(Zora 1989/5, str. 25—27)
Možnost uskutečnit několikadenní rehabilitační soustředění rodičů a jejich nevidomých předškolních dětí je vymožeností, kterou mohou plně ocenit pouze účastníci. Tentokrát jsme již mohli vycházet ze zkušeností, které jsme nabyli při první akci tohoto druhu před dvěma roky.
Soustředění se konalo v rekreačním středisku Svazu invalidů v Hodoníně u Kunštátu. II. oddělení sociální rehabilitace ÚV SI v ČSR je pořádalo ve dnech 7. — 12. prosince 1988. Organizaci a program připravila Komise rodičů a přátel ZP dětí. Zúčastnilo se 14 dětí ve věku od 3 do 4 let se svými rodiči a 7 rodičů mladších nevidomých a těžce slabozrakých dětí.
Každá skupina měla svůj vlastní program. Rodiče, kteří zde byli bez dětí, se zúčastňovali besed o specifiku výchovy jejich dítěte a konali pravidelné hospitace ve skupinách, které byly tvořeny 3—4 dětmi. Hlavním zaměřením činností s dětmi byla volná i řízená hra. Do programu byly zařazeny výchovně zaměřené vycházky. Při všech činnostech jsme uplatňovali specifická hlediska a individuální přístup ke každému dítěti zvlášť. Rodiče dětí byli neustále přítomni, aby se praktickými ukázkami přesvědčili o tom, jak lze řešit rozvoj jednotlivých okruhů dětských dovedností.
Určitým nedostatkem bylo, že v poměrně malých prostorách místností pracovaly sice pouze tři děti, ale bylo přítomno 3—5 rodičů, tři vychovatelky a 2—3 rodiče, kteří zde děti neměli. Nebylo v našich silách zajistit potřebný klid a soukromí pro dítě, které je na ně zvyklé z domova. Nejvíce to vadilo dětem, které mají sklon k instabilitě nebo těm, které nemají sourozence a nejsou zvyklé na dětský kolektiv. Přesto dosáhli pracovníci s dětmi znatelné pokroky především v oblasti volního přístupu ke hře.
Příště budeme muset věnovat více pozornosti poznávání makroprostoru a pro skupinu rodičů bez dětí připravit více konkrétních pomůcek, tj. hraček a herních situací.
Činnost skupiny rodičů bez svých dětí vedla H. Flenerová, asistoval O. Čálek. Skupinu pedagogických pracovníků, kteří se věnovali přímé práci s dětmi, instruoval J. Smýkal. Pro tuto činnost se podařilo zajistit několik zkušených tyflopedek a studentů kateder speciální pedagogiky v Praze a Olomouci. Zvláště vhodné bylo zařazení čtyř studentek z olomoucké UP, které zde vykonávaly praxi v rámci studia.
První den byl věnovaný seznámení s prostředím a vzájemnému poznání dětí s pedagogy. Během všech ostatních dnů byl dodržovaný pravidelný režim dne, prakticky shodný s režimem v mateřské škole. Program jsme volili takový, abychom obsáhli nejdůležitější okruhy činností manuálních, sebeobsluhy (oblékání a jídlo), orientace v prostoru a tělesné zdatnosti. Jsou to činnosti, ve kterých se nejvíce uplatňuje specifické hodnocení výchovných metod.
Mimo běžných hraček a herních pomůcek jsme připravili několik speciálních. Také jsme si ověřovali koncepci obrázků pro nevidomé předškolní děti.
Rodiče se zájmem vyslechli několik přednášek, které se týkaly oftalmologické péče (S. Rodný a A. Šuldová), sociálních opatření (M. Skalická), zákonitostí rozvoje dětské zručnosti a orientace na ploše (J. Smýkal), tyflografiky (J. Jesenský), výroby a používání typografických pomůcek (F. Ficián), úlohy Svazu invalidů (J. Cerha) aj. Průběžně byly promítány filmy a diapozitivy o práci v pionýrských táborech (R. Vachule).
Na závěr účastníci konstatovali, že dobrovolná činnost pracovníků v rámci Svazu invalidů by měla být převzata některým ze státních resortů. Tato cesta je však velice dlouhá. Pokud se tak nestane, je Svaz invalidů v rámci svých rehabilitačních programů připraven v této činnosti pokračovat ve prospěch přípravy nevidomých a těžce slabozrakých dětí i jejich rodičů pro aktivní život.