Osmdesátiny Jaroslava Hronka
(Zora 1988/1, str. 17—19)
Dne 6. ledna tohoto roku se dožívá svých osmdesátin zasloužilý učitel J. Hronek. Patří mezi osobnosti, které ve své speciálně pedagogické praxi i teorii zanechaly za sebou nesmazatelnou stopu. Jeho oborem byla práce na modernizaci pojetí pedagogické péče o děti s funkčními poruchami zraku. V této oblasti byl novátorem jako pedagog v Základní škole při očním oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Kroměříži. Jeho externí působení na pedagogické fakultě ÚP v Olomouci, na katedře speciální pedagogiky, dalo posluchačům pevné základy znalostí o specifické výchově a vzdělávání tupozrakých a šilhavých dětí.
J. Hronek se narodil v Zádveřicích v okrese Gottwaldov,[1] dnešní Zlín. Po ukončení studia na Učitelském ústavu působí jako učitel na obecných školách. Poté, až do roku 1938, vyučuje na Komenského pokusné škole ve Zlíně. Svoje vzdělání si doplňuje zkouškami pro vyučování na měšťanské škole a zkouškami pro vyučování ve školách zvláštních, ve školách pro žáky s vadami zraku, ve školách pro děti zanedbané a zpustlé. Absolvoval také vysokoškolský kurz z logopedie.
Za druhé světové války byl vězněn v Kounicových kolejích za činnost v ilegální vojenské organizaci Obrana národa. Koncem války pracuje jako dělník a kalkulant u firmy Baťa.
Po osvobození (1945) působí v nově utvořeném národním výboru. Znovu se však zapojuje do pedagogické činnosti, a to nejdříve jako školní inspektor v tehdejším Zlínském (Gottwaldovském) kraji.
Od roku 1951 do roku 1969 působí jako učitel, později jako ředitel Školy při ortoptickém oddělení kroměřížské nemocnice. V té době přednáší jako externí pracovník tyflopedii v dálkovém studiu na brněnské vyšší pedagogické škole, později na katedře speciální pedagogiky PdF ÚP v Olomouci. Ani po odchodu do důchodu (1973) nezůstává stranou. Pracuje v pedagogicko-psychologické poradně v Gottwaldově jako aktivista do svého vysokého věku. V místě prosadil otevření ortoptické mateřské školy.
Četně publikoval — sám nebo jako vedoucí autor množství příspěvků, ve kterých zveřejňuje výsledky svých výzkumů. Zaměřoval se především na rozbor psychiky zrakového vnímání zrakově postižených dětí, ve které viděl jednu ze základních cest modernizace veškeré tyflopedické činnosti. Mnohé jeho časopisecké příspěvky se zabývají úlohou barev jako jedné ze specifických stránek zvláštností poznávacích činností zrakově postižených dětí. Studentům své poznatky předával jako diskuzní látku. Vedl je k poznání základních charakteristik teorie i praxe v tyflopedii. Je to celkem na 70 článků, pojednání, skript aj. S velkým úspěchem se také setkala jeho tři pedagogická čtení. Jeho skriptum Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku je dosud nepostradatelnou pomůckou studentům. Za svou pedagogickou činnost byl několikrát oceněn a vyznamenán.
Čtenářům Zory není tak znám, jako všem absolventům katedry speciální pedagogiky PdF ÚP v Olomouci, kteří na něho vděčně vzpomínají a při jeho významném životním jubileu mu z celého srdce děkují a přejí mu pevné zdraví.