(Zora 1998/8, str. 28—31)
Psychologie uvádí, že osobnost člověka se utváří již v raném věku, především do šesti až sedmi let. Pro chování se po oslepnutí je podstatné doznívání výchovy právě v tomto období. Mohli bychom uvést řadu příkladů osobností známých, ale i těch, o nichž se v encyklopediích nepíše (za všechny připomenu například činorodého zemědělce A. Pavlíka či všestranně aktivního V. Sedláře). V abecedním sledu se tedy vraťme k osudům několika později osleplých:
Ch. A. de Bériot je znám především houslistům. Tento původem samouk, který se až později stal žákem francouzského houslisty, skladatele a pedagoga F. Baillota, se nakonec stal profesorem konzervatoře v rodném belgickém Bruselu. Pořádal i několik koncertních turné, pilně komponoval, ale jeho nejlepší houslové koncerty pocházejí teprve z doby po jeho oslepnutí (1852).
Velkým hereckým příslibem z konce 19. století se stal herec F. Bohuslav, působící v několika významných pražských scénách, v brněnském Národním divadle a Městském divadle v Plzni. Po ztrátě zraku na frontě první světové války se věnoval literární činnosti a sporadicky také účinkoval v rozhlase.
Jediným nevidomým nositelem Nobelovy ceny se stal švédský průmyslník a vynálezce N. G. Dalén. Již v dětství si liboval ve fyzikálních a chemických pokusech. Velký úspěch měl se svými experimenty s acetylénovými hořáky, u nichž dokázal snížit spotřebu až o třetinu. Toho využil při konstrukci světelných námořních majáků.
Roku 1905 se Dalénovi podařilo zkonstruovat ventil, který reagoval na sluneční světlo. To umožnilo, aby se majáky po západu slunce automaticky rozsvěcovaly a po jeho východu opět zhasínaly, takže je bylo možné instalovat i na nejodlehlejších místech.
Roku 1912 N. G. Dalén konal pokusy s kovovými láhvemi naplněnými acetylénem. Zkoušel jejich odolnost proti žáru. Jedna z lahví však vybuchla a švédského vynálezce těžce poranila. Lékařům se sice podařilo zachránit jeho život, ne však zrak. Dalén i s těžkým zdravotním postižením dále vedl svůj podnik a řídil pokusy, směřující ke zlepšení konstrukce majáků.
Protože jeho vynálezy podstatně zvýšily bezpečnost lodní plavby, udělila mu švédská akademie v roce 1913 Nobelovu cenu za fyziku. Dalén pak pokračoval ve své práci po celé čtvrtstoletí, kromě toho rád hrával šachy a každý den zahajoval ranní procházkou ostrým krokem ulicemi svého města za doprovodu manželky. Třebaže jeho oči světlo neviděly, majáky jím zkonstruované po všech světových mořích lidem svítily k bezpečné plavbě.
Rád bych při této příležitosti ještě připomněl osobnost, která mne zvláště zaujala, třebaže ve srovnání s ostatními zde uvedenými nedosáhla tak významného postavení. Je to skromný a pracovitý řemeslník G. Dörfler, rodák z Bíliny. Ve svých deseti letech byl po výskytu potíží se zrakem přijat do Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Postupně ztratil zrak úplně.
Už v dětství se seznámil s prací provazníka, u něhož pracovala jeho matka. Zpočátku byl přijat jako učeň, po třech letech úspěšně vykonal závěrečnou zkoušku a v podniku nadále zůstal pracovat jako dělník. Roku 1945 obdržel živnostenský list, v padesátých letech se zapojil do nově vznikajících družstev a své řemeslo neopustil až do odchodu do důchodu. Nejdříve byl přesvědčený, že toto povolání je pro nevidomé vhodné, v praxi se však ukázalo, že je náročné na tělesnou vyspělost, orientaci v prostoru mezi stroji, skladišti i jinde, dovednost opravovat stroje a podobně. Proto o to více lze Dörflerovu snahu o vytrvání v oboru ocenit.
Ještě v době své slabozrakosti byl J. Drtina nadějným klavíristou s vysokoškolským hudebním vzděláním. Po ztrátě zraku neopustil pedagogickou činnost a měl dostatek energie i k založení Konzervatoře pro mládež s vadami zraku v Praze, v jejímž čele úspěšně působil dlouhá léta.
A. Fournier se narodil v Paříži. Po ztrátě zraku následkem neštovic se stal žákem Haüyova pařížského vzdělávacího Ústavu, kde se naučil dobře číst Barbierovo a posléze i Brailleovo písmo. Mimořádně dobře se orientoval na zeměpisných mapách, proto si ho Haüy vybral na svou cestu do Petrohradu (1806). Velkou pozornost vzbudili v Berlíně, kde inspirovali profesora Zeuna k založení Ústavu pro nevidomé.
Fournier zkoušel zlepšit hmat i na prstech nohou, ba dokonce činil i pokusy s lehkým broušením ukazováků s úmyslem zvýšit tím hmatovou citlivost (jemnou kůži si potom zakrýval náprstky). Jeho velký význam však spočívá v podpoře L. Braille při koncipování jeho pomůcky pro psaní šestibodového písma (1832).
Sochař G. Gonelli, který se narodil v Gambassi, ale později působil ve Florencii, zpočátku studoval malířství. Během svého cestování se zamiloval do dívky jménem Lisetta, avšak měl soka — svého přítele, rovněž sochaře. Ten když spatřil jednu z Gonelliho mimořádně zdařilých soch, rozhněval se natolik, že mu vhodil do tváře hrst mramorového prachu, což Gonelliho připravilo o zrak. Lisetta prohlásila, že se umělci zaslíbila a že svůj slib dodrží, jestliže i jako nevidomý z mramoru vytesá její portrét a tak dokáže, že nadále zůstal mistrem svého oboru. Po roční práci se mu to skutečně podařilo — jenže při odhalení sochy ho ranila mrtvice.
Svému osudu se nepodvolila řada dalších, kteří vynikli v nejrůznějších oborech. Letos si například připomeneme 140. výročí narození K. E. Macana. Ztráta zraku ho sice připravila o skladatelskou tvorbu, ale inspirovala k činnosti neméně záslužné — k péči o vzdělávání nevidomých v pražském Klarově ústavu i dalším kulturním aktivitám (například založení časopisu a knihovny pro nevidomé).
Také vynikající slabozraký hudební pedagog M. Zicha po oslepnutí, které se dostavilo kolem jeho padesátky, své činnosti na lidové škole umění nezanechal, naopak své úsilí ještě zintenzívnil.
Tak bychom mohli připomenout i život mnoha rodin, ve kterých přišel jeden z rodičů o zrak, ale své děti zdárně vychovávali. Příkladů by se našlo až dost.
Tito a mnozí další neměli čas na hořekování, síla jejich osobnosti je pozvedla do štěstí, které je mimo jiné i v součinnosti s jinými lidmi.