Vývoj slepeckého tisku

(Zora 1987/10, str. 28—32)

 

Sedmdesáté výročí vzniku časopisu Zora inspiruje k zamyšlení nad všemi otázkami, které souvisejí s vývojem tisku reliéfního taktilního písma. Při této příležitosti bych rád připomenul hlavní rysy těchto snah.

První zmínka o tisku knihy se objevuje v souvislosti s činností Bernoulliho, který ji měl údajně vytvořit pro nevidomou Walkirchovou. Nepopisuje se ani druh písma, ani technika tisku. Tuto v současné době neověřitelnou informaci nepovažujeme proto za odpovídající skutečnosti. V dějinách tyflopedie se totiž s podobnými nadsázkami setkáváme častěji.

První ověřenou zprávou o tisku knih reliéfní latinkou je praxí podložený popis tiskařské techniky V. Haüye. Tiskl dřevěnými typy písmen, která se na měkké podložce lisovala do vlhkého papíru (1786). Vznikal tak reliéf písmen, která se při trošce trpělivosti mohla hmatem číst. Haüy vybudoval v pařížském Ústavu tiskárnu, ve které mohli pracovat i jeho nevidomí žáci. Francouzský mechanik Boucher sestrojil v roce 1785 speciální lis pro tisk Haüyovým písmem. Je zajímavé, že reliéfní písmena se zpočátku barvila černě, aby byla zrakem lépe čitelná.

Nizozemská slepecká tiskárna —

sázecí stroj a speciální lis pro brailleské (brajské) písmo

 

J. W. Klein svou první hladkou latinku v roce 1805 lisoval nejdříve s pomocí papírových matric. V roce 1808 má již typy písmen ze dřeva, v roce 1811 vylepšuje jejich tvary podle Straussova návrhu. Klein však se svým písmem spokojen nebyl, protože to považoval pouze za poloviční alfabetizaci nevidomých. K vlastnímu psaní převzal možnost vypichovat písmena jehlami. K této zásadní změně přispěly zkušenosti dvou slavných nevidomých žen. M. de Salignac si na své zeměpisné papírové mapky vypichovala písmena jehlou. M. T. Paradisová si své poznámky zapisovala do podušky s pomocí špendlíků. Důvodem bylo však Kleinovi písmo švýcarského nevidomého učitele F. G. Funka, který od svých původně drátěných písmen přešel na latinku propichovanou sadami jehel (rafigrafie) upevněných podle tvaru písmene do dřevěného hranolku. J. W. Klein potom vynalezl svůj všeobecně známý Kleinův psací stroj, jehož použitím bylo možno lehce tisknout reliéfní latinku propichovanou a z jednotlivých listů vázat knihy.

Všechna reliéfní písma, která byla v první polovině 19. století vytvořena pro nevidomé (a bylo jich několik desítek), bylo nutné sázet v tiskárnách, nebylo možno jimi psát.

Brailleovo (Brajovo) písmo se zpočátku rozšiřovalo jako rukopisy. Technika tisku, která umožnila vytvářet celé knihy, se vyvíjela prakticky po celou druhou polovinu 19. století. V tomto ohledu vyniká osobnost učitele pařížského Národního ústavu pro mladé slepce V. Ballua. V roce 1851 vynalezl odlévací zařízení. Stranu, vysázenou dřevěnými brailleskými (brajským) písmeny, otiskl do sádrové kaše, ze které se po zaschnutí odlila do kovové plotny. Teprve z této matrice se tiskly jednotlivé listy knihy. Tisk byl ovšem proveden pouze po jedné straně. V roce 1875 rekonstruoval Ballu své zařízení tak, že bylo možno tisknout oboustranně, ale meziřádkově. Snaha o ušetření papíru ho posléze vedla k vynálezu oboustranného tisku mezibodového (1884), kterým bylo umožněno obě strany listu papíru plně potisknout. První impulz poskytl Balluovi objev J. Levitteho. Upozornil na možnost tisku oboustranně mezibodově již roku 1867.

Balluovou technikou se knihy tiskly v Brně kolem roku 1880, zatímco v Praze se tisklo přímo sázenými typy. (Toto zařízení se dochovalo.) V roce 1894 převzal Balluovu techniku mezibodového tisku pražský Klarův ústav. Nebyla tehdy ještě používána „puncírka“, jak se soudilo. Švédové převzali tyto zkušenosti roku 1887. Již v roce 1828 začala tiskárna v Louisvillu s tiskem podle Haüyovy techniky. Podobně i v nové moskevské tiskárně roku 1885.

V 19. století byla kniha pro nevidomé vzácností. Knihovny v ústavech pro nevidomé byly opatrovány s velkou odpovědností k jejich vysokým výrobním nákladům. Týká se to knih ručně opisovaných, ale také tištěných. Finanční náklady byly skutečně mimořádné. Z toho důvodu se hledaly levnější a hlavně méně pracné způsoby tisku.

V devadesátých letech 19. století následovaly za sebou nezávisle na sobě dva převratné vynálezy. Je to Hallův (USA) a Hinzův (Německo) sázecí stroj. F. Hall jej vynalezl v roce 1893 ve Filadelfii. Německý tyfloped F. Hinze v roce 1895. Jiný německý tyfloped E. Kull sestrojil rovněž stroj, kterým se sázelo brailleské písmo k tisku. V Evropě se nejvíce rozšířil sázecí stroj Hinzův. (Původní výrobek se dochoval v Brně a Varšavě.)

Tyto sázecí stroje (tzv. puncírky) sázejí brailleským písmem do plechu podobným způsobem, jakým se píše na Pichtově psacím stroji. Sází se ovšem na dva plechy současně. Obtisky do papíru se provádějí vsunutím listu papíru mezi tyto dva plechy. Takto vzniklá matrice se společně s papírem vloží do speciálně upraveného lisu. Převratnost takového sázení písma je v tom, že matrice není třeba získávat odléváním. Původně nožní pohon posuvu matrice byl později nahrazen různými způsoby elektrickými. Lis nahradily dva gumové válce, mezi kterými matrice projížděla. Po druhé světové válce se i tato činnost elektrifikovala. Tímto způsobem se vlastně tisknou knihy dodnes. Elektrifikace sázecích strojů je doplněna o automatizaci formou děrných pásků, počítači aj.

V posledních desetiletích se objevují nové způsoby tisku, které využívají plastické hmoty. Jednak se matrice pro „puncírky“ vyrábějí z novoduru, jednak je to stříkané písmo (nejdříve v Anglii), které je tvořeno nastřikováním bodů na papír. Od šedesátých let se v některých případech k tisku z matric používá novodur, později durofol.

Také se provádějí pokusy tisknout zpěnitelnými barvami, které mají tu vlastnost, že po zahřátí se rozpínají. Individuální pokusy byly provedeny i u nás asi v letech 1979 až 1980. Výhodou je možnost používat běžné tiskařské stroje. Zdá se, že tato technika byla odmítnuta předčasně. V poslední době stoupl opět zájem o zpěnitelné barvy poté, kdy se v obchodech objevily lehce reliéfní tapety. Konají se také pokusy s fúzrovou technikou.