(Zora 1989/6, str. 1—5)
Jestliže usilujeme o to, aby život zrakově těžce postiženého dítěte se rozvíjel v radost a všech jeho formách, jako speciální pedagogové soustřeďujeme k tomu všechny své síly. MDD je jednou z příležitostí, kdy bychom měli výsledky své činnosti zhodnotit. A tak tedy hodnotila i Tyflopedická poradna SI v Brně.
O problému depistáže a evidence nevidomých a těžce slabozrakých dětí předškolního věku se vědělo již od začátku sedmdesátých let, avšak školské orgány KNV jej řešily formálně, jako ostatně mnoho jiných věcí. Ředitel základní školy (tehdy ZDI) neměl v tomto smyslu žádná práva, a tak se o záchytu rodin, ve kterých je vychováváno zrakově těžce postižené dítě, dlouhá léta pouze mluvilo. Ministerstvo školství nedovedlo vymezené pravomoce v tomto okruhu sledovat. Přijímání žáků do ZDŠI pro nevidomé a slabozraké bylo až dosud živelné. Projevoval se nedostatek žáků, a proto bylo nutné vyučovat v odděleních. Do školy přicházeli žáci starší a zanedbaní. Na Moravě byla podceňována úloha mateřské školy pro nevidomé. Nechuť národního výboru rozšířit mzdové fondy byla příčinou, že mateřská škola pro nevidomé byla v Brně založena až v roce 1978, a to proti vůli nadřízeného školského orgánu.
Když jsem tehdy v září 1978 jako ředitel školy zakládal Mateřskou školu pro nevidomé v Brně, byl jsem si vědom toho, že bude konečně třeba začít se zabývat depistáží a evidencí především nevidomých dětí kojeneckého, batolivého i předškolního věku systematicky. Jakmile jsem měl možnost (1977), ihned jsem ve spolupráci s tehdejší sociální pracovnicí školy M. Eliášovou začal spolupracovat s moravskými oftalmology. V krátké době se nám podařilo evidovat dostatek dětí vhodných k umístění do mateřské školy.
Pravidelnou poradenskou činnost jsme zahájili v roce 1977 tím, že jsme zvali rodiče na besedy a radili se s nimi, jak vychovávat jejich těžce ZP dítě, aby se co nejvíce omezil jeho parciální rozvoj. Jednalo se o individuální pohovory s rodiči za účasti jejich dítěte. O žádných jiných formách jsme zpočátku neuvažovali, nebylo odkud čerpat zkušenosti. V následujících letech jsme formy spolupráce s rodiči rozšířili o třídenní internátní setkání rodičů a jejich dítěte se speciálními pedagogy v prostorách ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně na Veveří. V tomto období jsme již požádali o spolupráci asistentku H. Flenerovou a O. Čálka, CSc. U příležitosti Mezinárodního roku invalidů jsme vydali knížku pro rodiče, která je zároveň první publikací svého druhu u nás.
Za čas se začaly vyskytovat některé problémy vyplývající z toho, že mateřská škola je oprávněna přímo spolupracovat až s rodiči tříletého dítěte. Vyskytly se uměle vytvořené překážky pro spolupráci s rodiči kojenců a batolat. Víme však až příliš dobře, že právě v tomto věku dítěte je působení speciálního pedagoga a psychologa nejdůležitější a nej-účinnější. I nadále jsme se proto snažili o to, aby rodiče těchto dětí netrpěli osamoceností a bezradností. Vždyť mnozí z nich dokonce ani nevěděli, že je možné nevidomé dítě zdárně vychovat. Dostali jsme se nakonec do situace, kdy spolupráce s těmito rodiči nám byla vytýkána jako překračování pravomoci, ale pokračovali jsme dál.
Několikrát jsme se pokusili vzbudit zájem o otevření tyflopedické poradny při některé zdravotnické organizaci nebo v rámci organizací sociálního zabezpečení. Vedly k tomu okolnosti, že právě tyto resorty pečují o dítě před vstupem do předškolního věku. Avšak naše snahy se nesetkaly s pochopením.
Tyto i jiné důvody nás vedly k tomu, že v únoru 1988 jsme pokusně otevřeli Tyflopedickou poradnu při MěstV SI v Brně. Realizaci poradenské služby jsme chápali jako rozvíjení rehabilitačních programů SI. Dosavadní zkušenosti potvrzují, že řízená součinnost s rodiči nejmenších těžce ZP dětí je ze strany rodičů přijímána s vděčností a má proto kladné výsledky. Činnost Poradny poněkud brzdí malý zájem některých brněnských nevidomých funkcionářů rady ZP při MěstV SI v Brně. Zato tím větší dík patří zdravotní sestře A. Vašířové, která se Poradně věnuje s láskou.
Cílem naší činnosti je připravit nevidomé a těžce slabozraké dítě ke vstupu do mateřské školy. Z toho vyplývají úkoly rozvíjet schopnosti a dovednosti dětí i rodičů do té míry, aby výchova probíhala nerušeně a zbavila se kladných i záporných předsudků. Z prostředků, které mají pomoci plnit stanovený úkol, to jsou pohovory, speciální hračky, informace o životních perspektivách dítěte, o soustavě škol aj. Tomu také odpovídají formy činnosti: návštěvy v rodině, kolektivní besedy rodičů s tyflopedem, individuální pohovory s rodiči za účasti jejich dítěte, týdenní rehabilitační soustředění rodičů s dětmi, rodinné rekreace a poskytnutí odborné, ale rodičům srozumitelné literatury. Jsme přesvědčeni, že právě těmito formami, za účinné pomoci MěstV SI v Brně a mimořádným pochopením ÚV SI v ČSR jsme obsáhli péči o dítě a rodinu uspokojivě.
Nová brněnská Poradna vznikla po dohodě s novým vedením ZŠ a MŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně. Tato dohoda mj. obsahuje nejdůležitější bod: že Tyflopedická poradna při MěstV SI v Brně bude provádět depistáž a evidenci i poradenskou službu pro rodiny do věku tří let jejich dítěte. Po dovršení tohoto věku převedeme dítě do evidence Poradny při MŠ pro nevidomé v Brně, případně převedeme dítě do evidence jiné školy.
Až donedávna jsme měli velké potíže s depistáží. Záchyt dětí jsme prováděli prostřednictvím oftalmologů obou moravských krajů. V poslední době jsme se však více soustředili na spolupráci s pediatry. Jsme ve styku s okresními odborníky v pediatrii, kteří tento bod péče o dítě a rodinu projednávají na okresních seminářích obvodních dětských lékařů. Setkáváme se zde s mimořádným pochopením, a proto se nám v poslední době daří včasný záchyt dětí s nejtěžšími zrakovými vadami. Po všech životních zkušenostech i práci na ZŠ pro nevidomé a slabozraké mohu potvrdit, že právě Svaz invalidů považuji za nejbližší organizaci všem problémům, se kterými se rodiče setkávají. Zdůrazňuji, že zdravotnické orgány mají tendenci výchovu biologizovat a tím její rozsah i obsah zužovat. Je to pochopitelné, vždyť lékař není speciální pedagog. Sociální zabezpečení se zase soustřeďuje na pasivní péči, tj. poskytuje nárokové nebo dobrovolné finanční dávky ze státních prostředků ve prospěch rodiny. Od pracovníků národních výborů nemůžeme ovšem vyžadovat, aby bez zvláštní přípravy chápali hluboké problémy rodiny. Mezinárodní den dětí je pro nás příležitostí bilancovat. Naše souhrny neobsahují překvapující sumy hmotných prostředků věnovaných ve prospěch dětí. Zato jsou bohaté na součty skutků, kterými jsme pomohli řešit nejobtížnější životní situace mladých rodičů. I když se z takových hodnocení radujeme, máme před sebou ještě hodně úkolů, které směřují ke konečné institucionalizaci poradenství při Svazu invalidů, které mělo být dalším kvalitativním krokem v péči o dítě a rodinu.