(Zora 1989/7, str. 10—12)
R. Klar se z celé rodiny Klarů, přes své původní občanské povolání, bezesporu nejvíce přiblížil problémům života nevidomých. Podléhal silným inspiracím z Evropských kongresů učitelů nevidomých. Několik let snil o tom, že v Praze zorganizuje setkání učitelů nevidomých převážně s pedagogickou náplní. V roce 1889 svou snahu realizuje.
Seminář svolaný na 25.—27. července byl vlastně obdobou tehdy aktuálních Evropských kongresů učitelů nevidomých. R. Klar však předpokládal, že bude mít velký význam pro vývoj zájmu o vzdělávání nevidomých, protože se na něj sjely v té době nejvýznamnější osobnosti. Oficiální hosté nebyli přizváni. Setkání mělo čistě pracovní náplň. Bylo konáno jako Den učitelů nevidomých.
Na programu se střídaly přednášky s diskuzí. Usnesení v pravém slova smyslu nebylo vydáno, pouze petice k chystanému novému ministerskému výnosu, ve kterém se mělo také hovořit o možnosti vzdělávání nevidomých.
Ve svém zahajovacím projevu R. Klar prohlásil, že je třeba v ústavech zavést nový tvořivý duch a usilovat o přípravu chovanců k zařazení do praktického života. Připomněl, že je nutné a spravedlivé vytvářet takové ovzduší, aby nevidomí žáci i učni měli k učitelům kladný vztah, aby se na ně mohli i později obracet o pomoc s důvěrou. Tím předznamenal další projevy účastníků i obsah celého jednání.
V úvodu shrnul dosavadní činnost rakouských ústavů známý tyfloped J. Libansky. Jeho projev byl rovněž velmi inspirativní a diskutující se k němu po celou dobu vraceli.
Poté byly projednávány připomínky k novému výnosu Ministerstva kultu a vyučování, ve kterém se podporovalo vzdělávání nevidomých na běžných školách. Připomínky vyústily v požadavek, aby bylo raději zakládáno více ústavů, ve kterých se nevidomí připravují ke svému povolání. Je třeba zakládat předškolní zařízení, školy a dílny. Dále zřizovat pokračovací (učňovské) školy, které se rovnají podobným školám pro vidomé, aby výuční list byl oprávněním k výkonu povolání. Samotné ústavy by měly věnovat pozornost výrobě učebních pomůcek a jejich výměně mezi jednotlivými zařízeními.
Z dalších rezultátů vztahujících se k veřejnosti: veřejně uznat předpoklady nevidomých ke vzdělávání a zavést pro ně povinnou školní docházku, zlepšit sociální postavení učitelů včetně učitelů hudby a dílenských mistrů, zkvalitnit odborný dozor nad školami, nad vyučováním hudbě a technické výuky. V tomto smyslu byla ministerstvu podána sumární petice.
Směrem ke zlepšení činnosti ústavů bylo doporučeno, aby tam, kde se dosud při vy-učování používá reliéfní latinka, byla v učebnicích vynechávána malá písmena. Hovořilo se také o nutnosti zlepšit kvalitu učeben a vybavit je potřebnými pomůckami, dále o organizacích nevidomých a spolcích pečujících o samostatné nevidomé řemeslníky, učitele hudby aj. Účastníci se shodli na tom, že mezi nevidomými jsou jedinci, kteří by mohli studovat na učitelských ústavech.
V programu setkání byla i návštěva Klarova ústavu a Ústavu v Praze na Hradčanech.
Na závěr bylo přijato doporučení, aby se podobné Dny učitelů nevidomých konaly jako trvalá forma výměny zkušeností. Druhý Den učitelů nevidomých se proto konal hned příštím rokem v Linci.