(Zora 1985/7, str. 21—24)
Informace o brněnském Ústavu pro nevidomé doplňuji o činnost pátera N. Doležela. Na brněnský Ústav byl přijat v roce 1918 jako katecheta. Již v roce 1921 na svou žádost obdržel dlouhodobou dovolenou, aby za účinné pomoci ředitele A. Špičky realizoval plánované akce spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku, jehož byl tajemníkem. Jednalo se o založení několika zaopatřovacích ústavů pro nevidomé děti a mládež.
Je zajímavé, že N. Doležel nerozvázal pracovní poměr se Zemským ústavem natrvalo. Dlouhodobá dovolená mu poskytovala určité možnosti. Skončila vlastně až v roce 1943, kdy je jmenován vrchním ředitelem všech moravských ústavů pro nevidomé. V té době má však již Zemský ústav v područí, jak se ještě dovíme.
Spolek Péče o slepé si nekladl za cíl dát nevidomým pracovní příležitosti v plné šíři. Založil pro ně tři zaopatřovací ústavy. Přijímáni byli chovanci, kteří se v dravé kapitalistické společnosti nedovedli uživit. Byly to ústavy v Chrlicích u Brna a v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Spolek zřídil rovněž Opatrovnu s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. K rekreačnímu pobytu zakoupil zámeček Mitrov na Českomoravské vrchovině.
Ředitelem všech těchto zařízení se stal pozdější předseda a tajemník spolku Péče o slepé páter N. Doležel. Neváhal do tak slibného podniku vložit svůj dědický podíl 200 000 Kč. Zato po celý život pobíral dva vysoké platy. Jeden jako zaměstnanec Zemského ústavu na dovolené, druhý mu vyplácel spolek Péče o slepé. Měsíčně to činilo kolem 5 000 Kč (za první republiky). Vloženým jměním získal nárok na rozhodující slovo. Váha slova se v té době řídila majetností člověka.
Základním heslem Spolku byla „péče o slepé od kolébky do hrobu“, kterou Doležel chápal v tom smyslu, že naplnil svá zařízení dospělými slepci, kteří potom žili odloučeni od rodiny i od společnosti. Chovancům z bohatých rodin se přál dlouhý život, chudým se zato uspořádal tklivý pohřeb a přál věčný život v blaženosti. V těchto represivních zařízeních přežíval vlastně středověk.
N. Doležel nerozlišoval schopné a neschopné nevidomé. Podle jeho koncepce, která byla v souladu s cíli spolku Péče o slepé, vyžadují všichni nevidomí péči v segregačních zařízeních, aby snad společnosti nepřekáželi. Pokus se zřízením dílen, jak plánoval ředitel A. Špička, nevyšel, protože výdělky dosahovaly výše kapesného. Zakrátko se dílny staly prostředkem neslýchaného vykořisťování nevidomých dělníků. Vyvrcholilo ve válečných letech, kdy se vedoucí neštítili zamlčovat zvláštní potravinové a jiné příděly, které rozprodávali. Podobně i ze zabijaček zbyl pro chovance pouze prejt a kousíček masa. Že zde žili nevidomí, kteří trpěli TBC, to se vůbec nebralo v úvahu.
Jen díky novým společenským vztahům se kléru nepodařilo uchvátit výchovu nevidomých na Moravě. Zatímco se Zemský ústav staral, aby připravil své absolventy k aktivnímu životu, spolkové ústavy držely nevidomé v pasivitě. Stali se objektem charitativní péče a byli povinni se jí podřídit. Zaměstnanci byli vybíráni z nejoddanějších kléru. Jelikož měli vesměs velmi nízké platy, přiživovali se na úkor nevidomých, kde se jen dalo.
Vrchní ředitel se svými přisluhovači netrpěl nouzí. Ústavy objížděl jen v době, kdy se v hospodářství konala zabijačka, nebo se vyskytla jiná, pro něho vhodná příležitost. Chovanci byli neuvěřitelně vykořisťováni a někteří z nich zemřeli na TBC.
Ústav v Chrlicích byl otevřen v roce 1922. Přes počáteční pokus byli zde nevidomí prakticky v nečinnosti až do roku 1936. Nevidomí dělníci neměli žádný podíl na zisku. Obdrželi pouze 30 Kč kapesného měsíčně. Pojištěni nebyli. Ošacení a obuv nedostávali. Byli závislí na obdarování od příbuzných nebo jinými osobami.
Ředitel Zemského ústavu plánoval, že do tohoto zařízení budou odcházet připravení dělníci a ze svého výdělku budou spokojeně žít. Zdejší životní podmínky však nebyly pro ně přijatelné, a tak zůstávali jen ti, kteří z nedostatku jiných možností museli.
V roce 1940 sem byl nastěhován Zemský ústav. Kartáčnickému mistru i správci se tím rozšířily možnosti přiživit se na práci učňů.
Roku 1950 bylo zařízení postátněno. V roce 1951 je Ústav transformován v Ústav sociální péče pro nevidomé a předán do péče odboru sociálních věcí. Práceschopní a staří nevidomí mají možnost pracovat v dobře zařízené dílně. Většinou jsou to činnosti v kooperaci s družstvy invalidů.
Roku 1924 zřídil spolek Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku Zaopatřovací ústav v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Navazoval na pojetí zařízení v Chrlicích s tím rozdílem, že přijímal nevidomé s kombinovanými vadami. V roce 1940 sem byli predisponováni někteří chovanci Zemského ústavu, kteří nebyli schopni se samostatně uživit a rodina se jich zřekla.
V roce 1950 je ústav postátněn. V roce 1951 se zřizuje domov pro staré nevidomé a dislokuje do odboru sociální péče. Postupně se zařízení přeměňuje na běžný domov důchodců. Nevidomí jsou umísťováni pouze do Chrlic.
(Zora 1985/8, str. 35--38)
V roce 1926 vznikla Opatrovna s mateřskou školou pro nevidomé děti v Brně-Pisárkách, Masarykova 246, později Jundrovská 246, nyní Veslařská 246, kterou vybudoval spolek Péče o slepé za podpory ředitele A. Špičky.
Toto zařízení mělo dvě oddělení. Prvním oddělením byl azyl pro nevidomé děti raného a předškolního věku trpící imbecilitou a idiocií. Nebylo výjimkou, že zde byly zdržovány děti školního věku. Do druhého oddělení byly přijímány děti, které se připravovaly ke školní docházce v brněnském Ústavu pro nevidomé.
Do první skupiny patřily sice děti nevidomé, ale sociálním prostředím a výchovou zanedbané, mentálně nevyzrálé i tělesně nevyvinuté, o jejichž vzdělávání nebo výchově nebylo možno uvažovat. Z jejich pobytu ovšem plynuly značné finanční prostředky. N. Doležel dobře rozvážil, které dítě vzít může a na které by se doplácelo. Otřesnost jeho „péče od kolébky do hrobu“ lze například dokumentovat tím, že tyto děti nespaly v postýlkách, nýbrž na slamnících umístěných v koupelně na zemi, kam se denně stěhovaly po ranní hygieně ostatních dětí. Kanálek koupelny sloužil rovněž k odtékání moče. Před zrakem návštěvníků byly dobře ukryty. Jejich ubytování připomíná ustájení.
Druhou skupinu tvořily děti vzdělavatelné. Některé byly později přeřazovány do Zemského ústavu. Výběr nebyl prováděn systematicky podle věku a vyspělosti dítěte, nýbrž podle toho, jak se to vedení tohoto zařízení hodilo. Děti z bohatých rodin, na které rodiče dobře platili, byly zde zdržovány bez ohledu na jejich školní věk. Děti z chudých rodin, na které dobře platila domovská obec, byly zde zdržovány do věku deseti let i déle.
Cílem výchovy nebyla příprava pro samostatný život. To N. Doležel považoval za zbytečné. Škola byla v jeho pojetí pouze vhodným zaměstnáním dětí. Chceme ovšem popravdě vydat svědectví o tom, že vybrané děti byly vychovávány a vzdělávány. Výchova byla přísně katolická. Učitelkami byly dokonce používány pomůcky, které v pozdější době, vlivem zrušení mateřské školy, byly zapomenuty. Dochovaly se podložky s otvory pro vkládání různých destiček některých geometrických tvarů. Byly také používány pomůcky pro nácvik šněrování bot aj. Jejich autora se nepodařilo zjistit. Jisté je jenom to, že podobné pomůcky si učitelky nebo řádové sestry obstarávaly samy. Nestávalo se, že by ředitel N. Doležel projevil o ně hlubší zájem.
Při všech opatřeních převládala nikdy nevyřčená zásada: žít znamená přežít. Otřesně působí vyprávění tehdejší chovanky M. K., která uvádí, že tyto děti byly za svá nicotná provinění trestány jedním až dvěma dny hladovky. Třikrát denně se jim podával pouze chléb s vodou. To jim bylo šest až deset let ve 20. století.
Toto byla ona „péče od kolébky do hrobu“ ve své skutečné podobě, která byla před veřejností dobře, předobře, maskována. Připomeňme si, že vstup do zařízení byl rodičům zakázán. Některé děti nebyly svými rodiči vůbec brány domů. Trávily zde celé dětství. Nezískaly nebo ztratily představu o skutečném světě a nedivme se proto, že se již nikdy v nich nepodařilo vypěstovat aktivitu k samostatnému životu. Mnohé z těchto dětí se za několik let, po absolvování školy a učebního poměru v Zemském ústavu, jako dospělí vraceli zpět do některého ze zaopatřovacích zařízení spolku Péče o slepé. Mnohé děti, které měly to štěstí, že se jich tato převýchova nedotkla, nebo mohly žít se svými rodiči, naučily se bránit proti tvrdosti života a v dospělosti našly cestu ke spokojenému samostatnému životu.
Lidé, kteří denně vzývali Boha, dovedli být tak nesmírně krutí k těm, o které měli pečovat. Ruce, které se nechávaly líbat a vzpínaly se k Bohu s prosbou o vlastní blaho, tyto ruce však dovedly také nemilosrdně trestat!
V období druhé světové války byly do budovy umístěny tři nejnižší ročníky školy Zemského ústavu. Pohostinství však trvalo jen krátkou dobu. Jelikož se N. Doležel nedohodl s ředitelem školy J. Pozdníkem, byly otevřeny elementární ročníky školy v rámci spolku Péče o slepé. Byl to pokus, který směřoval k převzetí celé školy pod správu katolického spolku. Jen díky zásadním společenským změnám se to nepodařilo.
Ředitelem školy byl kněz, výchovu vedly řádové sestry. Působily zde dvě učitelky. Nepodařilo se mi o nich získat bližší informace. V letech 1926 až 1932 vyučovala J. Jadvičková, 1932--1941 M. Hoňková. Po nastěhování části školy Zemského ústavu zde střídavě vyučovali jeho někteří učitelé. Po ukončení válečných událostí převzal školu opět Zemský ústav.
Opatrovna s mateřskou školou zanikla roku 1950. Předpokládalo se totiž, že „za změněných společenských vztahů bude v socializmu nevidomých ubývat“. Ukázalo se, že je to tendenční a neodborný posudek! Budova byla zabrána pro záchytný domov mládeže.
Ukázalo se, že nevidomých dětí neubývá. Situace se stala velmi tíživou již v sedmdesátých letech. Mateřskou školu nebylo možno otevřít proto, že scházely potřebné prostory. Trvalo tedy téměř třicet let, než byla Mateřská škola pro nevidomé děti v Brně obnovena mimořádným úsilím ředitele. V září 1978 byly přijaty první děti.
Snažil jsem se vést čtenáře stopami, které započaly před 150 lety v malém domku za podmínek, které se poněkud liší od jiných. Zakladatel Ústavu J. N. F. R. Beitl byl sám chudý, ale dovedl svým zaujetím a neúnavnou prací položit základy slavné tradici ve své době jednoho z největších ústavů v Evropě.
Svými několika příspěvky jsem mínil zároveň neuměle připomenout další pokračovatele v započaté práci, kteří věnovali své největší úsilí výchově nevidomých na Moravě.
Mohli bychom si již jen přát, aby tvůrčí činnost všech současných pracovníků neutuchala a plodila další vzácné ovoce v obsahu radostného života nevidomých.