Jan Schwarz

(Ivančický zpravodaj, červen 1979, str. 10)

Jak je to vlastně? Hledá si člověk zaměstnání, nebo si určitá činnost vyhledává svého člověka? V případě J. Schwarze, významného občana Ivančic, platí asi to druhé.

Tísnivé a neudržitelné poměry na nedávno vzniklém brněnském Ústavu pro výchovu nevidomých (1835), snahy o ještě mocnější germanizaci již tak dost poněmčeného Ústavu, finanční problémy kurátorů, organizace školského vyučování, zavedení řemeslné výuky, vyhledávání nových oborů činnosti pro nevidomé, zkvalitnění úrovně personálu, vytváření podmínek pro profesionální přípravu ladičů klavírů a učitelů hudby, pokusy o zavedení české abecedy brailleského (brajského) písma a v neposlední řadě teoretická činnost. Kdyby to vše tehdy více než třicetiletý český učitel očekával jako úkol, jistě by zapochyboval o možnostech splnění, přestože na to měl 35 let života. Ještě v současné době obdivujeme, ale především vysoce oceňujeme výsledky činnosti poctivého a pracovitého bojovníka za svébytnost českého jazyka a za místo na slunci pro své nevidomé chlapce. Předchůdce J. Schwarze se po osmnácti letech dobrovolně vzdal vedení Ústavu. Byl nejvyšší čas, protože utrakvizmus v brněnském Ústavu přestoupil hranice poněmčení. Schwarz zavedl vyučování v českém jazyce a jako první adaptoval francouzskou Brailleovu (Brajovu) abecedu na český jazyk.

Své celoživotní zkušenosti s výchovou nevidomých i úpravu abecedy uveřejnil v útlém, ale na svou dobu vynikajícím a vyhledávaném spisku O vychování, vzdělávání a podporování slepcův.^[1] Zavedl do vzdělávání nevidomých žáků pevný řád a založil učňovské dílny. Sám se naučil ladění klavírů, kterému potom vyučoval nevidomé chovance. Jako člen brněnské Besedy vytvořil možnost i pro hudební vzdělávání nevidomých a zavedl u nás brailleskou hudební notaci, bez které si dnes hudební vzdělání nevidomých nedovedeme představit.

Osobnost ředitele J. Schwarze je v historii Ústavu jedna z nejvýznamnějších, protože vtiskla charakteristický ráz výchově moravských nevidomých.

Budova Ústavu, ve které působil, byla před několika lety asanována, zato však mnohé prvky výchovy, zobecněné jím před takřka celým stoletím, jsou platné dosud.

V srdcích všech nevidomých i jejich pedagogů si svou celoživotní činností postavil nehynoucí pomník.