Antonín Josef Rappawy

(Zora 1988/6, str. 23—27)

 

Patří do skupiny tyflopedů, kteří mimo svou praktickou výchovně vzdělávací činnost věnovali mnoho času její koncepci. V tomto smyslu je jedním z nejproduktivnějších učitelů. Svými četnými písemnými pracemi usiluje o odstranění škodlivých legend, které kolovaly o schopnostech nevidomých. Progresivními myšlenkami se také obrací k práci tyflopedagogů, když jim navrhuje modernizaci dosavadních metod. I když v rámci utrakvistického českoněmeckého zaměření brněnského Ústavu patří k té skupině učitelů, která dávala přednost německému jazyku, ctil český jazyk a nikdy se nepřidal k fašizujícím tendencím výchovy.

Narodil se 10. června 1873 v některé blízké obci u Brna. Otec mu zemřel ještě před jeho narozením. Matka se ihned odstěhovala do Brna, kde našla větší možnosti obživy. Německý kněz, místo správného jména po rodičích Chrápavý, napsal do matriky narozených Rappawy. Rodina byla nucena žít v německém prostředí. Rappawy tedy navštěvoval německé školy, a tak se Němcem postupně i cítil.

V Brně získal základní vzdělání. Roku 1892 maturoval na Učitelském ústavu. V roce 1895 vykonal zkoušku pro vyučování v obecných školách. Způsobilost vyučovat na měšťanských školách nabývá zkouškou v roce 1912. Aprobaci pro vyučování v ústavech pro nevidomé získává v roce 1902. V roce 1901 vykonává zkoušku pro vyučování na českých školách. Tím však své sebevzdělání neukončil. V roce 1922 vykonal maturitu na reálce a nechal se zapsat na přírodovědeckou fakultu pražské univerzity. Také se přihlásil do kurzu učitelů tělesné výchovy, ale pro svůj věk nebyl přijat. Zajímavé také je, že v počátcích působení v brněnském Ústavu se sám vyučil kartáčníkem a dokonce nějaký čas pracoval jako tovaryš.

Od roku 1892 vyučuje jako výpomocný učitel v obecné škole v Bučovicích. Na brněnský Ústav jako učitel přichází 1. března 1896 nejdříve jako výpomocný učitel. Definitivu získal v roce 1902. Na trvalý odpočinek odchází v roce 1934. Během této doby vykonal několik studijních cest, na kterých navštívil mnoho ústavů pro nevidomé. Svoje působení v Brně na půl roku přerušuje, aby vyhověl vedení Klarova Ústavu v Praze, kde dočasně vykonával funkci sekretáře. Zvláště ho zaujala činnost v mateřské škole Ústavu, která v Brně nebyla.

Šťastně se oženil. Jeho manželka působila jako vychovatelka a služebná postupně v několika rodinách. Měli spolu pět dětí. V dubnu 1945 se z Brna odstěhoval do Nové Bystřice (západní Čechy), kde koupil domek. Odtud byl s celou rodinou odsunut a odstěhoval se do Německa.

České žáky vyučoval česky. K nevidomým měl mimořádně kladný a tvořivý vztah. Vyznačoval se příznačnou trpělivostí. Vytvářel učební pomůcky, kterých bylo nedostatek. Zvláště upoutala pozornost jeho kreslenka. Vystavoval ji na XII. kongresu učitelů nevidomých.

Mimořádná je jeho teoretická a publikační činnost. Při zobecňování výchovných otázek vždy vycházel z praxe. Patří tedy mezi učitele, kteří přispěli k rozvoji československé tyflopedie. Například zásady úspěšnosti výchovy nevidomých stanovuje takto:

1. Vychovávat tak jako jiné děti. Neponechávat prostor improvizaci

2. Mimořádnou důležitost má zaměstnávání nevidomého dítěte

3. Nepřipouštět, aby lítost nad ztrátou zraku byla hlavní motivací péče o dítě.

Vysokou tyflopedickou hodnotu má referát na IV. Dni učitelů nevidomých a Dni péče o nevidomé v Brně (1909). Zabývá se v něm formami a reformami výchovy a vzděláváním nevidomých. Navrhuje přepisovat články z běžných učebnic do učebnic pro nevidomé. Komitét pro učebnice by měl zvážit možnost převzít naopak některé články z učebnic pro nevidomé a zařadit je do učebnic pro vidomé žáky. Kongresy učitelů nevidomých by měly mít pracovní charakter. Prohloubit vzdělání nevidomých změnou metod a prodloužením pobytu v Ústavu. Na jejich vzdělání věnovat tentýž čas jako vidomým žákům. „Je nejvyšší čas“, říká, „…probudit se ze stagnace dosud používaných metod a forem práce. Rozhodně neulpívat na starých překonaných metodách.“

Ve své rozsáhlé publikační činnosti je progresivní. Kritice podrobuje dosavadní způsoby výuky a výchovy nevidomých a klestí jim cestu do společnosti důrazem na nové pedagogické úkoly. Věnuje pozornost zevnějšku nevidomého a jeho chování ve společnosti, u stolu, v divadle aj. Pořádek v domácnosti je předpokladem rychlé orientace a umožňuje provádět mnoho dosud nepřístupných úkonů. Rovněž péče o správnou výslovnost, osobnost nevidomého a její kladné volní vlastnosti, cvičení v úsudku, výchova k umění aj. je středem jeho pozornosti. Dnes nám to připomíná současné rehabilitační programy.

Učitel usiluje o důvěru žáka a ve svou osobnost i odbornost. Školní i mimoškolní vzdělávání se neobejde bez množství pomůcek a knih vůbec. Je třeba zrušit vyučování v odděleních (to bylo například v brněnské škole zrušeno až roku 1980). Zrušením oddělení by tedy nabyla organickou jednotu.

A. Rappawy navrhuje dokonalejší metody pro výuku pravopisu, vybízí, aby pro výuku počtům bylo více využíváno počitadel, která konkretizují množství. Ve všech vy-učovacích předmětech jsou pomůcky jedním z hlavních pramenů poznání. Ve školních dílnách rozvíjet zručnost chovanců. Zvláštní pozornost věnuje kreslení a rýsování (sám navrhl kreslenku). Pozvednout úroveň tělesné výchovy, pěstovat turistiku. Zvláště zdůrazňuje modelování jako jeden z prostředků rozvíjení zručnosti a zmocňování se světa. Nevidomé je třeba učit zdatnosti a chuti pracovat.

Pokrokové stanovisko zaujímá i v oblasti péče o dívky. Doporučuje zavést výuku péče o domácnost. Píše: „Kolik schopností tu bylo promarněno. Kolika dívkám nebylo umožněno žít!“

Z jeho dalších prací je to Slavnostní zpráva, kterou napsal u příležitosti kladení základního kamene druhé budovy Klarova ústavu v Praze. V době svého krátkého působení na Klarově ústavu vydal knížku Jarní radovánky slepých dítek. Plánoval pravidelné vydávání ročenky Umělecká hlídka, ve které měly být uveřejňovány básně i prózy nevidomých a statě o jejich výchově. Vyšly pouze tři sešity.

Z dalších prací to jsou: Slavnostní spis — 1909, Formy a reformy výuky nevidomých — 1909, Jaké plyne poučení ze zasedání u příležitosti konání 4. Dne učitelů nevidomých — 1910, Výchova nevidomého dítěte v domě otcovském — 1913, Přirození přátelé nevidomých — 1914, Světlo a práci nevidomým — 1915, Výlet nevidomých dítek — ?, Příspěvek k historii válečných slepců — 1917, Mladiství slepci po světové válce — 1919, Lidé, kteří svými prsty poznávají svět — 1920, Příručka pro vyučování nevidomých — 1933 aj. Napsal také množství článků do denního tisku s propagační a osvětovou tematikou.

115. výročí narození A. J. Rappawého je jistě vhodnou příležitostí připomenout jeho pedagogické dílo. Ve své koncepci výchovy a vzdělávání nevidomých značně předběhl společenské možnosti. V ústavech se i nadále udržoval princip pouhého prakticizmu. Společenské podmínky ještě dlouho neumožňovaly, aby všichni nevidomí našli své životní uplatnění. Nevidomé absolventky ústavů ponejvíce odcházely do různých azylů nebo strádaly u svých příbuzných. Jen ty nejsilnější našly právo na plnohodnotný život.