Za Vladimírem Rackem
(Zora 1998/3, str. 9—13)
(Viz též Zora 1985/5, str. 19—20)
Jestliže vám navždy odejde milovaný učitel, je to smutné. Jestliže odejde kolega, člověka se to dotkne na nejcitlivějším místě. Jestliže však vám odejde přítel, je to bolestné. Dne 30. ledna tohoto roku zemřel můj učitel, později kolega a přítel. Ano, tím vším mi byl, tím vším mi zůstane známý brněnský tyfloped V. Racek. Do posledních chvil jeho života jsme se stýkali a mohli mu dávat najevo, že ho máme rádi.
V Ústavu pro nevidomé v Brně působil přes dvacet let jako učitel, z toho dva roky ve funkci ředitele školy. V nevidomých dovedl vzbudit odvahu orientovat se v každém prostoru i prostředí náročnými požadavky v tělocvičně a zajímavými vycházkami do okolí Brna. V těch neustal ani v době, kdy se mu blížila sedmdesátka a na Základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně s úspěchem působil jako zastupující učitel a později vychovatel (1978 až 1981).
Několik desítek nevidomých žáků připravil ke zkouškám z učiva měšťanské školy, a to i v období druhé světové války. Je tvůrcem speciálních učebnic jazyka českého, spolupracoval na tvorbě učebních plánů i učebních osnov. Pro první lehkoatletické závody nevidomých žáků sestavil prostná cvičení. Nezapomenutelné zásluhy má v získání budovy pro lepší umístění školy v poválečném období.
V. Racek se narodil 21. dubna 1910 v Blížkově u Velkého Meziříčí v učitelské rodině. V době studia na Učitelském ústavu se rodiče přestěhovali do Brna, kde V. Racek po jeden rok navštěvoval hudební školu Dalibor, jejímž zakladatelem a ředitelem byl slabozraký učitel v brněnském Ústavu pro nevidomé J. L. Kubíček. A byl to později právě on, který se u A. Špičky přimluvil pro jeho přijetí jako učitele.
Svou učitelskou dráhu započal v Hluku roku 1929 jako výpomocný učitel. Později působil ve Starém Městě, Boršicích a v Uherském Hradišti. Právě v této době absolvuje státní tělovýchovný kurz sokolský.
Do Ústavu pro nevidomé v Brně nastupuje jako učitel v roce 1936, když předtím působil více než jeden rok ve škole při Ústavu mrzáčků v Brně. Přinesl s sebou zvrat zvláště v pojetí tělesné výchovy, kde si vytkl úkol pěstovat tělesnou zdatnost nevidomých žáků. Na svého nevidomého žáka nahlížel jako na jiné. Sám vždy říkal, že usiluje o maximální uplatňování běžných učebních osnov. Podobné úsilí vyvíjel i v ostatních vyučovacích předmětech, jinak to nebylo ani možné, jestliže cítil vnitřní potřebu pozvednout vzdělanost nevidomých.
Rackovi žáci zvláště vděčně vzpomínají na jeho odvahu, se kterou jim na boty připevnil brusle. Dovednost bruslit potom hojně užívali ve volných chvílích. Jako úplně novou formu výchovy nevidomých zavedl pro ně školu v přírodě se skautskými prvky.[1]
Po druhé světové válce nastaly ve vedení Ústavu i školy tahanice o vedoucí funkce. Po odchodu ředitele školy R. Vejmělka (1947) se v jeho zastupování postupně vystřídalo několik učitelů. V roce 1948 přebírá funkci prozatímního ředitele V. Racek. Následující politické události však neumožnily, aby byl jmenován definitivním ředitelem školy.
Bylo jasné, že stísněné prostorové poměry v Chrlicích neposkytují možnosti pro další rozšiřování činnosti i kapacity Ústavu a modernizace výchovy a vzdělávání. Navíc do roku 1949 měla škola detašované pracoviště v prostorách Mateřské školy a opatrovny pro nevidomé spolku Péče o slepé v Brně-Pisárkách. Nejvážnějším úkolem bylo proto najít pro školu vhodnou budovu jako náhradu za — po válce nevrácenou — budovu na Zemědělské ulici 1, kterou zabavila Rudá armáda. V roce 1940 byla budova Ústavu zabrána německou policií). Jako konfiskát ji potom darovala státu a ten ji bezohledně přidělil Vysoké škole zemědělské. Po mnohých nabídkách a odvoláních včetně demonstrativní návštěvy se skupinou žáků na Krajském národním výboru, se na podzim roku 1949 ředitel Racek nastěhoval se svou školou do budovy na Veveří ulici 15.
Budova vyžadovala mimořádné stavební adaptace. V první řadě bylo třeba zajistit při škole provoz dětského domova. Ze slíbeného provizoria se budova stala stánkem na čtyřicet let.
V roce 1947 začíná v učitelském sboru sílit snaha vytvořit moderní učebnice pro nevidomé žáky. S touto iniciativou přicházejí V. Král, L. Nop a V. Racek, který zpracoval čítanky a mluvnice pro 4. a 5. ročník. Jako ředitel, byť to byla pouze krátká epizoda v jeho životě, tvorbu učebnic všemožně podporoval.
1. září 1948 byly školy při ústavech pro nevidomé postátněny. Tak i brněnská. I když to s sebou přineslo mnoho nepředpokládaných starostí, dočkal se ředitel V. Racek morální odměny za své dlouholeté snahy o zvýšení vzdělanosti nevidomých žáků zrušením povinnosti zkoušek z učiva měšťanské školy. Tím získal v červnu 1949 právo podepisovat první vysvědčení absolventům osmileté Národní a neúplné střední školy při Ústavu. Pro ředitele V. Racka to byla zvlášť cenná odměna.
V období, kdy byl ředitelem, dbal o odborné sebevzdělávání učitelů, což dokazují dochované protokoly porad. Na celostátních seminářích vedl sekci vzdělávání nevidomých. Krátký čas (1948—1950) působil jako lektor na pedagogické fakultě v Brně, obor tyflopedie. Vlastní přípravy na přednášky se dochovaly. Ukazují, že jeho tyflopedické názory byly pragmatické a progresivní.
Specifika tělesné výchovy nevidomých zpracoval jako metodický list Tělesná výchova a její vliv na tělesný a duševní rozvoj slepého dítěte (1955). V jeho publikační činnosti, která není rozsáhlá, je nevidomý považován za schopného společenské integrace a adaptace na nové prostředí. S mimořádnými schopnostmi nevidomých nespekuluje. Uvádím například: Jak připravuji nevidomé žáky ke zkoušce z učiva měšťanské školy — Svět nevidomých 1938; Tělesná výchova v Ústavu slepců v Brně — tamtéž 1946; Ať vás Bůh sílí, pane řediteli — Cesta slepých 1948; Slepecká spartakiáda v Levoči — Práce invalidů 1955 aj. V rukopisech, které uchovávám, jsou drobné práce, zabývající se obecnou problematikou nevidomého a jeho právem na vzdělávání. Racek byl mezi prvními, kdo brzy po roce 1945 začali propagovat myšlenku, že je třeba zřizovat základní školy pro slabozraké. K této problematice se vyslovuje například v článku, který uveřejnil v časopise Svět nevidomých, ročník 1954.
Rackova pozice byla ztížena tím, že po převzetí moci komunistickou stranou byl dosazen na místo vrchního ředitele (po páteru N. Doleželovi) komunista J. Sedlák, který problematiku vůbec neznal. Racek však do strany nevstoupil, i když věděl, že bez stranické legitimace mu neumožní zůstat ve funkci. Jeho pozice byla proto nejistá. Konsolidaci v učitelském sboru navíc překážely některé osobní negativní vztahy, které byly příčinou, že v mnohých situacích někteří členové učitelského sboru nadřazovali osobní prospěch nad všeobecný.
Došlo to tak daleko, že v srpnu roku 1950 byl nucen se vedení školy vzdát ve prospěch D. Hanáka, který jako kvalifikovaný učitel na jaře téhož roku vystřídal ve funkci vrchního ředitele J. Sedláka. Situace se poněkud uklidnila odchodem L. Nopa (1949) do Prahy.
Politické i jiné tlaky neustávaly. Svoje působení ve škole proto v roce 1956 po velkém vnitřním boji přerušil. Vrátil se však znovu po mnohých letech působení ve škole při Dětské nemocnici v Brně na mou výzvu do prostředí, které neokázale miloval, jako zastupující učitel a vychovatel. To již před dosažením svých sedmdesáti let. Mimořádnou iniciativou se i tehdy stal příkladem pro mladé pedagogy.
Odešel vychovatel tří generací. Nejstarší jeho žákyni se blíží osmdesátka, ti nejmladší mají kolem třicítky. Všechny je měl rád, všem se věnoval s plným nasazením. Na takového člověka nelze zapomenout. Věnujte mu i vy malou vzpomínku.