(Zora 1988/1, str. 28—31)
Současnou úroveň informací a vzdělanosti člověka si nelze představit bez všestranného používání písma. Nejedná se pouze o prostředek, který uchovává myšlenky a děje a zprostředkovává je v časovém posunu. Písmo je také neodmyslitelnou stránkou jazyka vůbec. Působí na úroveň jazykového myšlení skupin i jednotlivců a zprostředkovává způsoby myšlení jiných lidí v minulosti i současnosti.
Z tohoto hlediska bylo historicky nevyhnutelné, aby — až přijde čas — vzniklo i písmo pro nevidomé, protože jejich pozvolná sociální integrace se vyvíjela zároveň s rozvojem společnosti. S pokusy o tvorbu takového písma se setkáváme od starověku. Jestliže se demokratizace vzdělávání všech lidí pohybovala v rámci každé vývojové etapy stále blíž k masovosti, potom se dalo očekávat, že podobný trend zasáhne i skupinu zrakově těžce postižených — i když s historicky nutným opožděním.
Ve starověku nebyla výchova nevidomých ani nutná ani možná. Bylo by tedy absurdní očekávat pozornost společnosti v tomto směru. V otrokářském řádu byl výjimečně umožněn přístup k základům věd nevidomým z tzv. vyšších vrstev obyvatelstva. Feudalizmus poskytoval nevidomým péči regresivní. Pouze bohatí jedinci si mohli činit nároky na základy vzdělání.[1] První pokus o masovou a kolektivní výchovu a vzdělávání nevidomých se objevuje až v předvečer Velké francouzské revoluce jako výraz jejích pokrokových a filantropických cílů. O zrovnoprávnění však bylo nutné vytrvale usilovat dalších dvě stě let, a to zatím bez nároků na přiměřené zaměstnání.
Postupná společenská rehabilitace a následně i integrace osobnosti nevidomých, jak ji můžeme z historie zaznamenat, se odrazila i v oblasti jejich možnosti přístupu k informacím a přiměřenému vzdělání. Tato cesta měla svá specifika. Nejdříve společnost vůbec odmítala nevidomé vzdělávat, protože vzdělání bylo výsadou úzkého okruhu lidí. Nevidomí jsou všeobecně považováni za nevzdělavatelné. Později se připouštělo, že v některých oblastech lidských činností mohou být slepci užiteční. Tato utilita byla selektivně diferencována podle společenského původu. Ale i v takovém případě se jednalo pouze o členy bohatých vrstev obyvatelstva nebo o nevidomého, kterého se některý člen majetné třídy rozhodl podporovat. Pohnutky však byly většinou charitativní nebo atraktivní pro osobu mecenáše.
Slepí lidé byli všeobecně pokládáni za nevzdělavatelné až do konce 18. století, kdy V. Haüy, zakladatel historicky vůbec prvního Výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé (Paříž 1784), jako první v praxi dokázal, že nevidomý je také člověk se všemi lidskými vlastnostmi, touhami, citovým bohatstvím i právem na vzdělání a touhami po informacích. Zdálo by se tedy, že: „hráz byla protržena“. Brzy nato však začínají někteří tyflopedové tomuto trendu bránit s odůvodněním, že vzdělání nevidomým škodí, protože si prý tím více uvědomují svou těžkou situaci. A konečně: jaképak vyšší touhy, jestliže nebylo co do úst!
Již ve středověku se objevují ojedinělé tlaky samotných nevidomých jedinců na přístup alespoň k elementárnímu stupni vzdělání.[2] Nechtějí se pouze potulovat světem jako žebráci, nechtějí dále sloužit v klášterech jako profesionální modliči. Jedním z prvních důsledků takových snah bylo založení Akademie nevidomých hudebníků a básníků (Palermo 1661) a jiná podobná sdružení. Tehdy již zrakově těžce postižení jedinci majetné skupiny si kladou nároky na vzdělání, a tak vznikají první významnější pokusy o tvorbu specifického písma.
Střední vrstva nevidomých se zabývá potulným muzicírováním. Mezi nimi jsou i písničkáři a vypravěči. Jednoho z nich idealizuje F. Škroup ve své opeře Fidlovačka. Známí jsou jihoslovanští nevidomí guslaři (O. J. Karadžić, staroruští bajanisté aj.). Potulní slepí hudebníci a vypravěči se stávají sami nositeli nejrůznějších ústně předávaných informací. Nejchudší skupina slepců byla odsouzena k trvalé žebrotě. Právě těchto nejubožejších se V. Haüy ujímá, aby jako filantrop-idealista ukázal cesty, kterými se má vydat péče o slepce. Jeho pedagogický a didaktický optimizmus se potom v praxi plně potvrdil jako oprávněný. Začínají se vytvářet předpoklady k naplnění staletých snů.
Zvláštní význam v tomto smyslu měly a mají periodika pro nevidomé. Mimo vše-obecných informací a článků se vzdělávacím obsahem plnila vždy mimořádně důležitou funkci společenskou a zájmovou. Sedmdesát ročníků časopisu Zora je toho výrazným důkazem.
Jaké asi měl tento slepecký časopis místo v rozvoji jiných podobných periodik? Pokusím se zachytit ty, o kterých se mi podařilo získat informaci o datu jejich vzniku. Připomínám, že mimo uvedený seznam vycházelo ještě mnoho dalších, jejichž vznik se mi nepodařilo zjistit.
Nekladu si nároky na podání úplného přehledu. Vzhledem k tomu, že většina současných časopisů vznikla až po roce 1917, zaujímá česká Zora i v tomto pořadí čestné místo.