Jan Nepomuk František Rafael Beitl — život a dílo

(In: J. Smýkal: Čtyři brněnská zastavení, 1997, str. 3—8)

(Viz též Zora 1986/7, str. 24—27)

 

Brněnský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí vznikl na podzim roku 1835 jako třetí v pořadí na území království Českého, tj. po Ústavu v Praze na Hradčanech (1807), který byl v té době především léčebnou a Klarově Zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu v Praze (1832). Brněnský Ústav je prvním ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých dětí pro samostatný život i vlastní obživu. Měl jednak školu, ale také dílny i pozemky pro získávání základních dovedností v řemeslu i pěstování ovoce a zeleniny.

Myšlenka založit Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé v Brně se při realizaci setkávala s osobními oběťmi filantropa a tyflopeda J. R. Beitla. S nevidomými chovanci (jak se tehdy říkalo dětem umístěným v internátním zařízení), které považoval za členy své rodiny a tak s nimi i jednal, sdílel život plný odříkání. Rozvoj ústavu vedl klikatými cestami, které tehdejší společnost nedovedla narovnat. Vzdělávání a výchova nevidomých dětí byly v této době ve většině ústavů chápány jako milodar, jako něco navíc. Ne tak v Brně, kde chovanci Ústavu žili společně s rodinou zakladatele a prožívali s ní dobré i zlé časy.

J. R. Beitl založil Ústav v Zábrdovicích u Brna v domě č. 17 (dnešní Zábrdovická ulice). Zakladatel kladl důraz na všeobecné i hudební vzdělávání nevidomých žáků, základní dovednosti v některých řemeslech a práci na pozemku. Všeobecnému vzdělání se nepřikládal takový význam, protože v životě bylo nutné nejdříve usilovat o vlastní obživu a vyhnout se žebrotě. O pokusech se čtením a psaním se dovídáme převážně z životních osudů Beitlova chovance P. Chybiorze, který se zmiňuje o svém velkém neštěstí, když mu byly odcizeny jeho psací potřeby. Neříká ovšem, o jaké se jednalo.

Nejcennější bylo, že u J. R. Beitla převažovala snaha o rehabilitaci osobnosti slepce, který v této době byl obecně považovaný za přítěž společnosti. Cílem výchovy bylo poskytnout absolventům nejnutnější základní vzdělání a hlavně důkladné základy rukodělných dovedností v dílně i na zahradě. Tyto znalosti a dovednosti považoval Beitl za prvořadé. Neměl však přiměřené podmínky k jejich splnění, protože bylo třeba ještě dlouho překonávat předsudky lidí. Hudební výuka měla zvláštní vyhrazené místo.

Ještě do osmdesátých let 20. století se soudilo, že o vzniku Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Brně se nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Byla to půda pro vznik neoprávněných dohadů a legend. Jako nejspolehlivější byly uváděny publikace ředitele F. Pavlíka. To bylo neúplné a zkreslující. Po dlouhém hledání jsem nalezl písemnosti, které ukazují, že jeho informace jsou v jistém smyslu tendenční, že celou historii Ústavu zkreslují.

Spolehlivé informace jsou uloženy v materiálech Státního oblastního archivu v Brně. Nejcennější v tomto smyslu je výňatek z osobního spisu J. R. Beitla s jeho vlastnoručně podepsanou výpovědí v protokolu vídeňského policejního ředitelství ze dne 28. listopadu 1852, kde se evidentně vyvracejí nepřesné a zkreslené informace F. Pavlíka.

Jelikož ani uvedený protokol ani jiné přímé prameny nebyly vinou některých osob známé, tradovaly se události ústním podáním, ve kterém se osobnost J. R. Beitla halila do vykonstruovaných pomluv. Všechno začalo tím, že hrabě z Bukuwky, kurátor Ústavu, nebyl ochoten připustit zásluhy nemanželského syna pivovarského dělníka.

Na základě uvedených písemností se pokusím rehabilitovat osobnost zakladatele Ústavu, vzácného filantropa, který s neobvyklým vypětím sil a mimořádnými osobními oběťmi začal pečovat o několik nevidomých chlapců bez pompéznosti a oslavných tirád. U J. W. Kleina ve Vídni nabyl tyflopedickou kvalifikaci, praxi i zkušenosti. Nezačal proto jako laik, jak to bylo jinde v této době celkem běžné.

Na žádost uherského palatina Josefa založil v roce 1825 Ústav pro maďarské slepce v dnešní Bratislavě. O rok později byl Ústav přemístěn do Pešti, odkud J. R. Beitl odešel v roce 1833. Se životem nevidomých dětí byl již natolik spjat, že hledal další místo, kde ještě slepci trpí nedostatečnou péčí a společenským odmítáním. Na takové místo ho upozornil tehdejší známý tyfloped J. Doležálek, který několik let působil v pražském Ústavu pro nevidomé děti a v Pešti nastoupil na Beitlovo místo. Beitl neváhá a stěhuje se do Brna.

S přípravou základních podmínek pro otevření Ústavu začal v roce 1834 zajištěním pronájmu domu a současně se seznamuje s několika moravskými a slezskými slepci, které získává pro svůj záměr. Ve fragmentu jeho osobního spisu se píše, že svou žádost moravskému guberniu v Brně o povolení zřídit ústav, podal dne 13. července 1835. Evidovaná je pod č. 29.799. Zní: „Rafael Beitl, učitel slepců, prosí o povolení, aby směl zahájit soukromé učební kurzy pro slepé děti Moravy a Slezska do doby, než vstoupí v život veřejný vzdělávací ústav.“ Vedení gubernia povolení vystavilo pod č. 39.063 dne 15. září 1835. Budování nového ústavu mohlo začít.

Od kuratoria Beitl nikdy neobdržel žádnou subvenci. Přesto se pustil do práce podporován J. W. Kleinem, zakladatelem a ředitelem Ústavu ve Vídni radami i jinou pomocí.

J. R. Beitl se narodil dne 7. května 1797 v Libočanech na Žatecku jako nemanželské dítě pivovarského dělníka a dcery pekaře. Život dítěte i svobodné matky byl velice krušný, když její rodiče nedali souhlas ke sňatku.

Chlapec nastoupil do místní školy, kde prospíval výborně, a proto využil ve svých 15 letech nejbližší možné příležitosti odejít z domova a pokusit se o samostatnou obživu. Kam jinam než do Vídně. Odtud potom do Opatinu (Sedmihradsko), kde získal na místním úřadu práci diurnisty. Toto úřednické zaměstnání ho však neuspokojovalo. Začal se zajímat o práci ve vídeňském Ústavu pro nevidomé. Byl přijat jako písař. Později se stává učitelským čekatelem. J. W. Klein ho uvedl do všech problémů výchovy a vzdělávání nevidomých dětí a přiděloval mu stále odpovědnější pedagogickou činnost ve třídě i mimo ni. Beitl se stává svědkem tvořivého úsilí ředitele Ústavu a jeho cílevědomosti ve vytváření učebních pomůcek a hlavně reliéfního písma.

Jakmile Beitl získal toto trvalé zaměstnání, oženil se s dcerou obuvníka. Však právě v jeho dílně přišel na myšlenku, že by slepci mohli vykonávat některé obuvnické práce. V manželství se jim narodilo 17 dětí, z nichž zůstali naživu pouze čtyři chlapci.

Na žádost uherského palatina si ho Klein mezi několika uchazeči vybral a posílá do Bratislavy, kde v roce 1825 založil Ústav pro maďarské nevidomé děti. Ústav byl po jednom roce přemístěn do Pešti. V roce 1827 napsal Beitl pro toto zařízení organizační řád s názvem: Planum Rafaela Beitla vyučování slepých dětí. To, pokud víme, byla jediná jeho písemná práce. Tytéž zásady potom uplatňoval i v Brně.

Pešť se otřásala národnostními nepokoji a Beitl je v Ústavu zřejmě nedovedl vyřešit. Koncem roku 1833 proto odchází, aby uvolnil místo zkušenějšímu J. Doležálkovi.

Jak jsem již výše uvedl, vydal se s rodinou do Brna, kde měli údajně vzdálené příbuzné. Najímá si domek v Zábrdovicích 17 (dnešní Zábrdovická 12), jehož majitelem byl Wilhelm Klassen.^[1] Z původních šesti chovanců se jejich počet do roku 1846 zvýšil na patnáct.

Jako hudebník-amatér se Beitl zpočátku zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Pro tuto myšlenku získal několik učitelů hudby, kteří se ujali vyučování bezplatně. Po krátkých přípravách nechává své chovance zaučovat do některých řemeslnických prací, rovněž podle vídeňského vzoru. Jelikož k domu náležela zahrada, vedl své svěřence k obdělávání půdy, pěstování brambor a zeleniny, jejich společné hlavní stravy.

Beitl zakládá žákovský dechový orchestr. Časté koncerty v Brně, okolí i vzdálenějších místech, jak se zmiňuje tehdejší chovanec P. Chybiorz, byly zdrojem slušných příjmů. Prodej výrobků z dílny přišel na řadu především v zimním období, kdy se hudební zájezdy nekonaly. Když připočteme výtěžky ze zahrady, stačilo vše k velmi skromné obživě, nejnutnějšímu oblečení a krytí základních režií s provozem budovy a instituce ústavu. Na otop pro zimu mnoho nezbývalo.

O prvních deseti letech Beitlovy činnosti v Brně se pravděpodobně nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Alespoň ve Státním archivu jsem je nenalezl. Kuratorium, které mělo již určitou částku na stavbu nové budovy Ústavu, s Beitlem nespolupracovalo, a ani ho nepodporovalo. Bez vydatnější pomoci ze strany brněnských občanů se jeho chovancům vedlo bídně. Výnosy letních koncertů se brzy vytratily. Stávalo se dokonce, že nebylo co jíst, nebylo co obléct, čím zatopit. Žebrotu Beitl netrpěl, a tak nezřídka byly k jídlu předkládány pouze brambory na loupačku. Pro nedostatek topiva docházelo i k omrzlinám.

V létě bylo veseleji, především na zájezdech s hudbou. Přespat bylo možné leckde a jídlo se sehnalo všelijak. Majitel domu vyžadoval pravidelný nájem. Bylo také nutné uživit stále se rozrůstající Beitlovu rodinu. Za pobyt v Ústavu rodiče dětí neplatili. Většinou nebylo ani čím. Slepota byla skoro vždy jedním z důsledků chudoby.

Chybiorz potvrzuje, že Beitl s chovanci navštívil svého bývalého učitele J. W. Kleina ve Vídni, aby mu předvedl výsledky své činnosti. Dechovou hudbu si zde podle zmíněného svědectví poslechl i sám císař, který projevil zájem o činnost nového Ústavu. Beitl proto doufal ve finanční podporu, které se však nedočkal.

Brněnský guberniát s kuratoriem připravoval stavbu nové budovy. Po jejím dokončení na Radvitově náměstí (dnešní Žerotínovo náměstí).^[2]

V roce 1846 byl J. R. Beitl na doporučení J. W. Kleina (který mu vystavil vysvědčení o kvalifikaci vychovávat nevidomé a neslyšící děti) povolán k vedení Ústavu s možností, že se mu povoluje vzít s sebou 15 nevidomých chlapců ze Zábrdovic. Další podmínky však byly kruté.

Beitl nastupuje do vedení nového Ústavu za neuvěřitelných podmínek: po celý první rok neobdrží žádný plat, jak se dosvědčuje v již zmíněném protokolu ze dne 28. listopadu 1852. Navíc musel přijmout další podmínku, že bude živit a oblékat celkem 18 chovanců na své náklady. Z tohoto důvodu a nikoliv pro vlastní obohacení, jak ho obviňuje F. Pavlík ve svém Slavnostním spisu, se Beitl zadlužil. Slavnostní otevření Ústavu bylo z tohoto důvodu až v březnu 1847. Potom už J. R. Beitl za své působení plat obdržel. V tomto roce byl vydán první statut Ústavu, tzv. Náwěsstí, ve kterém se uvádějí podmínky pro přijetí za chovance aj. Na jeho koncepci zřejmě neměl Beitl vůbec žádný vliv, byla to věc kuratoria.

Od roku 1846 začíná Beitl budovat školu podle tehdejších předpisů. V Archivu města Brna se uchoval Přijímací protokol chovanců a kronika, ve které nejsou bohužel žádné podrobnosti.

V roce 1848 nastupuje podučitel K. Nahodil pro „dozor“ ve druhé třídě. Začínají se používat Kleinovy psací stroje s propichovanou latinkou^[3] a ruské sčoty. Vyučování počtům probíhalo největším dílem pamětně.

Mimo shora uvedené učitele působil v Ústavu bezplatně A. V. Malý (vyučoval zeměpisu), zaměstnáním kontrolor poštovního úřadu, sekretář obecní rady V. Pejša (hře na housle) a významný brněnský hudebník P. Křížkovský.

Oba placení učitelé pracovali od 5. hodiny ráno do 21. hodin, a to i v neděli a svátky. K tomu účelu jim byl poskytnut v budově Ústavu byt.

Beitl se staral o rozšiřování výuky řemeslům, pěstovala se hudba. Jako ukázku výsledků činnosti zavádí roční veřejné zkoušky. Konaly se v hlavním sále za účasti brněnské veřejnosti a představitelů kuratoria. Jednotliví chovanci byli zkoušeni z učební látky, která byla v uplynulém roce probrána.

Bohužel však stále častěji docházelo k diferencím v názorech o úkolech, cíli i prostředcích výchovy mezi členy kuratoria a oběma učiteli na způsoby výchovy. J. R. Beitl nemínil ze svých zásad ustoupit. Spory přetrvávaly, a proto Beitl náhle ukončil svou činnost nadučitele a otce domu dne 31. srpna 1852. Odchází dobrovolně, když už nemohl déle snášet nelidské pracovní a společenské podmínky a nakonec i podezírání ze zpronevěry výnosu sbírky.

Po celý život provázely toto kdysi nešťastné nemanželské dítě chudoba a pomluvy, ze kterých vznikla u něho touha pomáhat ještě ubožejším. Jeho pojetí lidskosti se lišilo od okázalého almužnictví, které se bohužel v současné době jinou formou znovu vrací do soustavy péče o žáky speciálních škol pro nevidomé a slabozraké žáky. Za svého života se J. R. Beitl nedočkal uznání a ještě dlouho potom byla jeho činnost vlivem Pavlíkova Slavnostního spisu zneuznávána, ačkoliv v zahraniční literatuře se s tímto přístupem nesetkáváme. Právě naopak. A pociťuji určité uspokojení, že jsem ho „objevil“.

V poslední den Beitlovy služby byla uspořádána veřejná zkouška chovanců. Předváděli výsledky svého i Beitlova úsilí činnosti ve škole i v dílnách. Součástí byl hudební program. Rada Tkaný plamennými slovy ocenil dosavadní činnost učitelů a žáků.^[4]

Je to jediné přímé a veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo.^[5]

J. R. Beitl svůj další život netrávil v pohodě a popularitě, ale jak se dovídáme z již několikrát zmíněného policejního protokolu, měl úmysl založit další ústav a to v sedmihradském Opatinu (Rumunsko).

Pro výchovu slepců na Moravě a ve Slezsku učinil první krok za osobních obětí, které mohly u něho i jeho manželky vyrůst z čistého filantropizmu. Opouští Brno a vrací se do Vídně. Tam ho zastihuje ono nešťastné obvinění hraběte z Bukuwky, „že by pro svou bídu mohl pořádat sbírky na slepce a zneužít je ve svůj prospěch“. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obvinění je nepravdivé.^[6]

Nanejvýš roztrpčený a znechucený se stěhuje k příbuzným do Pešti na Toleranční ulici 4 (nyní Kisfaludy utca). Zde se (jak jsem se osobně přesvědčil) v roce 1855 veškeré stopy po něm ztrácejí. Ověřil jsem si na místě, že tu žil. Písemnými kontakty jsem si ověřil, že navzdory svému úmyslu v rumunské Sibini Ústav nezaložil.

Posmrtné kladné ocenění Beitlovy osobnosti i jeho záslužné činnosti se mu dostalo jedině ze strany vídeňského tyflopeda.^[7]

Je nanejvýš nespravedlivé, že Beitla neznali nebo vlastně nebrali v úvahu představitelé brněnského Ústavu, kteří pod vlivem ředitele F. Pavlíka podporovali znevažování jeho osobnosti, aniž si jeho údaj ověřili. A to trvalo až do okamžiku, kdy vyšel tento článek.

Kytici květů bychom položili, kdyby bylo známé místo Beitlova posledního odpočinku. Veškerá snaha však je nalézt, skončila neúspěchem. A tak jsme v situaci, kdy nás okolnosti nutí spokojit se s tím, co v současné době bylo možné učinit. Najde se v budoucnu někdo, komu nedá spát tato nedokončená kapitola?

Vyvěsili jsme pamětní desku. Na výstavě byly vystaveny kopie nalezených dokumentů. Není jich mnoho, ale více zřejmě po skartacích nezbylo.