Aloys Klar

(Zora — 1988/4, str. 19—23)

 

Svou účastí na činnosti Ústavu pro nevidomé na Hradčanech a založením Ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání nevidomých v Praze se významně podílel na výchovně vzdělávací péči o nevidomé. Usiloval o analýzu otázky, do jaké míry pomáhají ústavy pro nevidomé k samostatnému životu jejich absolventům. Přišel k závěru, že nadaným pomáhají, ale poněkud jiné je to u průměrných a podprůměrných. Je proto potřeba jim vytvořit přiměřené podmínky.

Narodil se 25. dubna 1763 v Úštěku u Litoměřic jako syn primátora J. Klara. Základní vzdělání nabyl ve svém rodišti, do litoměřického gymnázia nastoupil roku 1774. Ve studiu vynikal nad ostatními. Následkem nešťastného pádu a poraněním páteře zaostal ve vzrůstu. Toto tělesné postižení se zhoršilo stlačením jeho postavy k jedné straně. Úplně zešedivěl. Od listopadu 1779 studuje na pražské univerzitě filozofickou fakultu. Roku 1782 byl promován magistrem svobodných umění a filozofie. Mezi doktory filozofie byl imatrikulován v roce 1807. V letech 1783 až 1786 se na generálním semináři věnoval studiu teologie.

Ve 23 letech se u něho objevuje zraková choroba (pravděpodobně katarakta). Překonal nervové onemocnění a zřekl se povolání duchovního ve prospěch učitelství.

Zaměstnání našel na litoměřickém gymnáziu, kam v roce 1786 nastupuje jako učitel gramatiky. Od září 1787 mu byla svěřena profesura humanity. Od roku 1798 zde působí jako katecheta.

Od roku 1788 je členem hornozhořelecké vědecké společnosti, od roku 1793 vystupuje jako nezávislý spisovatel.

Na pražskou univerzitu nastupuje roku 1806 do funkce profesora řecké filologie a klasické literatury. Jmenován byl 9. prosince téhož roku. V letech 1820 až 1821 uspořádal starý karolínský archiv. 7. listopadu 1831 se svého úřadu vzdal.

Mimoakademická činnost A. Klara se vyznačovala řadou humánních a kulturních zásluh. Roku 1807 byl spoluzakladatelem prvního pražského Ústavu pro nevidomé na Hradčanech. Od roku 1825 vedl jeho ředitelství. Založil několik podpůrných fondů pro chudé studenty a fond pro rumburskou nemocnici. V roce 1832 otevřel Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro dospělé slepce v Praze, ve kterém z vlastních finančních prostředků dotoval čtyři bezplatná místa pro chudé slepce. Dále založil nadaci pro mladé umělce, která jim umožňovala studium v Římě.

Roku 1801 je mu uděleno čestné občanství města Litoměřic. Pražský magistrát mu udělil čestné občanství hlavního města Prahy.

Čím dále A. Klar působil při výchově nevidomých, tím více byl přesvědčen, že všechny budovatele Ústavů nejdříve uspokojují i nejmenší úspěchy. Žije se pouze přítomností. Budoucnost většiny nevidomých je nejasná. Nápravu nejdříve viděl v prodloužení pobytu v Ústavu. Později se však plně soustřeďuje na založení Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu. Byl proti tomu, aby úspěchy Ústavů byly hodnoceny podle výsledků nejvíce nadaných chovanců. Řekl, že: „...i talentovaným musí pomoci hvězda štěstí při možnosti uplatnění“. Nevidomý má být do Ústavu umístěn ve svých osmi letech a odejít po vyučení, tj. ve dvaceti letech. Upozorňoval na to, že chovanci si v Ústavu zvyknou na určitou životní úroveň, kterou potom nemají. Proto jeho snaha směřovala k založení Pracovního ústavu. V tomto úsilí se utvrdil zvláště po otevření podobného Ústavu ve Vídni v roce 1829. Prostudoval statuty několika ústavů, protože si byl vědom toho, že nemůže vycházet pouze ze svých zkušeností.

Na jaře roku 1832 obdržel od císařovny peněžitý dar. Ihned tuto událost zveřejnil v časopise Pragepresse, aby podnítil i další dárce. Sám šel příkladem, když přispěl ze svých finančních prostředků značnou částkou.

Protože měl schopnost strhnout svým zápalem pro věc, podařilo se mu Ústav s velkou slávou otevřít již 4. října 1832. Zahájení se zúčastnila pražská honorace. Slavnostně bylo přivedeno prvních pět chovanců. Při této příležitosti přednesli své oslavné básně dva pražští básníci.

Nemalé svízele se objevily při vyhledávání vhodné budovy. Nabídnutý domek Na Brusce byl malý. Najal proto bývalý Herzánský palác na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, který byl neobsazený. Pouze čas od času byl používán jako lazaret pro pacienty postižené morem aj. Budova nebyla v dobrém stavu. Vyžadovala neustálé stavební úpravy. Ústav bylo třeba vybavit nezbytným nábytkem a zařízením. Celá akce ho značně vyčerpala.

Další potíže nastaly při vyhledávání zaměstnání chovanců. Zpočátku to bylo pouze předení a pletení. Darovaný pozemek pod Daliborkou začal zvelebovat na zahradu.

Jeho manželka měla pro jeho počínání mimořádné pochopení. Pomáhala mu morální podporou i vlastní obětavou prací. Měli čtyři syny a jednu dceru. Čtyři děti však záhy zemřely, zůstal jim jen jeden chlapec.

A. Klarovi nebylo dopřáno, aby Ústav vybudoval podle svých plánů. Již 25. března 1833 umírá. Pohřben byl na malostranském hřbitově.

V závěti učinil dědicem syna Pavla, který tímto převzal povinnost rozvíjet činnost Ústavu. To však je již jiná kapitola, plná úsilí o získávání peněžních darů. Ústav se vlastně až do konce století pohyboval na pokraji finančního zhroucení. Nečekal tedy jeho syna Pavla, ani vnuka Rudolfa snadný úkol.