(Zora 1988/10, str. 27—32)
V první polovině 19. století se péče o výchovu nevidomých pozvolna dostává do povědomí veřejnosti. Vzniká velké množství ústavů, do kterých jsou přijímáni nevidomí, aby získali základní vzdělání, ale hlavně, aby se vyučili jim přístupným řemeslům a aby se v tomto smyslu realizovaly sny nejlepších tyflopedů o společenské rehabilitaci osobnosti nevidomého, dosud považovaného mezi ubohými za nejubožejšího. Protože však provoz ústavů vyžadoval velké finanční prostředky, které vlastnili bohatí jedinci, ústavy se stále více dostávají pod jejich neodborný dozor, a tak se postupně mnohá zařízení stávají prostředkem k posilování společenského postavení těch, z jejichž bohatých stolů padaly drobty nevidomým, kteří by jinak strádali. Zároveň s penězi je nutné přijmout i ponížení. Ředitelé i učitelé jsou majetným zavázáni za svou existenci, a to ovlivňuje i pojetí výchovy a vzdělávání jejich svěřenců. Tyto vztahy působí na plnění úkolů a cíle výchovy. Nevidomí se stále častěji vzpírají své poníženecké roli v područí těch, kteří si je ponechávali jako objekt péče pro vlastní zištné cíle. Nakonec pronásledovali nevidomé, kteří jen pomysleli na vlastní existenci. Taková je situace v mnoha ústavech druhé poloviny 19. století.
Prvním bojovníkem za osvobození nevidomých z područí a tmářství byl F. Scherer, zakladatel několika německých ústavů pro vzdělávání a výchovu nevidomých, ve kterých se snažil realizovat své pokrokové názory. Nakonec se vždy dostal do sporů s učiteli, kteří se nedovedli přizpůsobit jeho idejím. Byl také iniciátorem založení několika prvních svépomocných spolků nevidomých. Hodně cestoval a všude sugestivně přednášel o tom, že cílem výchovy nevidomých je příprava k jejich samostatnému životu, tj. k samostatné obživě. Mají právo na takové vzdělání jako ostatní, mají právo na rodinné štěstí jako ostatní. Jedněmi byl nadšeně vítán, jinými s odporem opovrhován. Popudil si proti sobě většinu tyflopedů. Svoje názory uveřejnil v práci Die Zukunft der Blinden (Budoucnost nevidomých). Tiskem vydal rovněž své nejzávažnější přednášky.
Není zde dost místa k tomu, abychom jeho postoje zhodnotili z retrospektivního hlediska. Jenom tolik je třeba připomenout, že tak jako mnozí jiní opomíná uznat úlohu reálných společenských vztahů rozvíjejícího se kapitalizmu.
F. Scherer se narodil roku 1823 v Emingenu (Bavorsko) jako syn zedníka. Ve svých dvou letech ztratil zrak. Podle některých pramenů mu snad místní felčar léčil oční zánět mastí, která obsahovala rtuť. Otec mu brzy zemřel, matka byla nucena se sama starat o čtyři děti a svou starou matku. Nemohla se tedy svému nevidomému dítěti dost věnovat. Při hrách s ostatními dětmi prožil mnoho obohacujících okamžiků, ale i ústrků. Toto období mu vtisklo základní charakterové vlastnosti jeho osobnosti. Naučil se samostatně rozhodovat. Při dětských hrách se přizpůsobil samostatnou orientací. Byl velmi zručný. Výborně modeloval z hlíny. Matka na něho působila svým vyprávěním, které v něm zanechalo trvalé stopy.
Ve svých šesti letech se sám přihlašuje k docházce do školy. Tím upoutal pozornost místního učitele. Přestože docházku do školy absolvoval pouze náslechem, byl vynikajícím žákem. Později se také začal věnovat hudbě. Docházel sám pěšky ke vzdálenému učiteli hry na klarinet. Jeho pokroky byly dobrým příslibem. Učitel byl nadmíru spokojen. Jeho hru obdivovalo celé okolí. Začal si tedy svým uměním vydělávat na živobytí. Touha po vyšším všeobecném vzdělání ho však neopouštěla. Povšiml si toho místní lékař, který se o něho postaral.
Roku 1839 byl přijat do Ústavu pro nevidomé v Mnichově. V krátké době zvládl všechna tehdejší zaměstnání chovanců, a proto byl převeden do vyššího oddělení. Svou mimořádnou pílí a znalostmi docílil toho, že byl dokonce přijat za učitele. K náplni a způsobům výuky měl zásadní výhrady. Přicházíval proto s vedením Ústavu do rozporů. Práce ho neuspokojovala. Nemohl se například smířit s tím, že chovanci byli ze strany učitelů podceňováni a každý vyšší nebo odlišný zájem mohl být pokládán za rebelii. V roce 1845 proto Ústav opustil.
Přihlašuje se ke studiu filozofie na místní univerzitě, kde mohl studovat za podpory svých příznivců. Bavorský král Ludvík I. mu udělil stipendium. Ke studiu se připravoval tak, že mu jeho vidomí přátelé předčítali středoškolské učebnice. Snad také vykonal zkoušku pro vyučování na obecných školách. V této době zpracoval a vydal svůj nejzávažnější spis Budoucnost slepých (1852). Na jeho popularitu ukazuje i to, že vyšel celkem ve 13 vydáních. Vzbudil mnoho rozruchu pro svou otevřenost a uvedení dosud nepublikovaných problémů, které se nahromadily v době, kdy po prvních zakladatelích ústavů pro nevidomé se sem dostali lidé, kteří péči o výchovu nevidomých zneužívají ve svůj prospěch a popularitu své osoby. Bezradnost, do které se učitelé dostali nesprávným zhodnocením neúspěchů, zakrývali. Úspěchy vynikajících žáků se chlubili a o podprůměrné neměli zájem. Skrytých problémů však bylo daleko víc.
F. Scherer začal proto uvažovat o založení vlastního ústavu, kde by uplatnil své názory. První Ústav založil v Norimberku (1854). Měl zpočátku čtyři chovance. Slibně se rozvíjel, počet chovanců se zvyšoval. Majetkové poměry byly uspokojivé. Protože znovu docházelo k trvalým rozporům, zanechal vedení Ústavu a odešel. Cestoval a přednášel o problémech výchovy a vzdělávání nevidomých bez utajování nezdarů a s plným zhodnocením osobnosti slepého člověka, u něhož se objevují schopnosti, které je třeba rozvíjet.
Další ústav zakládá v Hamburku. Po čase se jeho metody učitelům i zde znelíbily. Proto znovu odchází a cestuje s úmyslem podněcovat zakládání výborů pro zřizování ústavů. Na prvním evropském kongresu učitelů nevidomých ve Vídni (1873) prohlásil, že je čas, aby nevidomí převzali sami péči o svůj osud, o své vzdělání i starost o sebe do svých rukou.
Umírá kolem roku 1890. Přesnější údaj není znám.
Scherer usiloval o vymanění nevidomých z poručníkování představených a dobrodinců, kteří přispívali na provoz ústavů bez újmy na svém bohatství. Bojoval proti masovému umísťování absolventů ústavů do azylových zařízení. Ideál péče viděl ve vybudování velkých center, kde by se nevidomí vzdělávali a pracovali, se svými rodinami bydleli a pěstovali zábavu. Mimořádný význam má v tom, že u nevidomých vyvolal snahy o zakládání svépomocných spolků. A. Mell, autor světoznámé Encyklopedie, považoval Scherera za utopistu. Dokonce o něm prohlásil, že byl kverulantem, který se ve svých spisech věnoval pouze kritice poměrů. Sám tedy tyto poměry nehájil.
Mimo již uvedeného spisu si připomeňme další Schererovu činnost: Tři přednášky o sociálním utrpení slepých — Lipsko 1860; Poselství slepých vidomým — 1871; Toulky slepého po oblasti nejnovějších duchovních pokroků — Stuttgart 1874 aj.
Ve svých spisech i v praxi usiluje Scherer o zrovnoprávnění nevidomého jako člověka, manžela, otce a přítele. Kritizuje učitele nevidomých pro jejich panovačnost, odcizení a neupřímnost. Vytýká jim, že zakazují normální přátelské styky mezi chlapci a dívkami, cenzurují dopisy aj. S nevidomými se jedná panovačně a není nouze o podvody. (Některé z těchto projevů popisuje i O. Baum ve svých literárních pracích.) Scherer si dále stěžuje, že učitelé přestali být přirozenými přáteli slepců. Příliš se dává najevo, že nevidomí by si měli více vážit péče o ně. Oni však chtějí být samostatní, odmítají být objektem pasivní péče aj.
Připojíme-li některé další zprávy, které neidealizují poměry v ústavech a znovu připomeneme literární dílo nevidomého spisovatele O. Bauma (o kterém jsme před časem psali), zjistíme, že nebylo všechno tak ideální, jak se navenek jevilo. Jak jsme již výše uvedli, k zhodnocení všech tehdejších vztahů je třeba připočíst vnější společenské poměry, do kterých se dostalo vedení ústavu. Měl tedy F. Scherer právo na tak ostrou kritiku? Z jeho postoje vzniklo hnutí za samostatný život nevidomých, které se projevovalo zakládáním svépomocných spolků v Německu.