemů se mění úloha zprostředkovaných představ.[1]

Velmi nás zaujme sdělení hluchoslepého, že rád poslouchá hudbu. Poslouchá ji hmatem. Můžeme mu přiznat i to, že má z takových vjemů nesmírnou radost. Můžeme mu však přiznat, že tuto hudbu zároveň poznává?

V nových podmínkách se vnímání zbylými smysly mění. Při ztrátě zraku je takový jedinec nucen vjemy ostatních smyslů hlouběji analyzovat. To záleží v tom, jaký význam přikládá vjemům zbývajících smyslů. Je jisté, že nevidomý má zcela jiné vztahy ke svým hmatovým a sluchovým vjemům než vidomý. Tento kompenzační úkol je jedním z nejnáročnějších. Je hnací silou rozvoje psychiky vnímání náhradními smysly. To má zvláštní význam i ve vnímání umění a hlavně v jejich poznávání.

Vzhledem ke svému poměrně vysokému věku a trvalému zájmu znám velký počet nevidomých dětí a několik generací dospělých různého věku a nejrůznějších životních osudů. Žiji mezi nimi od svých jedenácti let. Jsou to nevidomí. Přispěl k tomu nejen můj věk, ale především mé široké zájmy v oboru.[2] Například nevidomý K. L., znalec literatury, divadla i hudby. Jeho překvapující znalosti z oboru umění jsou založeny převážně na výjimečné paměti, logické úvaze a umělecké citlivosti. To kompenzuje některé nedostatky v poznávání umění. Vyniknout ve znalostech některých uměleckých oborů může proto, že si je vědom svého nejspolehlivějšího kompenzačního prostředku — tj. výjimečné paměti — a užívá jej. Sám říká, že v literatuře i divadle — přesto, že je nesmírně miluje — se mnohdy smiřuje s tím, že se jeho některé představy neshodují se záměry autora. Zdůrazňuje možnosti představy umělecky dotvářet a přetvářet.

R. Krchňák, nevidomý hudební pedagog a spisovatel. Sám je — podle svého sdělení — přesvědčen o tom, že literaturu může nevidomý poznat plně a přece nejpůsobivější z jeho prací jsou ta místa, která nejsou kopiemi cizích vjemů, kde neopisuje. Přitom nesouhlasí s mými vývody, které ukazují, že ve vnímání literatury mají nevidomí některé překážky, které sice nemají na celkové umělecké poznání zásadní vliv, ale jsou zde a máme s nimi počítat.

Při komplexnosti estetické výchovy nevidomých jsou tři umění důležitá svým uměleckým působením. Je to hudba, literatura a slovesný projev. Ostatní umění nelze ovšem vyčlenit. Působí svou funkcí. Mají jiné významy než umělecké, ale stejně tak nezbytné.

I v umění si nevidomý vytváří představy přímé a nepřímé. Stává se ovšem, že některé nepřímé pokládá za přímé, což zkresluje poznání.

Jestliže má hluchoslepý radost ze záchvěvů hudebního nástroje, které vnímá s pomocí svých rukou, jsme rádi. Obklopí-li se nevidomý spoustou krásných obrazů, při nejbližší příležitosti mu přispějeme vhodným darem. Jestliže čte rád krásnou literaturu, víme, jak se mu nejlépe zavděčit. Touží-li po divadle, jdeme s ním rádi. Každého kulturního zájmu si u nevidomých vážíme. Však zájem sám není kritériem poznání. V rozboru gnóze umění má být co možná objektivní, protože jen tak je možné povznést estetickou výchovu na vyšší stupeň.

Úloha sluchu byla snad již oceněna ve vnímání hudebního umění, které se projevuje jen tóny, jež může nevidomý slyšet přinejmenším zrovna tak dokonale jako vidomý. Však co hmat? Přesto, že se mu připisuje schopnost nahradit zrak ve vnímání trojrozměrného výtvarného umění, jsou jeho možnosti přececeněny. Hmat pro své fyziologické vlastnosti není schopen zastoupit zrak v poznání krásných předmětů, které jsou tvořeny pro zrak. Naše snahy však mají ještě mnoho cest, jak využít hmatu k estetickému poznání.

Tak jako vrcholem zrakového a sluchového vnímání je estetické poznání, je tomu také u hmatu. Krásu však může hmat poznávat takovou, která odpovídá jeho psychickým a fyziologickým zákonitostem vnímání. Nezřídka se stává, že při demonstraci některé pomůcky si žák všímá takových věcí, které jsou podřadné. Ale to zase jen z hlediska zrakového. Hmat je v užším kontaktu s objektem. Nelze proto tyto mimořádné projevy odsuzovat jako stav nepozornosti — což se stává — ale snažíme se z toho plynoucí poznatky upotřebit v rozvoji hmatových estetických prožitků.

Hmat si libuje v kráse spíše některých jednotlivostí než celku. Zde se pojetí zrakové a hmatové rozchází diametrálně. Zrak prostor analyzuje, hmat syntetizuje. Krásné linie pro hmat jsou oblé plochy. Členěné a ostře lomené tvary hmat nerozliší a je vzdálen uměleckému poznání. Ostré tvary jsou mu dokonce odpuzující, třeba by byly pro zrak ty nejkrásnější a nejhodnotnější. Dalším momentem je problém velikosti předmětu.

Krása pro hmatové vnímání vzniká jiným uspořádáním věcí. Charakteristické jsou zde jednotlivosti, z kterých se vychází a teprve později se má dospět k celkům, jejichž poznání hmatem je velmi obtížné.

V umění však nejde jen o čisté pocity krásy, v poznávání umění se uplatňují všechny tři stupně poznání. Jevy věcí vnímá receptor, podstatu poznává myšlení. Vyvstává tedy další problém, jak vytvářet estetické hmatové představy. To je věcí dlouhých výzkumů. Jisté však již nyní je, že nelze tak primitivně nahradit zrak hmatem a nepřihlížet ke specifikům hmatového vnímání. Tyto myšlenky potvrzuje sama praxe. Vzpomeňme na vývoj bodového písma. Proč bylo nutné? Proč nebylo možné vystačit s četbou vytlačených písmen užívaných v černotisku?

Jsem si vědom toho, že jsem asi nedostatečně úplně uspokojil. Většinu problémů jsem jen nadhodil. To však v rámci tohoto článku ani jinak není možné. Jde nám o to, abychom se důkladně zamysleli a ve spolupráci s pracovníky příbuzných vědních oborů přispěli k estetické výchově nevidomých dětí školního věku.



[1] V současné době je oblíbeno modelování. Známá je škola Š. Axmana. Vypracoval metodu, která umožňuje nevidomým modelovat předměty i postavy lidí. Pozorujeme, že se mezi jednotlivými modeláři objevují osobitá pojetí a různý stupeň řemeslné dovednosti. Umění něco vymodelovat ještě neznamená umělecký výkon v pravém slova smyslu. Je to ovšem chvályhodná činnost organizátora. Na druhé straně si s rozpaky prohlížíme výkony nevidomé malířky v publikacích, které vydává společnost Okamžik. Jestliže se v prvním případě jedná o smysluplnou činnost, kterou můžeme nazvat přiměřenou, malování barvami nás přivádí přinejmenším do rozpaků

 

[2] Připomínám výběr témat svých časopiseckých a větších samostatných prací

 



Další><PředchozíKultura, estetika, umění Apogeum