(Zora 2002/9, str. 18—22)
Dalším cílem našich toulek po evropských slepeckých muzeích bylo pro mne poněkud utajené muzeum v Moskvě. Snad tím více mne přitahovalo, a také proto, že jsem měl o něm velmi málo konkrétních informací. A ty, které jsem měl, nebyly zrovna spolehlivé. Připisovaly mu příliš velkou závislost na tehdejší státní ideologii. Musím přiznat, že jsem byl dokonce od návštěvy Moskvy odrazován. Moskva ve vědomí mnohých lidí není tak obyčejným velkoměstem. Nejde o vzdálenost geometrickou, zůstávalo ve mně něco tajemného a tím více pro mne přitažlivého.
Už jen získat potřebné kontakty bylo jiné, než v předcházejících návštěvách Rakouska (Vídeň), Francie (Paříž, Coupvray) a Španělska (Madrid). Překonali jsme první i ty mnohé další překážky a podařilo se. Do kalendáře jsme si mohli zapsat datum pobytu 29. května až 2. června 2002.
Moskva se nám nejevila zrovna příznivá pro nevidomé chodce. Nemám na mysli jen střed desetimilionového velkoměsta, které bouří dopravním ruchem. Stejně i u domů vzdálenějších jsou pro nevidomého člověka nepřekonatelné překážky a nástrahy. Jít kolem obrubníku nelze pro davy aut, u domů jsou sklepní okénka obestavěná nízkými zídkami, uprostřed chodníku stromořadí, obchůdky a různá návěstí. Když se vám zdá, že právě zde je to jiné, ouha, na zdi visí ocelová prosklená telefonní budka, která neuhne. O ozvučených křižovatkách není vidu ani slechu. Jen jedna trochu pípala, a to poblíž dvanáctiletky pro nevidomé žáky. A tak naše mladá průvodkyně, vysokoškolská studentka Julija, byla pro nás pozornou a milou společnicí. Studuje češtinu a má český e-mail i své webové stránky. Ani s její pomocí se nám nepodařilo najít, kde by právě připravovali ruský boršč, což pro mne bylo neočekávaným zklamáním.
V Moskvě jsme našli i jiné upřímné přátele, kteří nám pomohli připravit návštěvu čtyř slepeckých institucí, o kterých před časem zde referovala paní E. Hluší. Poznali jsme pracovníky českého kulturního centra, bez kterých by se nám sotva podařilo splnit naše záměry.
Již léta jsem toužil navštívit moskevské Slepecké muzeum a porovnat se sbírkami muzea v Brně, vyměnit si zkušenosti a také pracovníky moskevského muzea informovat o naší činnosti. To se uskutečnilo více než uspokojivě. Nebylo nikde pravidlem, abychom byli nejdříve přijati nejvyššími činiteli. V Moskvě se tak stalo. Přijal nás laskavý generální ředitel kulturního a sportovního centra Všeruské organizace slepých V. P. Baženov.
Vyměnili jsme si informace o svých muzeích, předali několik českých knih s tyflopedicky zaměřenou historickou tematikou a s díky jsme přijali knížky o dvou významných ruských tyflopedech. Možná na jiném místě bych mohl referovat o ruském, ale i evropském významu zakladatelky A. A. Adlerové, H. Diktofovi, N. A. Semjevském i dalších osobnostech, které byly zakladateli vzdělávání ruských slepců a slepecké kultury vůbec. Výsledkem debaty byla mimo jiné i předběžná dohoda o instalaci současné brněnské výstavy Svět haptický v prostorách moskevského Slepeckého muzea. Postřehl jsem, že slepecké muzeum zde není pouhou popelkou nebo nástavbou tohoto kulturního a sportovního centra, ale jedním z důležitých oddělení.
A historie tohoto muzea? (viz časopis Naša žizň 1978, překlad pořídil autor pod značkou „orč“ do časopisů Zora 1983/6, s. 35 a Elán 1983/6, s. 4) Volně interpretovaný výběr z obsahu:
Ústřední správa Všeruské organizace nevidomých (VOS) zřídila v roce 1946 při Institutu pro zvýšení kvalifikace vedoucích a inženýrsko-technických pracovníků v Bykvě u Moskvy Muzeum tyflotechniky. Materiály, které byly v muzeu shromážděny z různých období vývoje tyflotechniky, umožňují také do praxe rozšířit neprávem zapomenuté pomůcky, přístroje a úpravy usnadňující život a práci nevidomých.
V roce 1981 bylo v Moskvě otevřeno Muzeum historie městské moskevské organizace Všeruské organizace nevidomých (VOS).
Je umístěno ve třech místnostech. Je zde prezentována činnost organizační i výrobní činnosti nevidomých v Moskvě. V úvodní části muzea jsou na stěnách portréty D. Diderota, V. Haüye, a autorky prvních ruských knih v brailleské azbuce A. Adlerové. Je tu i busta L. Braille. Na nástěnných tabulích jsou fotografie organizátorů, prvních předsedů a členské průkazy čestných členů VOS. Dále je zde i první číslo časopisu Žizň slepych.
Mezi exponáty najdou návštěvníci dokumenty o vzniku slepeckých výrobních podniků i o údernících prvních pětiletek. Vystavený je také dokument o předání výrobků Rudé armádě v roce 1935 za finanční prostředky věnované nevidomými dělníky. Jsou tu fotografie z prostředí kombinátů, které vyráběly potřeby pro frontu za druhé světové války, dokumenty představující výrobní podniky, které v padesátých letech zaměstnávaly válečné slepce. Toto muzeum informuje o výchovné, vzdělávací a kulturní činnosti mezi nevidomými. (Potud volně zkrácená citace).
Současné muzeum bylo instalováno v roce 1991 na ploše více než 400 metrů čtverečních. Je vybaveno vším příslušenstvím. V depozitu jsou předměty, kterými lze stálou expozici podle potřeby doplnit či některé exponáty vyměnit. Výstavní sál je vestavěnými vitrínami rozdělen do tří tematických celků. Jsou to dokumenty, učební pomůcky a předměty, které dokladují sportovní činnost a výsledky nejlepších ruských zrakově těžce postižených sportovců. Pouze jeden stojan je věnován výrobkům nevidomých dělníků.
Charakteristickým prvkem pro první oddíl je střídání historicky vzácných dokumentů s tehdejšími psacími potřebami. Mezi jednotlivé tematické celky jsou umístěny busty významných ruských tyflopedů a samozřejmě i V. Haüye a L. Braille. Všechny jsou řešeny stejnou výtvarnou technikou. Kolekce tak působí uceleně a příjemně. Exponáty představují nám známé učební pomůcky z 19. a 20. století. Historická knihovna jako celek zde zastoupena není. Z učebních pomůcek je nejvzácnější dřevěná šablona pro psaní Heboldovou latinkou. Seznámili jsme se se speciální písankou, na které se pro kontrolu objevuje kontrolní text na vedlejší ploše. Nechyběla podložka s posuvným řádkem pro psaní brailleským písmem, ani Kleinův psací stroj evidentně Urbanovy výroby. Ten nás zvlášť překvapil, jelikož v Rusku se tento druh písma nepoužíval. Před lety jsem si dopisoval s jedním nevidomým Ukrajincem z Kyjeva, kterému jsem tehdy poslal stejný stroj. Pokud vím, přítel Vološin zemřel. Že by... ani se mi nechce domyslet, při další návštěvě si zjistím, zda má mou značku, na což jsem si nevzpomněl.
Písemné dokumenty k vývoji péče o ruské slepce mohou být vystaveny proto, že je zde dostatek prostoru. Jsou to vesměs originály, které zatím jsou u nás v archivu, aby netrpěly trvalým osvětlením. Laskavost průvodců šla tak daleko, že jsem si mohl prohlédnout i tyto listiny.
Ve druhém oddělení výstavního sálu jsou již pouze předměty, které sloužily nevidomým dětem i dospělým, převážně pomůcky pro psaní brailleským písmem. Psací stroje typu Pichtova, Hallova i Stainsbyova. Vystavují se dva typy psacích strojů ruské výroby značky Zarja. Viděli jsme také dva aparáty pro dorozumívání nevidomého s hluchoslepým. Jeden ruské, jeden americké výroby i speciální budík pro hluchoslepé. V Rusku má výchova hluchoslepých dlouholetou tradici. Jeden psací stroj pro brailleské písmo není dosud identifikován. Ani my jsme jej neznali. Připomínal typ Stainsbyův. K našemu překvapení je zde oproti jiným muzeím i kolekce vysloužilé digitální techniky, s čímž jsme se v dříve navštívených muzeích nesetkali.
Mezi oběma odděleními, která jsou vytvořena vertikálními vitrínami se stolovým pultem, je soubor výrobků nevidomých dělníků. Nejsou to zdaleka jen výrobky kartáčnické a košikářské. Více je výrobků elektrotechnických, které jsou dělníky montovány z dodaných součástek formou kooperace. Zřejmě i po rozpadu velkých dílen dřívější Všeruské organizace slepých se tato možnost montáží dosud zachovala.
Poslední oddělení představuje zájem ruských slepců o sport.
Poněkud nás překvapilo technické řešení plně skleněných vitrín skříňových i stolových. Jejich otevírání je dost složité. Dovídáme se, že nevidomých návštěvníků je velmi málo. Muzeum je orientováno převážně na prohlídku zrakem. Každá vertikální vitrína je na zámek a nemají k nim univerzální klíč. Stolové vitríny mají skleněný poklop, který připomíná akvárium a pro prohlížení hmatem je třeba dvou osob k jejich nadzvednutí. Naši průvodci byli mimořádně laskaví a ochotní, skříně i poklopy rádi otevřeli.
Stejně jako i v jiných zahraničních muzeích, která jsme dosud navštívili, jsme i v Moskvě postrádali tiskárenskou techniku a expozici slepeckých dílen, například kartáčnické, košikářské a ladičského nářadí. Tato témata zřejmě zahrnuje pouze české Slepecké muzeum v Brně, které bude společně se všemi expozicemi Technického muzea v Brně otevřeno v červnu příštího roku.
Čtyři dny pro Moskvu, to nestačí. A tak se vrátíme, jestliže se ovšem bude realizovat dohoda o konání naší výstavy v ruské metropoli.