Rudolf Maria Klar

(Zora 1988/9, str. 18—21)

 

Když od svého umírajícího otce přebíral Ústav pro nevidomé v Praze jako dědictví, bylo mu teprve necelých 16 let. Převzal proto za něho vedení ústavu J. F. Běšín. Pod jeho vedením klesla úroveň tak, že vznikl vlastně azyl, kde se muži i ženy zabývali ženskými ručními pracemi. Čekal tedy na R. Klara úkol znovu vybudovat Ústav, ve kterém by se nevidomí vzdělávali a vyučili některým řemeslům, aby se po opuštění Ústavu mohli samostatně živit. Vybudoval dílny, zavedl vyučování v rozsahu obecné školy. Založil azyl pro nevidomé Francisco-Josefinum a mateřskou školu s opatrovnou. Za pouhých 17 let vytvořil dílo, pro které je více než vhodné si jeho osobnost připomenout.

R. Klar se narodil 17. ledna 1845 v Praze jako nejmladší syn ze tří dětí P. A. Klara. Obecnou školu navštěvoval v Litoměřicích, kde také absolvoval gymnázium. Práva studoval na německé univerzitě v Praze, kam se nechal zapsat v roce 1867. Svá studia však přerušuje, aby se přihlásil jako dobrovolník rakouské armády do války proti Prusku (1866). Po bitvě u Sadové (Hradce Králové) odchází jako důstojník do zálohy. Po ukončení studií se stává zaměstnancem politického oddělení místodržitelství v Praze nejdříve jako koncipient. Dosáhl hodnosti okresního hejtmana. Postupně působil v Českém Brodě, Hradci Králové, Litoměřicích a v Praze. Nakonec pracuje jako referent pro odborné a průmyslové školy.

Když mu bylo necelých 16 let, umírá mu otec. Na smrtelné posteli mu slibuje, že převezme dědictví Ústavu a svůj život bude věnovat péči o nevidomé. Pro své mládí však nemohl vedení Ústavu převzít, bylo proto svěřeno J. F. Běšínovi, pod jehož vedením Ústav po celých 20 let chátral. Postupně se změnil v azyl.

R. Klar se i přes své náročné pracovní podmínky připravuje k převzetí Ústavu. Na svůj slib otci nikdy nezapomněl. Již v roce 1862 se podílí na vypracování dohody s hradčanským Ústavem, podle které budou do Klarova ústavu přecházet chovanci z Hradčan, aby se věnovali výuce řemesel. Mladší chovanci Klarova ústavu budou převedeni do obecné školy Ústavu na Hradčanech.

V roce 1864 poprvé veřejně hovoří na koncertu pořádaném ve prospěch ústavu. V roce 1873 vstupuje do direktoria Ústavu. V tomtéž roce se zúčastňuje jednání prvního Evropského kongresu učitelů nevidomých (Vídeň), na kterém hovořil o neutěšeném stavu Klarova ústavu. V roce 1880 J. F. Běšín umírá a R. Klar se konečně může stát vedoucím direktoria. Po patriarchálním vedení Běšínově přináší sem svou veselou povahou odlišné ovzduší a tvořivého ducha.

V roce 1880 je také konečně služebně přeložen do Prahy a může převzít vedení Ústavu, který jeho péči nutně potřebuje. Vždyť historie Ústavu uplynulých 20 let je výčtem milodarů od šlechty, je popisem vybavování kaple drahými sochami a vyzdobování budovy Ústavu. Tyto práce bohužel pohltily i výtěžek loterie. Hospodaření bylo rozvrácené a chovanci trpěli hladem. Na tomto úseku byla Klarovi jeho matka neocenitelnou pomocnicí. Hospodářskou funkci si ponechala až do své smrti v roce 1885.

Státní služby R. Klar nezanechává, protože za vedení ústavu nedostává žádný plat. Polovinu dne pracuje na místodržitelství a druhou polovinu v ústavu. Tak to šlo po celých 17 let, ve kterých přebudoval ústav na výchovně vzdělávací s výukou řemeslům. Sám se staral o vyhledávání nevidomých. Jeho cílem bylo, aby se s jejich výchovou začalo v útlém dětství. Po získání základního vzdělání a vyučení se řemeslu mají chovanci odejít, aby se samostatně živili. Zbývající chovance azylu ponechává na dožití až do doby, kdy mohou přejít do nově založeného azylu Francisco-Josefinum (1888).

I za svých obtížných pracovních podmínek věnoval mnoho času na sbírání zkušeností. Zvláště produktivně se rozvinula spolupráce s ředitelem brněnského Ústavu pro nevidomé J. Schwarzem, s jehož pomocí uspořádal v roce 1885 výstavu výrobků svých učňů. Aktivně se zúčastňoval všech Evropských kongresů učitelů nevidomých. V roce 1889 zorganizoval první Den učitelů nevidomých v Praze formou kongresu rakouských učitelů nevidomých. Ve svém zahajovacím projevu prohlásil, že je třeba zavést v ústavech nový tvůrčí duch a usilovat o přípravu chovanců k praktickému samostatnému životu. Řekl: „Na koho se mají nevidomí obracet o radu a pomoc, když ne na nás.“

Během krátké doby se poměry v Ústavu natolik zlepšily, že v roce 1884 bylo možné zahájit rozsáhlou přístavbu budovy, aby byly získány další prostory pro rozšíření počtu chovanců. Přijímali se nevidomí od 15 do 50 let. Po dokončení výstavby je možné začít s výukou v rozsahu obecné školy. Začínají se přijímat děti od 10 let. Od roku 1897, kdy je otevřena mateřská škola s opatrovnou, přicházejí do Ústavu děti od 6 let. Tímto oddělením pro nejmladší uskutečňuje R. Klar svůj názor, že nevidomí mají být soustavně vychováváni od svého nejútlejšího věku. Má jim být také věnována pozornost při vstupu do života v době dospělosti. A proto těm, kteří se osamostatnili, poskytovalo vedení ústavu rady a později i pomoc.

Značně se rozšiřuje košikářství, které se zaměřuje i na jemnější výrobky, jež šly více na odbyt. Od roku 1904 dostávají košikáři výuční list. U jiných řemesel až od roku 1906. V roce 1886 se v Praze konala velká košikářská výstava, které se zúčastnili svými výrobky i učni Klarova ústavu. Přišly také výrobky z Brna.

V roce 1886 se uskutečnil pokus se dvěma chovanci, kterým bylo umožněno navštěvovat německý Učitelský ústav, kde mohli ovšem při vyučování pouze naslouchat. V průběhu vyučování se dokonce nesměli ani na nic ptát. Tyto podmínky byly zahrnuty i do vyhlášky ministerstva školství. Získali učitelskou způsobilost vyučovat pouze na Klarově ústavu.

V roce 1888 byl ukončen vývoj pražské tabulky. Spolu s učiteli Novákem a Dvořákem se na tvorbě této populární pomůcky podílel i R. M. Klar. Stále větší pozornost se věnuje tvorbě učebních pomůcek včetně vycpanin zvířat. Hře na hudební nástroje se vyučovalo v omezeném rozsahu.

V roce 1891 vydává vedení ústavu výroční zprávu, která obsahuje poučení pro rodiče o výchově nevidomého dítěte.

V roce 1891 je R. Klar za své zásluhy povýšen císařem Františkem Josefem I. do stavu rytířského.

Ve svých 50 letech začal trpět vleklou těžkou chorobou jater, která ho upoutala na lůžko. V létě 1898 odjíždí do Karlových Varů, odkud byl brzy převezen zpět do Prahy. 3. září téhož roku umírá. Snad pro mimořádnou citovou závislost na své matce se neoženil. Nezanechává žádné potomky. Vedení ústavu se ujímá dosavadní hospodář E. Wagner.

R. Klar si přál, aby na jeho náhrobku nebylo uvedeno jeho jméno, nýbrž pouze nápis: „Zde odpočívá přítel lidí.“ Dodal, že není důležité, jak se jmenoval. Snahou R. Klara bylo zvýšit kulturní úroveň svých žáků a poskytnout jim takové vzdělání, aby se v životním uplatnění nelišili od ostatních. Ve svých začátcích převzal azyl, i když bohatě dekorovaný sochami i jinými uměleckými předměty a vytvořil z něho Výchovně vzdělávací ústav, který brzy získal evropskou úroveň.