(Estetická výchova 1975, str. 156—157)
Filantropické snahy J. R. Beitla vyvrcholily v roce 1835 založením Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně-Zábrdovicích. Ve svém domku soustředil několik nevidomých a tím projevil své přesvědčení, že nevidomí nemusejí být společnosti jen na obtíž. Realizoval dřívější pokusy některých lidumilů, kteří se snažili získat finanční prostředky na založení vychovávacího a vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Brně. Roku 1846 byl otevřen ústav v nově postavené budově na dnešním Žerotínově náměstí, kam byli začleněni i Beitlovi chovanci. Tak začíná nová doba, doba velkého úsilí o výchovu či vzdělávání nevidomých v Brně. Rozmach výchovných opatření můžeme zaznamenat v době, kdy byl ředitelem J. Schwarz. Rozšiřuje se vyučování hře na hudební nástroje a zavádí obor ladění klavírů. V roce 1892 má již ústav pěvecký sbor a velkou dechovou kapelu. Po roce 1880 přicházejí první bodově tištěné hudebniny. Tato skutečnost měla značný vliv na přechod od amatérizmu k profesionálnímu zaměření nástrojové výuky.
V letech 1868 až 1910 působí zde první nevidomý učitel hudby R. Bauer, který po studiu u Wettiga a Křížkovského vykonal v roce 1889 zkoušku učitelské způsobilosti k vyučování hudbě. Hudbě se však v ústavu vyučovalo daleko dříve, jak dokazují doložená jména: J. Faust, J. Trávníček a F. Pöschl. Bližší podrobnosti o těchto učitelích se nepodařilo zjistit. Od založení ústavu do dnešního dne působilo v ústavu 36 vidomých, slabozrakých a nevidomých učitelů hudby, kteří vykonali mnoho užitečné práce. Přispěli značnou měrou ke zvýšení kulturní úrovně chovanců a žáků. Připravili celkem 81 nevidomých a slabozrakých učitelů hudby (27 vykonalo státní zkoušky z hudby, 34 absolvovalo Střední hudební školu internátní pro mládež s vadami zraku v Praze — SHŠI. Na SHŠI v současné době studuje 9 bývalých žáků ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně, studuje na Odborné ladičské škole internátní pro mládež s vadami zraku v Praze a na konzervatoři v Brně). Přípravě žáků ke středoškolskému studiu hudby se věnuje neustále velká péče. Na SHŠI odchází průměrně 25 procent žáků 9. ročníku. V letošním roce se ke zkouškám připravuje dokonce 50 % žáků. Pozornost se však nesoustřeďuje jen na žáky, u nichž se předpoklady ke středoškolskému studiu hudby projevují. To dokazuje skutečnost, že z celkového počtu 80 žáků školy je 34 žáků členy dětského pěveckého sboru — tedy přibližně 43 procenta.
Současná doba je charakterizována snahou o modernizaci vyučování hudbě. Dřívější pokusy o zavedení pojmu aplikace všeobecných hudebně pedagogických metod, zásad a postupů jsou již překonány. Modernizace u nás znamená především přesun audio-vizuálních vztahů do oblasti audio-taktilní[1]. Žádná aplikace, nýbrž specifická klasifikace a interpretace výchovných a vyučovacích metod, zásad a postupů je základní pedagogickou zásadou. Rozbor specifik rozvoje některých hudebních schopností a dovedností nevidomých žáků je nutné provádět ze stereognostického hlediska, jinak by hudební pedagogika tyflopedická nemohla dosáhnout těch cílů, které v hudební výchově stanovuje.[2] Což je cíl minimální a maximální. Minimální cíl HV je stanoven z hlediska ZDŠI pro vidomé žáky, maximální vychází z cílů LŠU. Těchto cílů lze dosáhnout zásadou stereognóze člověka. Důsledkem tohoto pojetí je nový pohled na kompenzaci zraku přiměřenými postupy. Přiměřenost audio-vizuálních hudebních vztahů se proto přesouvá do vztahů audio-taktilních. Potíž je ovšem v tom, že toto hledisko není dosud uplatňováno na všech ZDŠI pro zrakově postižené žáky.
Hudební výchova nevidomých z historického hlediska se vyznačuje čtyřmi etapami, charakterizovanými cíli hudební výchovy. Již od prvních pokusů o kolektivní internátní výchovu se v ústavech pro nevidomé vyučovalo hře na hudební nástroje. Jak se lze v archivech přesvědčit, dělo se tak i v Brněnském ústavu. Tím, že hudba zpočátku byla chápána jako utěšitelka slepcovy duše, byl postaven první cíl. Ve druhé polovině 19. století působí již několik nevidomých varhaníků a hudebníků v zábavních podnicích. Cílem tohoto údobí byla příprava nevidomého hudebníka k povolání, zatím však nekvalifikovaného. Koncem 19. a v první polovině 20. století se počínají prosazovat nové cíle, tj. získání kvalifikace učitele hudby, avšak společnost se pramálo starala o jejich existenční uplatnění. V současné době v LŠU nebo jiných odborných pracovištích působí asi 175 nevidomých a slabozrakých učitelů hudby. Posledním cílem je tedy integrace a adaptace kvalifikovaných nevidomých a slabozrakých učitelů hudby. Nejde tedy jen o samotné hudební vzdělání, nýbrž i o společenskou upotřebitelnost[3].
V současné době se chystá nová koncepce speciálního školství, v níž hudební výchova a hra na hudební nástroje bude i nadále zaujímat význačné postavení. Hudbu mohou nevidomí vnímat přímo, bez zprostředkování — což nelze říci o ostatních uměních, z nichž většina vyžaduje zrakové vnímání. V hudbě získávají nevidomé děti své první umělecké zážitky. Modernizace vyučování se projevuje v praxi i teorii hudební výchovy. V praxi se jedná především o interpretaci zobecněných závěrů, v teorii o vědeckou klasifikaci výchovných a vyučovacích hudebních metod, zásad a postupů. ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně se na této práci podílí značnou měrou. Byly zde zkonstruovány speciální učební pomůcky pro hudební výchovu, provedeny základní výzkumy rozvoje hudebních schopností a dovedností nevidomých a závěry uplatněny v praxi i teorii hudební výchovy. Čilá teoretická činnost v současné době usiluje o moderní koncepci hudební pedagogiky tyflopedické, která v rámci tyflopedie řeší specifické otázky hudební výchovy nevidomých, slabozrakých a tupozrakých žáků základních škol a vymezuje specifika základních hudebních pojmů.
140. výročí založení výchovně-vzdělávacího zařízení pro nevidomé zastihuje kolektiv pedagogických pracovníků v plném pracovním úsilí pro moderní pojetí výchovy a vzdělávání nevidomých a slabozrakých žáků. Učitelé hudby nezůstávají stranou. Svou prací přispívají k vytváření všestranně rozvinuté osobnosti zrakově postiženého člověka.
[2] Tyflopedie je jednou z pedagogických disciplín speciální pedagogiky defektologické. Zabývá se výchovou nevidomých a slabozrakých dětí i dospělých osob
[3] (1) Integrace je nejvyšším stupněm socializace zrakově vadného člověka. Adaptace vyžaduje již určitá přizpůsobení pracoviště. Jednou z příčin byl můj násilně intimovaný odchod z aktivní hudebně pedagogické činnosti, který byl důsledkem tříletého politického tlaku nového vedení školy podporovaného stranickými orgány KSČ. Zásadní moje chyba byla spatřována ve styku s jedním disidentem
(2) Pro doplnění textu předcházejícího článku připojuji informaci: na str. 156 je otištěn notový záznam šestihlasé ruské písně, jejíž úpravy jsem autorem. K notovému zápisu připojila redakce následující text: „V minulém roce oslavila ZDŠI pro nevidomé v Brně 140. výročí svého založení. Je to výmluvné jubileum v péči o zrakově postiženou mládež. V současné době navštěvuje ZDŠI kolem 80 dětí, z nichž 27 je členem dětského pěveckého sboru. Od roku 1967 jej řídí J. Smýkal. Jako jiné pěvecké sbory i Brněnští navázali družební přátelství. Jejich partnery jsou děti ze ZDŠI v Bratislavě. Vzájemně se poznávají a vyměňují zkušenosti. Plodem jejich spolupráce jsou pak společná koncertní vystoupení, kdy se spojují v padesátičlenné těleso.“