Za Jaroslavem Hadem

(Zora — 1988/3, str. 21—22)

Setkávám se s mnoha nevidomými. Jen někteří však mají hluboké vztahy a úctu ke všem, kteří se z čistoty svého srdce jakkoliv zasloužili o šťastný život nevidomých podporou jejich úsilí o účast na společensky užitečné činnosti. Jednou z těch vzácných osobností byl i J. Had, který ukončil svou lidskou pouť dne 15. prosince 1987. Nikdy se nezalekl překážek, jednalo-li se o to, prospět pomocí, kde bylo třeba. Jeho aktivní život vyzařoval z přesvědčení o schopnostech nevidomých a jejich vůli po produktivním životě i za cenu mimořádně zvýšeného úsilí. Protože znal život, cenil si každého úspěchu nevidomých, o kterém se dověděl. Toto pojetí vlastního života ho později přivedlo do oblasti, o kterou se nás zajímá stále méně. Šlo mu o to, abychom neupadli do sebeuspokojení a neustávali se učit u našich předchůdců, kteří nám proklestili cestu tvrdým bojem o existenci. Obdivuhodné bylo jeho úsilí zachovat pravdu o životě a práci nevidomých za těžkých podmínek, o kterých už vědí pouze ti, kteří je prožili.

Osobně J. Hadovi vděčím za velmi mnoho, protože přispěl k obohacení historie péče o nevidomé. Byl mi upřímným přítelem, i když jsme se osobně nikdy nesetkali. Jeho dopisy i rozsáhlý archiv vlastní korespondence, který mi předal, jsou obohacením budovaného slepeckého muzea, pro které měl mimořádné pochopení až do svého vysokého stáří.

Odešel, až když předal všechno, co bylo v jeho silách. Pro jeho celoživotní práci plnou nadlidského úsilí, pro jeho lásku k nevidomým i jejich obětavým vychovatelům zůstane jeho památka mezi námi a natrvalo zakotví v jeho zachovaných písemných osobních vzpomínkách, které jsou ve fondech pražské slepecké knihovny.^[1]