(Zora 1998/7, str. 59—62)
Když tak člověk bloudí minulostí, setkává se s mnoha dobrodružstvími. Setkává se rovněž s mnohými historickými osobnostmi, a tak jsem pro dnešní příspěvek shromáždil něco z toho, co o slepcích soudili ti, kteří se jejich výchovou vlastně nikdy nezabývali, kteří však vytvářeli společenské a filozofické vědomí o stále neodbytném problému, jakým byl vztah k nevidomým dětem i dospělým lidem v každé historické epoše zvlášť. Svým dílem připravovali společenské klima, ve kterém se slepci stali nakonec lidmi a koncem 18. století mohlo vzniknout historicky první zařízení pro výchovu a vzdělávání slepců, a to i těch chudých. Bylo to v období vyvrcholení dlouhodobého působení vlivů renesančních přístupů k úloze člověka. Ubožáci z nejubožejších, špinaví a svým neštěstím společensky obtížní tvorové, se zásluhou těchto osobností stali lidmi. První vychovatelé slepců mohli začít pracovat až ve chvíli, kdy to umožňovalo společenské prostředí. Přináším tedy výroky několika z nich.
Marcus Fabius Quintilianus, rétor ve starém Římě, ve své učebnici řečnictví Institutio oratoria upozorňuje na to, že slepci mohou užívat svůj hmat také ke čtení rytého a tesaného písma. Vypracoval Tabellu norem pro tvary písma (černotiskového), která sloužila i některým autorům reliéfního písma pro nevidomé jako předloha.
R. Agricola, nizozemský filozof, na základě pozorování slepců tvrdil, že nedostatek zraku se u nich vyvažuje bystrostí ostatních smyslů. Nevěděl ovšem nic o činnosti vyšší nervové soustavy a její schopnosti částečné kompenzace nacházet náhradní nervová spojení. Později byla Agricolova teze znehodnocena tvrzením, že nevidomý má automaticky lepší sluch i hmat, že se s těmito schopnostmi i rodí, jedná-li se o nevidomého od narození, a že je samovolně získá v okamžiku, kdy ztratí zrak v pozdějším věku.
M. Luther, německý filozof a náboženský reformátor, pronesl výrok, že slepec je zplozenec ďábla. Odtud snad zastánci viny člověka za spáchané nepravosti minulých generací čerpali prameny, že slepota je trestem za zločiny rodinnými předky nevidomého. Jedná se o náboženskou ideu dědičného hříchu.
J. L. Vives, španělský humanista, filozof a pedagog, je autorem spisu O almužně (1525), ve kterém se zmiňuje o tom, že slepce by bylo možné místo almužny zaměstnat užitečnou prací. Španělský originál byl o pět let později přeložen do francouzštiny. Osvícenost tohoto tvrzení lépe zhodnotíme, když si uvědomíme, že v jeho době i 200—250 let později, byli chudí slepci všeobecně pokládáni za nevzdělavatelné.
G. Cardano, italský matematik, lékař a filozof, ve svém spisu De subtilitate (1552) píše o možnostech výchovy a vzdělávání nevidomých. Slepce je třeba pokládat za člověka se vším všudy a nehnat ho do bídy, žebroty a utrpení a tím ho nevyřazovat z lidské společnosti. Jakým způsobem by se toho mělo dosahovat, to nepíše.
Caraccioli, v roce 1523 vydal samostatné pojednání o možnostech výchovy a vzdělávání slepých. Název knihy: Dialog tří slepců. Formou a obsahem této diskuze se lidé měli dovědět o jejich potřebách i snech. Možnost výchovy se i u Caraccioliho chápe především v přijetí slepce jako člověka.
L. Luisini, italský vědec, v roce 1569 vydal spis Dialog de la cecita. Je to další podobné monotematické pojednání o slepcích jako sociálním problému, i když výsledek výchovy se nejevil úplně jasně, největší duchové této doby upozorňovali na lidská práva tělesná i duševní k důstojnému přežití těžce postiženého člověka.
O. Kraus, německý vědec; v roce 1587 vyšla jedna z dalších publikací o slepotě, jejímž je autorem. Její obsah snad nevybočuje z tehdejšího pojetí slepce. Avšak má význam historický právě proto, že se tomuto tématu rozhodl věnovat celou knihu. O filozofické podstatě díla nevíme nic. V každém případě však je O. Kraus jedním ze sloupů, které podepřely kladný historický vývoj k přijetí slepce jako člověka.
J. A. Komenský, český filozof, pedagog a humanista. Ve svém díle vyslovil názor, že z výchovně vzdělávacího procesu nemá být nikdo vylučován, že každý má přirozené, nezadatelné právo na výchovu a vzdělávání. Ve své Vševýchově píše: „Od učení moudrosti a od vzdělávání ducha nemá být nikdo vyjímán, neřku-li vzdalován. Leč bychom chtěli dělat křivdu nejen tomu jednotlivci, nýbrž i celé podstatě lidství.“ A na jiném místě: „Je otázka, zda tedy i slepí, hluší a zaostalí (jimž se totiž pro ústrojný nedostatek nemůže něco vštípiti), mají být přibráni ke vzdělávání. Odpovídám: z lidského vzdělávání se nevyjímá nic, leč nečlověk. Pokud tedy mají účast na lidské přirozenosti, potud mají mít účast na vzdělání. Ba spíše tím více pro větší nutnost vnější pomoci, i když si příroda pro vnější nedostatek nemůže dosti pomoci sama.“ Dokonce navázal na Quintilianovu Tabellu a zabývá se tím, jak mohou slepci psát. Ve Vševýchově upozorňuje rovněž na význam sluchu u nevidomých a vypočítává oblasti, ve kterých činnostech nevidomí vynikli. Jak z jiných citátů poznáváme, nebyl v tomto osamocený. Navazoval na velké renesanční osobnosti, viz například zmíněné G. Cardana, Caraccioliho aj.
V. Amanni, italský vědec, v roce 1646 vydal knihu O slepých. Nevidomé považuje za schopné mnohých činností, avšak za určitých okolností, které jim mají poskytnout ostatní lidé.
D. Diderot, francouzský encyklopedista, je autorem spisu Lettre sur les aveugles à l‘usage de ceux qul volent (1749), ve kterém na rozdíl od J. A. Komenského klade důraz na psychiku hmatového vnímání nevidomých a na základní poznatky z jejich života. Na praktickém příkladu ukazuje problémy inteligentního slepce. Jeho hmat pokládá za podstatu poznání. Do této kategorie řadí zručnost manuální i intelektuální. Ve svém Dopisu o slepých poprvé uvádí řadu intelektuálních schopností nevidomých a jejich fyziologických předpokladů, které uplatňují ve svých poznávacích činnostech. Obdivuhodným závěrem je, že okolní svět je dostupný poznání i bez zraku, nevidomí si mohou vytvářet správné představy o předmětech, které objektivně existují a je obklopují. Stanovuje si otázku: Jestliže mohou, jakou cestou? Člověk poznává svět prostřednictvím svých smyslů. U nevidomých přikládá hlavní význam hmatu. Předpokládá, že si nevidomý může prostřednictvím hmatu vytvořit správnou představu o prostorových vlastnostech věcí, o jejich formě a rozměrech. Zdůrazňuje význam sluchu v tom, že lidé, kteří ztratili zrak, mají rozvíjet paměť pro různé zvuky a že ve zvucích nacházejí množství odstínů, které si mnohdy ani jiní lidé neuvědomují. Zdůrazňuje, že hmat i sluch je nutné rozvíjet, aby se oba staly v životě slepců průvodci v prostoru. Nepředpokládá tedy u nevidomých vyšší vrozené nadání hmatu a sluchu. V tom je první jeho objev.