(Zora 1986/6, str. 22--25)
S vývojem písma pro nevidomé úzce souvisela otázka, jakým způsobem jim bude umožněno psát. Desítky návrhů, které v průběhu celého devatenáctého století podávali autoři reliéfních písem (latinky hladké, perličkové, propichované, specifické reliéfní znaky pro písmena i bodové soustavy), upřednostňovaly přednost čtení zrakem. Jestliže reliéfními latinkami nebylo možno psát, nýbrž pouze tisknout, řešili to mnozí tvůrci návrhy šablon pro psaní tužkou. Nevidomý četl reliéfní latinku nebo jiné reliéfně upravené písmo, avšak psát měl tužkou. Tato tendence byla uplatňována hlavně v zemích, kde nebylo rozšířeno Kleinovo písmo (propichovaná či jehličková latinka -- rafigrafie), kterým mohli nevidomí psát poměrně snadno, i když čtení působilo potíže především řemeslníkům, jimž těžkou prací ztvrdly ruce.
Pomůcky pro psaní tužkou vznikaly i v době, kdy již bylo známo brailleské písmo, a to především ze strany tyflopedů, kteří je pro jeho nesnadnou čitelnost zrakem odmítali.
Pomineme-li zatím návrh P. Mexii, který jako jediný doporučoval nevidomým pro psaní podložku s voskovou vrstvou, vidíme, že až 19. století řešilo tuto otázku v širším měřítku.
Jednou z nejznámějších pomůcek byla matrice E. E. Hebolda, která umožňovala psát velkými písmeny latinky. Zkonstruována byla v roce 1847, i když mnozí autoři uvádějí jiná data. Přirozeně, že tímto písmem mohli nevidomí psát, ale nemohli je číst. Psaní tužkou používali k dopisování s vidomými. Jednalo se o dvoulistovou kovovou matrici, která byla na horní části opatřena několika řadami obdélníkových otvorů, do kterých se vpisovala písmena na vložený papír. Tvary písmen byly vymezeny těmito otvory opatřenými v obou bočních stranách středovými zářezy. Můžeme ji přirovnat k dnešní pražské tabulce, která by měla spodní kovovou desku hladkou.
Heboldově pomůcce předcházela Müllerova šablona, která se vyskytuje již v roce 1822.
Méně známé jsou francouzské pomůcky. Pařížská podložka je destičkou formátu A4 s reliéfně vyznačenými linkami. Po přitlačení papíru se na něj tyto linky otiskly a vedly nevidomého, aby psal v řádku reliéfních linek. Mimoto se listy papíru s vyznačenými reliéfními linkami vyráběly jako samostatná pomůcka. Za zmínku stojí rovněž značně složité zařízení nevidomého F. Faucaulta z roku 1839, rafigraf. Jeho přístroj používal L. Braille pro korespondenci s vidomými přáteli a rodinou.
Jinou pomůckou byla plechová matrice s dlouhými otvory pro řádky, do kterých mohl nevidomý psát rovně, aniž se vychýlil.
V roce 1889 vydala francouzská Společnost V. Haüye důmyslnou pomůcku, jejímž autorem je R. Wagner. List papíru formátu A4 se vloží na lepenkovou podložku a překryje žaluziemi o šířce jednoho řádku, které se postupně odklápějí, aby se písmo nevidomého udržovalo v řádku.
V soukromých sbírkách včetně výše popsaných pomůcek je jednořádková šablona, v níž se papír po každém řádku posunuje. Je opatřena zajištěním proti nežádoucímu posunutí papíru.
Podobnou pomůcku z lepenky vystavoval na Světové výstavě slepeckého tisku v Praze roku 1935 i český nevidomý inženýr M. Rokos.
Někteří nevidomí dovedli vyvinout iniciativu a buď sami nebo některý jejich známý jim zhotovil vlastní matrici pro psaní tužkou. Byl to například i T. R. Armitage, J. Engelmann, F. H. Funk, G. Hertelendy (zveřejnil v roce 1835), Jablanczy, hluchoslepá H. Kellerová, H. Pascal (zveřejněno roku 1827), Rouss aj. Známý byl také holandský černotisk.
Tyto pomůcky používali především nevidomí, kteří přišli o zrak v dospělosti. Naučit se psát psacím písmem je pro nevidomého od narození nesmírně obtížné. Nejčastěji psali proto velkými tiskacími písmeny. Ještě dnes se mimořádně setkáme s používáním lepenkových šablon vyráběných v NDR.
V první polovině 20. století tyto pomůcky ustoupily stále dostupnějšímu Kleinovu psacímu stroji, který zásadně vylepšil známý brněnský tyflotechnik F. Urban.
V současné době již několik desítek let k těmto účelům slouží běžný kancelářský psací stroj, na který se učí psát nevidomí žáci již v základní škole.