Za Annou Kovářovou

(Zora 1997/12, str. 3—5)

 

Člověk má život dlouhý, jestliže v jeho hrudi tluče srdce plné lásky. Žije i po své tělesné smrti, protože srdce zůstala spolu. Člověk má život dlouhý, jestliže po sobě zanechal dílo, které nezemřelo.

V pátek dne 7. listopadu srazilo šílené auto, které vjelo na chodník, paní A. Kovářovou, která následkům těžkého zranění podlehla. Protože se jedná o všeobecně známou osobnost, připomeňme si její životní cestu.

Narodila se dne 18. července 1913 v Krchově, v chudé rodině zatížené dědičným sklonem ke zrakovému postižení. Ze sedmi dětí bylo pět téměř nevidomých. I ona od dětství trpěla těžkou zrakovou vadou, v dospělosti oslepla úplně.

V roce 1920 se rodina odstěhovala do Letovic, kde v té době ještě jako slabozraká začala navštěvovat místní obecnou školu. Na doporučení učitele byla ve svých čtrnácti letech přijata do Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech, kde s vynikajícím prospěchem dokončila povinnou školní docházku a začala se učit hře na klavír, citeru a varhany. Mimo to se pilně učila německy. V roce 1935 tato studia uzavřela univerzitní zkouškou. V roce 1937 z Ústavu odešla.

Původně působila jako varhanice v klášterním kostele v Letovicích, a protože finanční příjmy byly příliš malé, také soukromě vyučovala němčině. Po válce se v Ústavu cizích jazyků v Brně věnovala studiu ruštiny a angličtiny. Z obou postupně vykonala univerzitní zkoušky.

Od roku 1946 se ve škole Ústavu pro nevidomé v Brně stala učitelkou ruštiny. Nechtěla svým všeobecným vzděláním zůstat za ostatními kolegy, rozhodla se proto pro další studium. Po vykonání maturity nezůstala na poloviční cestě, vystudovala pedagogický institut, obor ruština a čeština. Až do odchodu do důchodu (1970) těmto předmětům v Základní škole pro nevidomé v Brně vyučovala. Studiem při zaměstnání si své vzdělání doplňuje o obor speciální pedagogika. Několik let jsem byl jejím kolegou a poznal ji jako učitelku nanejvýš zodpovědnou a poctivou. Zvlášť bych hodnotil její přátelský vztah k žákům, který dovedla korigovat do té míry, že nikdy neutrpěla její autorita.

Je autorkou nebo spoluautorkou speciálních učebnic ruského jazyka pro nevidomé žáky základních škol. Zúčastnila se zavádění azbuky do těchto učebnic. Do sborníku 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně napsala příspěvek Zásady při tvorbě učebnic jazyka ruského — 1970.

S velkým zájmem působila ve společenských a zájmových organizacích nevidomých. Ve Svazu invalidů byla jednou ze známých funkcionářek. Pracovala s přesvědčením, že jedná ve prospěch nevidomých. Mnoho z nich ji znalo jako dlouholetou a úspěšnou předsedkyni výboru nevidomých žen v Brně. S velkým zaujetím vyučovala později osleplé brailleskému písmu, což činila do svého vysokého stáří.

Od roku 1995 působila jako lektorka v Sociálně právní škole v Brně pro obor problematika života nevidomých. Její zájem o kulturní a společenský život nevidomých s přibývajícími roky neustával. Říkala: „Nežiji svůj život pouze pro sebe.“ Snad právě proto neměla ani čas se vdát. Svoje osobní zájmy řešila jakoby na okraji.

Odešla osobnost, která v českém slepeckém hnutí zaujímala viditelné postavení. Nikdy si nepotrpěla na vysoké funkce, byla zaměřena na přímou práci pro nevidomé, v jejichž společnosti se cítila dobře. Svá trápení považovala za součást lidského bytí. Tím více nás citově zasáhl její nečekaný odchod. Věnujme jí chvilku pro vzpomínku.