Padesát let Dne nevidomých

(Zora 1997/11, str. 1—8)

Hierarchie lidských hodnot se mění v závislosti na proměnách společenských vztahů. Jestliže vazby společnosti k nevidomým jsou ve své podstatě závislé na nutnosti živit je a počítat s určitými dávkami bez jejich přímé spoluúčasti na vytváření hodnot, potom je postavení nevidomých na úrovni bezmoci. Jestliže sociální vztahy k nevidomým jsou řízeny jejich hospodářskou užitečností, potom se tomu přizpůsobuje i ocenění všech lidských hodnot, které jsou nevidomým historicky postupně přiznávány. Jestliže jejich sociální postavení je závislé na společenské užitečnosti, potom tato má v hierarchii hodnot osobnosti nevidomého stále větší význam. A nakonec: jestliže byla postupem času nevidomým přiznána lidská práva a důstojnost v plném rozsahu, potom teprve může být vhodná doba k jejich společenské integraci. Zdá se však, že v kapitalizmu taková integrace má nečekaný obsah, totiž že není práce, kterou by jim mohl nabídnout, a tak se obsah integrace mění, nevidomému člověku jsou nabídnuty všemožné služby, studium, sport, zábava aj. Jde to tak daleko, že spirála končí na začátku.

A tak byly skryty lidské hodnoty nevidomého tehdy, byl-li nucen, až na vzácné výjimky, živit se žebrotou a byl proto méněcenný a společnosti na obtíž. Zásadní obrat nastává založením historicky prvního vzdělávacího a výchovného zařízení v Paříži (1784) humanistou V. Haüyem. V důsledku toho bylo již v 19. století některým nevidomým umožněno přispívat ke své obživě prací. Jejich materiální závislost na společnosti byla tudíž pouze částečná. Společenská hodnota nevidomých lidí proto začíná stoupat. 20. století je charakterizováno neustálým vzestupem jejich zaměstnanosti, a proto jsou postupně stavěni jako plnohodnotní, i když v ojedinělých případech — jak tomu bývá vždy — se uplatňuje setrvačnost lidského vědomí.

Tento pohled může být zkreslený vysokými finančními částkami, které stát věnuje za slepotu dítěte i svého občana, mohly by v některých případech působit jako omezení svobody pracovat. Budují se například pracovní střediska, ve kterých má působení nevidomého převážně sociální smysl, protože bez finančních kompenzací nejsou schopní slušného života. Možnost pracovat i za těchto okolností má svůj bezesporu rehabilitační, resocializační a integrační prostor.

Z předchozího vyplývá, že na rehabilitaci osobnosti nevidomých má zásadní vliv možnost jejich užitečné činnosti. U nejvýznamnějších tyflopedů, usilujících o zajišťování práceschopnosti nevidomých v oblastech, pro které projeví předpoklady, měly být vždy tyto vazby v přípravě na samostatný život jejich žáka na prvním místě. V tomto souladu pracovaly i spolky samostatných nevidomých. Naopak ty spolky, které zakládali občané jako sdružení přispěvatelů, měly většinou v intencích izolovat nevidomého do azylu a tam měl být napospas jejich lidumilnosti, které bylo třeba se bezpodmínečně podřídit. Drobty padající ze stolu boháčů měly zachraňovat život chudáků, kteří byli povinováni okázalým díkem, modlitbami za chlebodárce. Nic není zadarmo. Možná právě modlitba slepce pomůže chlebodárci k posmrtnému nebi!

Progresivnější názor na smysl života nevidomého nacházíme u těch spolků, které uplatňovaly lidské vazby zprostředkované prací a nikoliv u těch, které usilovaly o segregační péči „od kolébky do hrobu“, aby na ní s okázalostí stavěly svou popularitu vedoucí osobnosti. Jaká je lidská důstojnost jedněch i druhých, na to si odpovíme každý sám.

S takto hodnoceným vývojem souvisejí i programy Dne slepců. Abych toto tvrzení doložil, obrátím se k historii, a to nejen k české. První Den péče o nevidomé se konal v Drážďanech roku 1898 formou odborné konference pracovníků ústavů pro nevidomé. Je to jistě pozoruhodná událost, která naznačuje, že se něco mění v úkolech přípravy nevidomých pro život. Že je tomu opravdu tak dokládá skutečnost, že tato vědecká akce se konala mimo tradiční mezinárodní kongresy učitelů nevidomých.

Historicky první Den slepců se konal v Drážďanech roku 1909. Uspořádal ho přípravný výbor Spolku samostatných slepců. Zabýval se podmínkami a druhy zaměstnání. Den slepců byl zakončený koncertem. To nebyla dobročinná akce, nýbrž veřejná prezentace výkonů nevidomých umělců. Nebyla to ani akce, která by měla vynést určité finance pro podporu nebohých slepců.

Nejvíce diskutovanou otázkou bylo vzdělávání nevidomých. Slepci, kteří chtějí být nezávislí, musejí překonat z toho vyplývající společenské i vlastní subjektivní potíže. Myšlenka, kterou prosazovali někteří učitelé, že by vzdělání mělo nevidomým škodit, protože si vzdělaný slepec údajně více uvědomuje svou slepotu, byla se vší vehemencí odmítnuta. Pracovníci ústavů jsou v usnesení kritizováni za to, že v ústavech je sice o chovance postaráno, ale nejsou vždy připravováni pro skutečné problémy života. V uzavřeném prostoru ústavu jsou od života příliš izolovaní. Zatímco v ústavech byly nanejvýš třídy obecné školy, vidomí žáci měli možnost základní vzdělání dokončit. O maturitě se nedalo ani snít. Učitelé vyslovili obavu, že by nevidomí mohli nakonec být vzdělanější než oni sami!

Na druhém sjezdu ke Dni slepců (1912) kladli účastníci důraz na vytváření možností spolupracovat s vidomými občany. V diskuzi zvláště vynikla otázka, jak přimět nemocenské pokladny, aby neodmítaly pojišťovat slepé řemeslníky. Výrazně zaznělo projednávání problematiky života nevidomých žen, příprava ladičů klavírů a učitelů hudby. Sjezd doporučil, aby učitelé hudby mohli mít přiměřenou kvalifikaci. K tomu však bylo třeba minimálně úplné základní vzdělání. Znovu se kritizuje, že ústavní knihovny jsou přeplněny náboženskou literaturou, scházejí knihy se společenskou tematikou, cestopisy, odborné publikace apod.

Zprávy o dalších takto pořádaných Dnech slepců jsem nenalezl. Válečné události let 1914—1918 přesunuly zájmy nevidomých na dostatek chleba. Nová doba poválečná obnovila formy zviditelnění problematiky života nevidomých. Prvním veřejným projevem byl mezinárodní sjezd nevidomých esperantistů v Praze roku 1921. Na něm zazněly hlasy, které ukazovaly na touhu navázat na předchozí tradice a obohatit je o mezinárodní spolupráci prostřednictvím esperanta.

V Československu se konal první celostátní sjezd nevidomých, který byl nevyhlášeným Dnem slepců, v roce 1927 s obdobnou tematikou. Zvýraznila se úloha spolků, které sdružují samostatně pracující řemeslníky, ladiče klavírů a učitele hudby.

Mimořádně významnou akcí, která ve skutečnosti zastupovala myšlenku Dne slepců, byla Mezinárodní výstava slepeckého tisku roku 1935 v Praze. Bylo na ni shromážděno množství důkazů o trvalém postupu nevidomých v přibližování se lidské společnosti v oblasti kultury. Ani zde nezněly prosby o almužnu. Osobnost slepce nebyla ponižována, ba právě naopak.

Den nevidomých, tak jak jej známe, vznikl u nás v roce 1947 na podnět dvou učitelů brněnského Ústavu pro nevidomé R. Krchňáka a L. Nopa. Snad také proto se většina akcí tohoto roku uskutečnila na Moravě a částečně i na Slovensku. V Čechách se s touto tradicí začíná později.

O konání prvního Dne slepců u nás rozhodla na návrh obou pedagogů porada učitelů v březnu roku 1947. Projednala návrhy na termín konání. Mělo to být datum narození některého z významných tyflopedů. Den narozenin L. Braille nebyl přijat. Z historického hlediska měl významnější úlohu V. Haüy. Byl proto zvolen den jeho narozenin, tj. 13. listopad.

V tento den roku 1947 uveřejnily všechny brněnské deníky články V. Krále, R. Krchňáka a L. Nopa. Večer vysílal Československý rozhlas půlhodinový pořad. Z dalších akcí to byla například výstava speciálních učebních pomůcek a veřejná exkurze do Ústavu v této době ještě provizorně umístěného v Chrlicích u Brna. Podpůrný spolek samostatných slepců v Brně vyzdobil výlohy své prodejny i výlohy jiných obchodů. S velkým úspěchem se setkala výstava fotografií o práci nevidomých. Podobné akce organizovalo vedení Ústavu pro nevidomé v Levoči.

Mimo ČSR pořádaly Den nevidomých rovněž některé severské evropské země, kde ovšem sloužil k intenzivnějším akcím pro získání finančních prostředků. Měl tam tedy charitativní náplň, což neodporovalo cílům českých zakladatelů.

Vedoucí ideou Dne slepců, jak jej koncipovali brněnští učitelé, bylo heslo: „Bez pokladniček, bez žebrání“. Mělo zvrátit dosavadní přístup veřejnosti k nevidomým jako chudákům, kterým je nutné v první řadě poskytovat milodary. Vždyť ještě v této době všechny slepecké spolky pořádaly tzv. akce (na tisíce adres rozesílaly vánoční pohlednice, záložky do knih aj.), s cílem zaútočit na lidský soucit. Přiloženou poštovní poukázkou se měl tento cit realizovat. Oba zakladatelé Dne slepců pochopili, že nezmění-li se společenská úloha zrakově těžce postižených, nezmění se ani vztah společnosti k nim. Nevidomí by měli především svou prací dokazovat, jaké je jejich místo ve společnosti. Tuto produktivní práci je jim třeba nejdříve dát. Vzniklo proto další trochu meditativně zaměřené heslo: Dáváte-li nevidomým práci, dáváte jim světlo.

L. Nop ve svém článku Zavedeme u nás Den slepců (časopis Svět nevidomých, 1947, č. 10, str. 6) píše: „A poněvadž akce (viz o akcích výše — pozn. autora) dělají všechny slepecké spolky, není opravdu důvodu k tomu, aby se někdo uraženě pozastavil nad tím, že ještě dnes, v polovině 20. století, převládá o slepcích na veřejnosti mínění, že bez pomoci veřejnosti, respektive za těchto sociálních podmínek, které jsou zákonem určeny pro všechny občany republiky, nemohou opravdu žít. Tak znají, bohužel, lidi vidomí slepce více než z těch případů vskutku čítankových.“ A dále: „Den slepců bude paralysovat — pokud to bude možno — činnost všech podnikatelů akcí.“ A ještě dále: „Snad už to, co jsem uvedl, by stačilo k oprávnění žádat zavedení Dne slepců. Je však mnoho dalších důvodů, z nichž uvedu alespoň jeden. Zájmem slepců by mělo být hledat vytrvale kontakty s lidmi vidomými. Nesmějí se od nich oddělovat a tvořit kastu sami pro sebe.“

Původní idea postupně zmizela. Snad z nedostatku aktivity, snad z důvodů existenční jistoty se původně společensky zajímavé úkoly postupně mění v oslavy něčeho trapného, oslavuje se slepota! Děje se tak ve školách, ve Svazu invalidů, všude. Oslava slepoty je od padesátých let hlavní náplní Dne nevidomých. Důvodem mohlo být, že přetrvávaly nejednotné cíle společenských organizací nevidomých v mezinárodním měřítku. A zvláště poté, kdy se u nás slepecké spolky staly součástí tzv. „jednotné organizace“ Svazu invalidů, byly na pořadu dne obecnější otázky politické úlohy organizace, což celé slepecké hnutí zničilo a dalo mu jiný obsah. Na celou situaci určitě zapůsobily oslavy Dne horníků, Dne železničářů apod., tak proč tak nepojmout Den slepců? Byly to trapné okamžiky. V době, kdy jsem byl ředitelem školy, jsem oslavy zrušil.

Mánie stále něco oslavovat se musela nutně promítnout i do slepeckého hnutí. Den slepců se tedy neoprávněně stává pouhým svátkem nevidomých s oslavami KSČ jako iniciátorky všeho blaha. K tomuto dni se (jako například v Den horníků, železničářů aj.) vyžadovalo oficiální blahopřání vzájemně mezi učiteli a řediteli škol pro nevidomé. Všechny tyto školy si vyměnily písemná blahopřání, kdy nechybělo ani to „díky straně a vládě“. Dokonce se blahopřálo i nevidomým žákům (snad proto, že mají čest být slepí?)!

Na tuto degradaci Dne nevidomých měly nepochybně vliv konkrétní společenské podmínky, především trvalým nadřazováním nových socialistických vztahů, které byly oficiálně tak mohutně idealizovány, že se prosazovala myšlenka o neustálém poklesu počtu nevidomých i jinak zdravotně postižených dětí. Sama pouhá existence socialistických vztahů byla pokládána za zákonitou. Slepců bude vlivem socializmu ubývat, „tak není třeba se starat o rozvoj pomoci rodičům zřizováním nových institucí“, není potřeba zachovat například speciální mateřskou školu aj. Tak zákeřně vnikly ideje komunizmu do srdcí i mozků nejpoctivějších pracovníků škol. Bylo proto velmi obtížné s touto zvrácenou ideou nesouhlasit a prakticky bez souhlasu státních orgánů vybudovat poradnu pro rodiče, otevřít mateřskou školu pro nevidomé děti a přesvědčit kolegy o tom, že Den slepců není svátkem a dnem pracovního volna, nýbrž připomínkou důstojnosti nevidomého člověka.

V roce 1964 byl v USA zaveden Den bílé hole, který schválila Světová rada pro blaho slepců. V roce 1980 se na doporučení téhož orgánu stává 15. říjen Mezinárodním dnem bílé hole. K tomu bych rád poznamenal, že právě i tato iniciativa nakonec přesunula programy Dne nevidomých pouze na naši lokalitu. A tak se nevidomí připomínali dvakrát, jednou s bílou holí v ruce, podruhé jako pracující. Idea Mezinárodního dne bílé hole není vůbec totožná s náplní Dne nevidomých. Liší se zásadně především v tom, že 15. říjen byl zaveden právě pro zviditelnění potřeb nevidomých především v akcích získat finanční prostředky od soukromníků. A tak se docela přirozeně obě akce u nás vzájemně oslabily a nemají již takovou sílu, s jakou se původně počítalo.^[1]

Den bílé hole praktikují naše spolky po celý rok a neuvědomují si, že tím vlastně nevidomým křivdí. Škodí jejich lidské podstatě, kterou deklasuje. Proto také trvalo několik let než u nás zdomácněl. A vida! I v minulém roce se znovu pokusili dosud nevyzrálí pracovníci naší nové organizace na Den nevidomých přenést oslavy slepoty. Je třeba osvěty i u odborníků. Nebo snad přece jenom se negativně projevuje vakuum mezi současností a minulostí?

Ještě bych se rád zmínil o jednom velmi závažném faktu, tj. o úloze učitelů a na druhé straně samotných nevidomých v přípravě pro harmonii s reálným společenským klimatem. Všeobecně se tomuto procesu říká resocializace. Jestliže v 19. století byla v tomto smyslu na prvním místě aktivita pedagogů, potom v první polovině 20. století se pozvolna přesunuje do řad samotných nevidomých. Důvodem je zřejmě to, že jsou životu blíž, nikoliv proto, že sami vědí, čeho je jim potřeba. Školy zůstávají poněkud za realitou. Není na tom nic divného, zvláště internáty pro předškolní i školní děti se někdy dokonce ukájejí nereálnými ideami o odbornosti a specifice výchovy. Přiměřená integrace nevidomých a slabozrakých žáků do běžných škol v místě bydliště však pokračuje. Má své potíže, nelze ji chápat jako frontální. Přesto určitě přispěje mnoha nevidomým ke svobodnému rozvoji jejich osobnosti, který ani v nejlepším internátě není možný. Integrace není vymožeností posledního období. V minulém století byla běžnou formou vzdělávání nevidomých. Jen malá část jich prošla ústavy.

Apeluji na snahy vrátit se k dříve odmítaným formám zajišťování životních ideálů nevidomých. Rozhodně by měli protestovat proti tomu, že jsou vyřazováni z lidského společenství novými způsoby žebroty — rozmístěnými pokladničkami, nadužíváním sponzorské činnosti apod. Oproti stavu v 19. století a počátku 20. století jsou v současnosti všechny nevidomé děti i všichni nevidomí občané finančně i speciálními službami natolik zajištěni, že nepotřebují sponzorské dary bez přesného tematického vymezení. Přímo hrůzně působila zpráva, že nevidomé děti jednoho internátu obdržely v jediném dni od sponzora dar pro každé dítě po jednom kilogramu čokolády. To za jejich slepotu?!

Kde je důstojnost člověka, po které oprávněně voláme? Myslíte, že nemáme společnosti co dát, že je třeba jenom brát? Osobně jsem přesvědčený, že většině z nás neslouží natažená ruka, jsme si vědomi, že součástí společnosti se stane hrdý občan, který s ní sdílí to, co ona právě prožívá. Jsem pro pojetí člověka, a zvláště nevidomého, jak praví M. Gorkij: „Člověk, to zní hrdě!“ Jako pedagog si neodpustím otázku, budou tyto děti v dospělosti hrdými lidmi?