(Zora 2003/2, str. 11—18)
Berlín-Steglitz
Byl jsem již dvakrát v zazděném městě na Sprévě, byl jsem — ale okované boty a samopaly strážců před slavnou Braniborskou bránou mi zabránily navštívit steglitzké Slepecké muzeum, které se nacházelo v západním sektoru Berlína. Na známou televizní věž jsem se musel jen dívat. Podřízen německé průvodkyni jsem si nemohl vymyslet ani návštěvu Zeunova slepeckého ústavu, rovněž sídlem v západním sektoru. Za válečných událostí byly jeho budovy takřka srovnány se zemí a mezi nimi i budova historicky třetího (Vídeň, Paříž, Berlín) nejstaršího slepeckého muzea v Evropě. Nikdo nevěděl, že dům, ve kterém bydlel zakladatel berlínského Ústavu pro nevidomé, ve kterém začal svou výchovnou činnost, je na dosah několika kroků a dokonce ve východním sektoru.
Sen o proniknutí za zeď a bránu zapovězenou se mi splnil až v nedávné době. Na svých společných poznávacích cestách jsme mohli překročit práh šestého slepeckého muzea v Evropě. Díky tobě čase, že jsi mi to dopřál!
A tak je konec října roku 2002 a já se nacházím potřetí na půdě Berlína. Dnes už smíme postát před rodným domem zakladatele berlínského Ústavu pro nevidomé A. Zeuna, ve kterém přijal svého prvního nevidomého žáka (1806), můžeme projít branou starobylého Ústavu pro nevidomé, jdeme se poklonit tvůrcům vzdělanosti německých slepců ve stánku, kde dlí důkazy o zaujetí pro věc jejich srdcí i mozků.
O vzniku i částečném zničení hmotných důkazů Slepeckého muzea, nositele berlínské slepecké historie, se rozepisuje v časopise Die Blindenwelt (1940, s. 65) W. Schmidt v článku 50 let Muzea pro vzdělávání nevidomých (Museum für Blindenunterricht) v Berlíně (Steglitz). Z jeho statě vyjímám volně převzaté následující sdělení:
Založení muzea v Berlíně (Steglitz) se připravovalo od roku 1881, a to u příležitosti konání mezinárodního kongresu učitelů nevidomých v Berlíně roku 1882. Při této příležitosti uspořádal berlínský Ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí výstavu. Soubor pomůcek byl potom metodicky uspořádán. Byl to začátek vzniku Slepeckého muzea. Otevřeno bylo až v roce 1891. Iniciátorem a zakladatelem muzea je tehdejší ředitel Ústavu školní rada K. Wolf. Název muzea nám napovídá, že to byly převážně učební pomůcky, které se v Ústavu používaly a hlavně ty, které učitelé považovali za zastaralé. A po své osobní návštěvě (2002) mohu potvrdit, že muzeum je produktem pedagogické iniciativy učitelů a dosud aktivně žije jako integrální část školy, jak nám vyprávěl T. Kohlstedt, ředitel komplexu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Berlíně (předměstí Steglitz). Toto internátní zařízení má název: škola pro nevidomé Johanna Augusta Zeuna.
Pro některé účastníky kongresu byla tato akce inspirující. (Kongresy učitelů nevidomých žáků se konaly od roku 1873 střídavě v různých městech Evropy.) Vždy je doprovázely výstavy místního Ústavu. Účastníci přicházeli se svými referáty i vynálezy speciálních pomůcek pro vyučování nevidomých žáků.
Z exponátů, jak píše W. Schmidt, byly k shlédnutí: obrazy nevidomých řemeslníků, učební pomůcky, Schulzův psací stroj, modely staveb a další. Až později byla uspořádána sbírka Pichtových psacích strojů (vytvořil jich asi pět typů). Na stěnách, jak Schmidt dále píše, byly postupně vystaveny reliéfní zeměpisné mapy ze dřeva a sádry a Kunzův atlas papírových zeměpisných map. Pro mimoškolní aktivity přibyly šachy i jiné společenské hry a ukázky výrobců nevidomých řemeslníků. Vystavovaly se zde také výsledky modelování z hlíny. Muzeum obohatily také sbírky řemeslnického nářadí, později slepeckých hodinek. Zastoupena byla i obsáhlá odborná literatura. Součástí sbírek, pokračuje Schmidt, byla také literární díla nevidomých autorů. Sbírka byla doplňována až do začátku druhé světové války. S napětím jsem tedy očekával, co se podařilo zachránit, jestliže ředitel steglitzké Školy pro nevidomé nám potvrzuje, že za válečných událostí byly budovy Ústavu i muzea zničeny bombardováním.
Nová budova v původním stylu, šest místností plných exponátů. Jak se to stalo, vysvětluje se v publikaci 100 let Slepeckého muzea (Benke, Uwe u. kol.: 100 Jahre Blinden-Museum, Berlin 1991), kterou vedení muzea za součinnosti s vedením školy vydalo ke stému výročí svého založení. Předměstí Steglitz bylo v západním sektoru Berlína. Péče o obnovu budov a institucí se týkala také komplexu Ústavu pro nevidomé i jeho vnitřního zařízení. Slepecké muzeum bylo vždy součástí školy, a tak se obnova týkala i jeho.
Ke stému výročí založení muzea byla otevřena jubilejní výstava ve Výstavním centru známé berlínské televizní věže (Alexanderplatz).
Berlínské Slepecké muzeum je zřejmě co do bohatosti i historické hodnoty sbírkového fondu slepeckých pomůcek, zařízení i unikátních knih jedno z nejkompletnějších svým širokým tematickým záběrem, který jiná nám známá muzea nemají. Jestliže většina se jich soustřeďuje na sbírkové předměty učebních pomůcek, berlínské Slepecké muzeum má navíc, podobně jako muzeum brněnské, i když sporadicky — tiskárenskou techniku (sázecí stroj a lis) z 19. století, malou expozici tradičních slepeckých řemesel (kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí) a zachycuje průběh specifických adaptací elektronické techniky 20. století pro nevidomé (vyučovací stroj, upravené PC aj.), pro slabozraké první televizní lupu. Je zde zastoupena i technika pro hluchoslepé (dorozumívání prostřednictvím zvláštního zařízení aj.).
Z množství přístrojů a pomůcek pro psaní rád připomenu alespoň některé.
Seifertův sázecí stroj pro brailleské písmo z roku 1879, psací stroj téhož konstruktéra z roku 1884, psací stroj Gerda z roku 1919, první miniaturizovaný psací stroj pro brailleské písmo Minerva z roku 1925, mechanickou i původní elektronickou měřicí techniku, první telefonní ústřednu opatřenou terčíky, pracovní stůl pro nevidomého stenotypistu, pomůcku pro záznam matematických textů v brailleském písmu, autor K. Schleussner, počitadlo, autor W. Taylor obdržel v roce 1857 vyznamenání za pomůcky pro nevidomé žáky.
Ke shlédnutí byly tři glóbusy: francouzský z 19. století, italský z roku 1935 a německý plastový z osmdesátých let 20. století. (To mi připomnělo nešťastný osud brněnského glóbusu z konce 19. století, který při stěhování školy (1990) skončil v popelnici stejně jako mnoho jiných předmětů.)
Zeunův psací přístroj pro propichovanou latinku podle pracovníků berlínského muzea pochází z roku 1835, což mi pomohlo identifikovat náš Kleinův stroj stejné techniky, který by měl být starší, protože Zeune převzal Kleinovo propichované písmo, které autor vytvořil v roce 1811. Bylo mi nápadné, že místnímu významnému tyflopedovi O. Pichtovi jsou vystaveny pouze tři psací stroje (z roku 1899, 1907 a 1912). Nenápadně zde stojí rafigraf, psací stroj pro vyráženou latinku, jehož tvůrcem je Francouz Foucault. Právě stroj tohoto typu používal L. Braille pro dopisování se svou rodinou v Coupvray.
Z několika málo modelů se mi zdála jako nejlepší kupole zámecké věže.
Mimořádně vzácná je sbírka historických knih pro nevidomé čtenáře: ukázka písma Foucaultova (1868), Moonova (Genesis, 1865), Mascarova (bulletin Mascaro, 1900), reliéfní latinka Kleinova (hladká i propichovaná), italská, Zeunova a další. Pozornost upoutá reliéfní znázornění černotiskové hudební notace z 19. století, například R. Boucherona (Padova 1884), dokonce údajně notový zápis ze 17. století, který jsem však neidentifikoval.
Z černotisků je to například originál prvního vydání Diderotova spisu Dopis o slepých k potřebám těch, kteří vidí (Lettre sur les aveugles à l´usage de ceux qui volent — 1749), který dal podnět k novému pohledu na slepce. Neméně vzrušujícím zážitkem také byla možnost dotknout se originálu prvního díla V. Haüye o výchově slepců (Essai sur l´éducation des aveugles — Paris 1786). Nepřehlédl jsem Atlas zeměpisných map M. Kunze, ani žákovské domácí úkoly psané Zeunovou propichovanou latinkou z roku 1836.
Vedení školy umožňuje řediteli muzea zajišťovat průběžné restaurátorské práce proto, jak říká sám ředitel T. Kohlstedt, že „tyto slepecké pomůcky zprostředkovaly posun osobnosti nevidomého dítěte do oblasti vzdělavatelnosti, učitelům pak daly do vínku péči o jejich výchovu.“ Po chvíli dodává: „Většina aparátů je funkční snad proto, aby symbolizovala tento proces.“
Sbírky jsou uloženy ve skromném prostředí šesti místností o celkové rozloze přibližně 180 metrů čtverečních. Přepych výstavních prostor vás neoslní, můžete se proto lépe soustředit pouze na předměty, které jsou vzkazem minulosti. Odbornost a cit pro historii jsou patrny na první pohled. Všechno dýchá odkazem zakladatele Ústavu J. A. Zeuna, vynálezce psacího stroje pro brailleské písmo O. Pichta, vynálezce sázecího stroje pro oboustranný tisk brailleským písmem F. Hinze, ředitele školy a zakladatele muzea školního rady K. Wolfa a konečně i ředitele městské školy pro nevidomé žáky v Berlíně-Nowa Wes a tvůrce několika speciálních učebních pomůcek (písanek a regletů) E. Kulla i jiných německých osobností, které působily v oblasti tyflopedie. To všechno — a ještě více — je ke shlédnutí, ale původní Hinzův sázecí stroj z roku 1895 zůstává jediný v brněnském muzeu.
Pro mne je nepochopitelné, jakými vloženými společenskými, organizačními a konečně i nezbytnými finančními prostředky se podařilo toto muzeum v takové šíři obnovit a navázat na předchozí vztah ke škole, zaujmout ředitele a najít člověka, který zde pracuje a uspořádává bohaté materiály. Napadne vás otázka: čím to je, že některé slepecké instituce a organizace mají důvod obracet se k minulosti, aby se poučily pro budoucnost. Čím to je, že jiné organizace si nasazují na oči klapky a úzkým průhledem hledí někam jinam?
Přál bych například vedení pražské Ladičské školy shlédnout vypreparovanou mechaniku klavíru, zájemcům o výtvarné umění poznat několik děl německých nevidomých výtvarníků, přál bych těm, kteří touží po přepychu, aby si mohli promnout mezi prsty literární díla 18. a 19. století, která dokumentují polidšťování ubohých z nejubožejších, za které byli slepci považováni. Nevím, jaké jiné cesty hledat, aby život slepců neustrnul, aby nebyl pouhopouhou pasivní rezistencí, aby se svět nedělil na elitu a ty druhé.