(Zora 2003/11, str. 17—21)
Ne, nevybavujte si známé přímořské rekreační oblasti tohoto státu se čtyř a půl milionem obyvatel. Tam není to pravé Chorvatsko, nýbrž tvoří je ti chorvatští lidé, kteří obývají vnitrozemí. Zapomeňme na moře a bezstarostné chvíle u něho. Uvědomme si, že Chorvati ve své vlasti žijí po celý rok.
A jak žijí? Jsou přece jenom trochu jiní než ti přímořští sezonní obchodníci. V současné době řeší podobné osobní i společenské problémy jako my. Jeden rozdíl zde však asi je, totiž oni urputně usilují o prosperitu hmotnou i kulturní.
Setkali jsme se s lidmi různých profesí. Nejlépe jsme však poznali vysokoškoláky, kteří nás provázeli. Mnozí z nich studovali u nás. Jsou milí, přátelští a mimořádně skromní. Poznali jsme je za svého pobytu v jejich hlavním městě Záhřebu (868 tisíc obyvatel), kam jsme se vydali především za poznáním života nevidomých dětí i dospělých osob, za seznámením se s historií péče o slepce, když jsme nejdříve usilovně pátrali ve svých vědomostech o historii tohoto státu či alespoň jeho hlavního města. Mnoho toho nebylo, na co jsme si vzpomněli ze školních let, co známe z literatury. Hodně nám napověděly historické památky i prostředí hospůdek a kaváren.
Trochu to přeháním, protože pět dnů ovšem stačilo tak právě na získání základních informací ve věci, pro kterou jsme sem přijeli.
Nemohli jsme si nechat ujít prohlídku impozantního dómu sv. Štěpána (13.—15. století), ani místa nejstaršího osídlení Římany a později Slovany. Nejraději jsme se svými průvodci, vysokoškolskými studenty angličtiny a češtiny, procházeli městem pěšky a pokud možno se vyhnuli městské dopravě. Mimochodem, jezdí tu i české tramvaje. Zjišťujeme, že podobně jako v Moskvě je studium češtiny oborem i na zdejší univerzitě (založena v 17. století). Všichni studenti jsou členy České besedy, která provozuje sobotní českou doplňující školu.
Abychom načerpali co nejvíce odborných poznatků, navštívili jsme korporace a instituce, které v sobě soustřeďují výchovu nevidomých dětí i péči o dospělé osoby. Přiznávám se, že naším hlavním cílem však byla návštěva slepeckého muzea, které bylo jediným svého druhu v bývalé Jugoslávii. Má své starosti, jak se zbavit minulého pojetí a přebudovat je v intencích současnosti. Dovídáme se, že je samostatnou institucí s právní subjektivitou a pěti zaměstnanci a je projektem ministerstva kultury, kterému podléhá bez zprostředkovatelské organizace. (V duchu si potichoučku říkám: škoda, že to nebylo možné u nás.) Projekt jeho přestavby je natolik složitý, že bude otevřeno a veřejnosti přístupno až v roce 2005.
Pokud jsme mohli poznat, klade vedení při koncepci muzea důraz na zviditelnění několika chorvatských nevidomých dřevořezbářů, jejichž velká kolekce většinou středně velkých soch je již rozvržena. Ostatní sbírkové předměty jsou zatím v depozitáři. Bylo to jediné evropské muzeum, které učinilo výjimku a na krátkou prohlídku nám dovolilo vstup. Při besedě s odbornou pracovnicí muzea jsme se seznámili se záměry vytvořit muzeum, které bude mít několik oddělení. Opírají se o koncepci Slepeckého muzea v Madridu.
O historii chorvatského slepeckého muzejnictví jsme se dovídali z publikace vydané v roce 1957 a nastudujeme literaturu, kterou jsme zde obdrželi. My jsme nepřišli s prázdnou, věnovali jsme na desítku publikací, které brněnské Slepecké muzeum vydalo v posledních deseti letech.
Počátky vzdělávání nevidomých dětí v Chorvatsku úzce souvisejí se zakladatelem chorvatské tyflopedie V. Bekem. Zájem o nevidomé děti projevoval od svých studentských let. Po dokončení středoškolských studií začal vyučovat v malé obci u Záhřebu. Ve svých pětadvaceti letech začal usilovat o nalezení možnosti vychovávat a vzdělávat nevidomé děti. Ve spolupráci s V. Ramadanovićem, pozdějším zakladatelem hned několika slepeckých institucí v srbské Zemuni, založil v Záhřebu roku 1889 výchovně vzdělávací Ústav pro nevidomé děti a působil zde jako jeho ředitel. Připravil základní koncepci jeho činnosti a pro názorné vyučování svých žáků vytvořil několik speciálních pomůcek. Úzce navazoval na principy obdobného Ústavu ve Vídni. Využil příkladu J. W. Kleina a shromažďováním již nepotřebných učebních pomůcek vybudoval základy budoucího slepeckého muzea. Uvádí se rovněž rok 1889 přesto, že stěží mohl mít již v tomto okamžiku možnost vyřadit některé své pomůcky.
Později bylo záhřebské Slepecké muzeum v bývalé Jugoslávii jediným střediskem, které se zabývalo historií slepeckého hnutí. Rovněž v současné době je V. Bek pokládán za nejvýznamnějšího chorvatského tyflopeda a je uváděn jako zakladatel slepeckého muzea.
Z jeho publikací je to především Výchova slepých a pojednání o vídeňských ústavech pro slepé. Založil a redigoval časopis Slijepćijev prijatelj (rovněž 1889).
Po vzniku samostatného chorvatského státu není již Bekův význam zastiňován osobností V. Ramadanoviće a jeho úloha bude i nadále svým významem vzrůstat, jelikož jsou otevřeny možnosti svobodného studia jeho díla.