Kdo byl Johann Wilhelm Klein

(Zora 1988/5, 15—22)

(Viz též Otázky defektologie 1987/88, str. 363—368)

 

S jeho jménem se již dnes běžně nevidomí nesetkávají. Jen ti starší mají snad doma jeho psací stroj. Ve školách pro nevidomé tvoří Kleinovy psací stroje skupinu sbírek, které vlastně v kabinetech překážejí. A tak čas od času i dnešní školáci dostávají do rukou pomůcku, která dříve byla výbornou při dopisování s vidomými.

J. W. Klein je všeobecně pokládán za jednoho z největších tyflopedů 19. století. Založil výchovně vzdělávací Ústav pro nevidomé ve Vídni. Je autorem hladké a ještě více známé propichované reliéfní latinky, která nejdéle soutěžila s Brailleovým písmem. Ve svých závažných spisech zachycuje a zobecňuje množství zkušeností, pro které byl vyhledáván. Vychoval několik nadšených tyflopedů, kteří se ujali založení několika dalších podobných ústavů. Žádný z cizích tyflopedů neměl tak velký vliv na rozvoj výchovy nevidomých u nás jako právě J. W. Klein, od jehož smrti právě uplynulo 140 let.

Narodil se v Allerheimu 11. dubna 1765 jako syn komorního rady. Po ukončení studií práv na stuttgartské Karlově vysoké škole (1788) přijímá místo správce justičního úřadu. Zdálo by se, že o jeho právnické celoživotní kariéře je rozhodnuto, nebýt ovšem jeho zvlášť silného sociálního cítění.

Zásadní vliv na životní postoje J. W. Kleina měla Velká francouzská revoluce. Po vtrhnutí francouzských vojsk do Bavorska byl natolik zklamaný, že se v roce 1799 stěhuje do Vídně, kde se hodlá věnovat péči o nejubožejší skupiny obyvatelstva. V roce 1802 se stává ředitelem krajského chudinského úřadu. O rok později je jmenován členem dvorní komise pro chudé. Při výkonu této služby se seznamuje s životní problematikou nevidomých. Zaujala ho především katastrofální situace malých nevidomých dětí, které viděl vyrůstat většinou na pokraji nejchudších vrstev obyvatelstva bez základní péče a mnohdy jen náhoda je zachránila před smrtí hladem. K těmto špinavým a hladovým, všemi opovrhovaným dětem přilnul nejmocnější lidskou láskou.

Na J. W. Kleina silně zapůsobili dva nevidomí umělci. Především to byla nevidomá hudební skladatelka, klavíristka a majitelka hudební školy M. T. Paradisová, která v té době působila ve Vídni. Také ho mocně upoutaly básně nevidomého moravského rodáka A. Berghofera, jemuž umožnil vydání jeho sbírky básní. V době, kdy ho plně zaujala myšlenka založit ve Vídni Ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých (dále jen Ústav), vyšla publikace Krátký návrh ke zřízení ústavu pro slepé děti, kterou napsal vídeňský magistrátní rada F. Gahais. Klein se také dovídá o dřívější Haüyově činnosti. S Paříží však užší styky nenavazuje, protože po odchodu V. Haüye se tamější Ústav na přechodnou dobu rozpadl. Bez zvláštního povšimnutí ponechává také Weinbergerův pokus založit ve Vídni Ústav již v roce 1798. Jde svou vlastní cestou. Jeho úmyslem je totiž pracovat s malými nevidomými dětmi, což bylo v této době neobvyklé. Většina ústavů zahajovala svou činnost se staršími dětmi nebo dospívající mládeží.

V rámci své sociální činnosti se v roce 1804 seznamuje s nevidomým devítiletým chlapcem J. Braunem. Získat souhlas jeho rodičů k soustavné výchově nebylo vůbec obtížné. V této době se také žení, a tak mohl chlapce přijmout do své rodiny. Manželka ho v jeho úmyslech podporovala. Byla mu po celý život zdatnou a obětavou pomocnicí.

Se soustavným vyučováním začali 13. května téhož roku.

Protože Klein neznal zkušenosti Haüyovy a o anglických zařízeních neměl žádné zprávy, budoval své výchovné a vzdělávací metody na zkušenostech vlastních. Nenavazuje vlastně na žádný vzor. U veřejnosti se nesetkával s pochopením, jeho činnost byla všeobecně pokládána za zbytečnou. Finanční prostředky se mu proto dařilo získávat jen poskrovnu. Všichni odmítali se podílet na tak nejistém projektu, protože nevidomí byli stále pokládáni za nevzdělavatelné a ve společnosti za nepoužitelné. Klein se přesto odhodlává dokázat, že i oni mají předpoklady k životu uprostřed lidské společnosti a k tvůrčí práci. Rovněž státní aparát má v této době jiné starosti, byly to doby zvýšených válečných nákladů. Klein však vytrval a těžké začátky překonal. Práci mu usnadňoval jeho mimořádně nadaný a pilný žák. Braunova přirozená inteligence a také jeho chuť do práce jim usnadňovala jejich činnost.

Vyučování začalo podle systematicky připravených plánů. Klein si sám zhotovoval potřebné učební i jiné pomůcky. Mimo této tvorby se také věnuje i úpravám některých společenských her. Ne tedy pouhé povinnosti, ale také zábava byla součástí výchovy. Tento přístup byl neobvykle pokrokový.

Po roce obapolného úsilí představuje Klein svého žáka veřejnosti. Dokladem toho je zmínka ve vídeňském listu Wiener Zeitung dne 24. července 1805. Píše se, že předvedl čtení a psaní reliéfních písmen, počítání a orientaci na reliéfních zeměpisných mapách. Braun již také ovládal některé manuální činnosti, jako paličkování, háčkování, práce s papírem aj.

Braun byl představen císaři Františku I., který rozhodl každoročně subvencovat vznikající ústav za účelem jeho rozšíření. Kleinova činnost již neuniká pozornosti veřejnosti a zvláště po císařově peněžním daru začaly konečně plynout finanční prostředky od jednotlivců i korporací. Ústav je možno rozšířit.

Zavádí se výroba provazů, stuh, řemenů, opasků, síťování, práce se dřevem aj. Mimo rozvíjení zručnosti dbá Klein na soustavné pěstování tělesné zdatnosti chovanců, což v této době nebylo nijak obvyklé.

Zvláštní pozornost věnuje Klein výuce čtení a psaní. Pro psaní tužkou používali jeho žáci Gildbergerův přístroj. Vlastní význam J. W. Kleina v tomto okruhu je v tom, že vytvořil své vlastní, později dlouho populární písmo. Nejdříve to byla hladká reliéfní latinka z písmen velmi jednoduchých tvarů (1805). Jelikož se neosvědčila pro vlastní psaní, převzal dosavadní zkušenosti nevidomého učitele curyšského Ústavu F. G. Funka s propichovanou latinkou. Písmena co nejvíce zjednodušuje, aby byla hmatem dobře čitelná. Pro psaní propichovanou latinkou vytváří speciální přístroj všeobecně nazývaný Kleinův psací stroj (1811). Zabývá se rovněž problematikou hudební notace pro nevidomé. Učinil pokus využít k tomu své propichované latinky. Nesetkal se však s úspěchem přesto, že pro psaní not zhotovil vhodnější psací přístroj.

Pro výuku zeměpisu vytváří dřevěné rozkládací mapy. Měly charakter stavebnice.

Dospělým nevidomým pro jejich samostatný pohyb na ulici doporučoval jako průvodce psa.

Své první zkušenosti popisuje v knížce Popis zdařilého pokusu přivést slepé děti k upotřebení v občanském životě. Dílo je brzy populární a ihned přeloženo do italštiny. Kleinův ústav se stává pozoruhodností Vídně.

Reakcí jeho odpůrců bylo oznámení úřadům, v kterém je osobně osočován. Kleinova činnost však již v této době byla všeobecně oceňovaná, a tak vlastně jediným, a to kladným výsledkem bylo, že ústav byl v roce 1816 postátněn. Tak jsou konečně vytvořeny podmínky pro získání mladých lidí, kteří se chtějí věnovat výchově nevidomých. V této době sem přichází i J. R. Beitl, budoucí zakladatel Ústavu v Bratislavě a v Brně.

J. W. Klein — historicky nejstarší psací strojpro propichovanou (jehličkovou) latinku	J. W. Klein — psací stroj pro propichovanou(jehličkovou) latinku, výrobek F. Urbana

Klein se stává populární osobností. Z ciziny dostává mnoho dopisů a dotazů. Jsou to například známé dopisy J. Knieho, nevidomého zakladatele a ředitele Ústavu ve Vratislavi. Ředitel Ústavu v Linci mu posílá (již 1823) ke konzultaci svůj návrh bodového písma. Později mu píše i sám L. Braille. Klein však oba návrhy odmítá. Žádné bodové písmo nepovažuje za vhodné. Je autorem názoru, že jakékoliv písmo, které se nepodobá latince izoluje nevidomé od společnosti. Jeho tvrzení převzalo potom mnoho dalších tyflopedů. Připomeňme si, že Brailleovo písmo bylo nejdříve zavedeno v Paříži, kde vzniklo, a to až roku 1850, tedy 25 let po jeho vytvoření.

Klein začíná nepotřebné a neosvědčené i zastaralé pomůcky uschovávat. Takto spolu s vyžádanými pomůckami odjinud vzniká první sbírka. A tak je založeno i první Slepecké muzeum (1837).

Prosazoval, aby i na běžných školách byla věnována péče vzdělávání nevidomých. V roce 1810 je vydána vládní vyhláška, ve které se upozorňuje na možnost vzdělávat nevidomé ve školách v jejich bydlišti. Protože Klein tuto akci vyvolal, cítil se povinen dát do rukou učitelů odbornou pomůcku. V tomto směru nebyly dosud žádné zkušenosti. V roce 1819 vydává proto Klein publikaci Učebnice vzdělávání slepých.

Protože většina dětí, které přijímal do Ústavu, byla velice zanedbaná, věnuje péči jejich předběžné výchově v rodině. Tu považuje za základ budoucích životních úspěchů. Jeho publikaci Návod k účelnému zacházení se slepými dětmi v kruhu rodinném, lze považovat za první příručku pro rodiče nevidomých dětí.

Při propuštění prvních chovanců z Ústavu se ukázalo, že nemají prakticky žádnou možnost se v životě uplatnit. Klein upadá znovu v nemilost a dokonce mu byla při případném odstoupení navržena penze. Nebyla to však nedostatečná příprava žáků pro život, nýbrž neúnosné společenské podmínky, které nevidomým neumožňovaly pracovat a svou prací se samostatně živit. Tato situace vedla k otevření azylu (1826) jako Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro starší nevidomé, jehož se stává ředitelem. A. Klarovi bylo toto zařízení příkladem pro založení podobného ústavu v Praze roku 1832.

Tak jako velká většina tyflopedů 19. století, i sám Klein idealizoval některé schopnosti nevidomých například i tím, že je považoval za nejlepší učitele nevidomých dětí. Vycházel z některých pedagogických úspěchů nevidomých, které poněkud přeceňoval.

V roce 1842 dochází znovu mezi představenstvem spolku a Kleinem k názorovým diferencím, které ho vedly k tomu, že se začíná pomalu uvolňovat od vedení obou ústavů a věnuje se dokončení některých teoretických prací. Ústav za něho dočasně vede učitel M. Vohlleutner.

Jeho šťastný rodinný život narušuje úmrtí dcery v jejích 19 letech. Klein je přemožen a uzavírá se do sebe.

Koncem svého života je tělesně i duševně vyčerpaný. Kontakty s okolím narušuje také jeho silná nedoslýchavost. Ještě před svou smrtí se stává svědkem, jak se Ústav za revolučních událostí přeměňuje v nemocnici a jeho chovanci jsou umístěni do azylu. Zemřel 12. května 1848. Jeho nástupcem se stává významný rakouský tyfloped českého původu M. Pablasek.

Kleinův vliv zasáhl i české země. Jednak tím, že se svým prvním žákem navštívil Prahu, a jednak proto, že J. R. Beitl, původně učitel Ústavu pro nevidomé ve Vídni, se stává zakladatelem Ústavu pro nevidomé v Brně. V brněnském Ústavu se například Kleinova propichovaná latinka používala až do začátku druhé světově války. Klein měl vliv na založení Ústavu v Bratislavě. Později byl přemístěn do Pešti. Nepřímo působil svými zkušenostmi na rozvoj Ústavu ve Vratislavi. Dále měl vliv na založení několika podobných ústavů v Rakousku, Německu i jinde. Plným právem byl ve své době nazýván otcem slepých.